LUKÁŠ KOVANDA
Nějaký důchod budou mít živnostnici či osoby samostatně výdělečně činné vždy. Jako všichni ostatní. Záleží ale hodně na tom, jak moc živnostníci během svého ekonomicky aktivního života systém obcházeli. Pokud daný živnostník inklinuje k laissez-faire systému, fajn. Pak zřejmě třeba i podstatnou část svých příjmů zastírá a nepřiznává. S tím odkazem, že přece nebude cpát státu do chřtánu více, než bezpodmínečně musí. Fajn. Pak je ale férové zůstávat mimo stát co možná nejvíce i ve stáří a v penzi. Je tedy férové, aby takový živnostník měl vlastně docela titěrný důchod. Nebude se mu či jí to asi líbit, ale vždyť je to přesně to, co celý život chtěli a jak jednali – tedy tak, aby jim stát vstupoval do cesty co možná nejméně.
Zejména tedy ti živnostníci, kteří trvaleji platí jen minimální zákonné odvody důchodového pojistného, se musí tím spíše postarat o sebe sami – a sami sebe na stáří zajistit. Pokud jejich stáří v penzi bude relativně krátké nebo pokud se spokojí se stářím o vodě a suchém chlebu, často udávané našetřené dva miliony korun jim společně s malou měsíční dávkou penze stačit mohou.
Pokud ale někdo celý život podnikal a své příjmy „ulejval“ a zastíral před úřady, měl by mít ušetřeno a v zainvestovaném majetku – třeba v nemovitostech – nashromážděno zpravidla o dost více, než kolik představují dva miliony. Kdo se není schopen „po své ose“ zajistit na stáří s dostatečnou rezervou, ten asi opravdu není stvořený pro laissez-faire systém ani cokoli, co jej, byť vzdáleně, připomíná. Takový člověk by se asi opravdu spíše měl nechat státem paternalisticky vodit za ručičku.
Problém je, když tuto svoji náturu – náturu člověka, co se má nechat vodit za ruku – odhalí až na prahu penze. Pak je z něj totiž jen amorální amatér, co když mu bylo hej, hlásal laissez-faire, přičemž nemyslel na budoucnost, leč jakmile jej budoucnost dožene, rád by „přepnul“ a místo toho kázal socialismus, a to ještě v jeho pokřivené podobě socialismu černého pasažéra.
Morálně správný je ale jen buď ten postup, kdy daný živnostník celý život, i ve stáří, jede laissez-faire a zajišťuje se na stáří sám, nebo ten postup, kdy celý život jede „socík“ – platí relativně vysoké odvody – a pak, ve stáří, žije ze solidarity ostatních v tom samém „socíku“. Varianta lassiez-faire v době jen do penze a „socík“ v době po odchodu do ní je vskutku amorální a odpudivá, která jednoznačně systém a spoluobčany v něm zneužívá, ať si o něm myslíme, co chceme. I když si třeba myslíme, že systém je špatný, neospravedlňuje nás to být podobně špatní, či ještě horší.
lukaskovanda.cz
(10 votes, average: 3,50 out of 5)
Loading... 
Kovando z Aspenu, a už jste někdy zapřemýšlel jaký důchod budou mít celoživotní poběratelé sociálních dávek jako např. ten případ, kdy nějaká Eržika se stará o 9 děti za 96 000 Kč. Podle jedněch zdrojů za 1 měsíc, podle jiných za 2 měsíce. A kolik takových je. Co, Kovando z Aspenu, už jste o tom přemýšlel?
To nás teda Kovanda obšťastnil žvástama…
Jak jsem čekal, ozvaly se potrefené husy. Správně, ukážeme prstem na ještě většího zloděje.
Napsal udatný anonym :-))) Takže podle vaši “logiky” nelze Kovandu kritizovat nebo lze jen napsat blábol o potrefených husách… Co vy na to 3 závitový spokojený důchodce? 🙂
Trochu problém je, jak ty dva nebo i více milionů uchránit před hrabivou rukou státu. Stát ať už prostřednictvím inflační měnové politiky nebo zvyšováním daní např. z nemovitostí či nucenými zelenými opatřeními z takových uspořených milionů ukusuje nevídaným tempem. Takže kdo si šetřil, aby měl dva může zjistit, že by potřeboval tři nebo, nedej Bože, čtyři miliony, aby do smrti vyšel. Pak taky může být někdo dlouhověký a ve statistických šestasedmdesáti mít před sebou ještě dvacet let života. Pokud stát není záměrně schopen zajistit stabilitu měny a funkční a neměnný i když možná relativně chudý důchodový systém, je jakýkoliv projev daňové loajality projevem stockholmského syndromu.