Češi mají dlouhodobě nedůvěru k politice, protože politici lidi mnohokrát zklamali

Martina: Karel Čapek říkal, že obyčejný člověk nechce vládnout, chce důvěřovat. Důvěřovat politikům v tom, že přistupují ke své práci úplně stejně, jako obuvník, který dělá obuv, jako řemeslník, který zvládá své řemeslo. Mně se líbí, jak se na to díváte přemýšlivě a velkoryse, ale přesto, že se politici mýlí, tak vy jste dokázali, myslím v devadesátých letech, konkrétně v roce 92, rozdělit Československo. Tedy neumělí politici, kteří byli ve funkcích dva roky, ani ne, dokázali rozdělit Československo tak kultivovaným způsobem, který, myslím, od té doby nemá ve světě obdoby.

Masaryk si ve svém deníku, nebo ve svých zápiscích, udělal poznámku, kterou tam objevil Pavel Kosatík, a uveřejnil ji ve své masarykovské knize, že za dvě za tři generace Slováci přestanou mluvit slovensky, takzvaně slovensky, a začnou mluvit česky stejně, jako Němci tady přestanou mluvit německy. Benešova představa, že Slováci jsou jakýsi přívěšek, to je hluboká skepse pražských centralistů, kteří už v pětačtyřicátém roce, když Husák začal dělat slovenskou politiku v mezích zákona, kteří mu řekli: „Pozor, kamaráde.“ To mu řekl Gottwald a ostatní, že tam začíná podezření z takzvaného nacionalismu. Takže se to pořád a stále víc nalamovalo, až to dvaadevadesátý rok v tomto duchu dokončil.

Martina: Ale mohlo to skončit různě, a díky diplomacii, díky dobré vůli ze strany Slováků i Čechů, ze strany občanů obou zemí, díky diplomacii tehdejších politiků-začátečníků, vznikla bezprecedentní situace, která dodnes může sloužit jako příklad mnohým vyspělým západním demokraciím. A mě by zajímalo, jestli od té doby odvedli politici, už ti vyškolenější, podobně velký diplomatický a historický krok?

Martina: Pasivní rezistence.

Milan Uhde: Palacký si vyhledal toho, který měl pro Čechy určité pochopení, a snažil se s ním domluvit. Říkal, že nemůžeme být samostatní, protože pokud budeme samostatní, naznačoval Palacký, schlamstnou nás na jedné straně buď Rusové, na druhé straně Prusové, ergo Němci. Klaus toto věděl a vyučoval tomu pana Mečiara, který to podle mě tak docela dobře nevěděl, ale já jsem byl přítomen jenom jednomu tomuto jednání, kde ostatní slovenští politikové Mečiarovi říkali: „Vlado, dočkaj, dočkaj, Vlado, zoberieme si pauzu, zoberieme si pauzu…“

V devadesátých letech jsme nepochopili, že se začaly rozevírat nůžky mezi těmi, kteří jsou úspěšní, a těmi, kteří nejsou. A to nakonec většinou vede ke katastrofám.

Martina: Nakonec to daly obě strany.

Milan Uhde: Ale bohužel se nepodařilo tuto zkušenost, že extrémy jsou bludné, a vedou ke katastrofám, ne vždy, ale většinou vedou ke katastrofám, v české společnosti ustavit, a dneska tady extrémy bohužel jsou. Nevím, co to způsobilo, a já si myslím, že to způsobily slabé sociální ohledy systémů. Devadesátá léta byla náramně iniciativní. Ale já jsem se, promiňte, teď to bude působit jako švejkovská historka, jednou jako host, už mimo politiku, divadelního festivalu v Plzni, jako žíznivý půlnoční piják, dostavil do jednoho pivního baru, a tam jsem zabral u barového pultu poslední místo, protože všecka ostatní místa byla obsazena, bylo tři čtvrtě na dvanáct. A vedle mě seděl poněkud rozkurážený muž, který mně vyprávěl, jak jeho soused vyzrál na privatizaci. Že si nejdříve vypůjčil peníze od banky, oni mu půjčili, páč desetinu nechal bankéřovi. A ten podnik pak prohlásil, že ho prostě uvedl k nule, že byl neúspěšný hospodář, oznámil ztrátu, banka to po něm nechtěla, a on ty peníze stopil a podnikl další privatizační pokus, a tak dále. A dnes je stamilionářem. A tento jeho soused říkal: „A já vůl jsem zůstal u ajznbónů, místo abych na to šel. Já vůl.“ A pak povídá: „A jak na vás koukám“, povídá, já jsem tam byl v letní haleně, takové upocené, „tak vy jste to taky prošvihl. Že jo?“ A on na to měl příšerného vzteka.

A já jsem mu vyprávěl milovanou anekdotu o tom, jak se Max a Móritz rozhodli, že půjdou do rybího baru na večeři. Ale měli málo peněz, tak že si dají jednu společnou porci a dva příbory. A vrchní se na tyto lakomý židy naštval, a tu jednu porci jim od kuchaře nechal sestavit tak, že jedna ryba byla velká a druhá malá. A Max povídá: „No, Móritz, vezmi si.“ A Móritz povídá: „Ale Maxi, vezmi si ty.“ „Ale jen si vezmi ty, Móritzi.“ „Ale Maxi…“ Max nakonec napíchl velkou rybu, dal si ji na svůj talíř a Móritz povídá: „Max, ale ty seš tak sprostej, amorální, tak obecnej. Ty si vezmeš… Tos mě tedy naštval.“ „No teda dobře. Ale co bys ty dělal na mém místě, Móritz, povídaj?“ „Já bych si vzal tu menší.“ „No vždyť ji máš!“

Martina: Já znám spoustu párů, kterým vylepšuje manželství to, že se o sebe navzájem bojí, protože kdyby jeden z daného páru důchodců zemřel, tak ten druhý zemře hlady.

Milan Uhde: Samozřejmě. Ale ve společnosti nastalo určité napětí, a vlády, lhostejno jaké, bohužel i sociálně demokratické, na to neupozornily. Zeman v čele sociálních demokratů mluvil o spálené zemi, což není pravda, země nebyla spálená. Ale v této zemi zrál hluboký vnitřní společenský konflikt, kterým se nikdo, kromě snad několika osvícených lidí, kteří ale vůbec neměli podíl na moci, nevěnoval. Až jsme skončili u vlády Andreje Babiše, který se prohlásil za mluvčího těch, kteří potřebují pomoct, potřebují zlepšení, a založil si k tomu stranu založenou na führerském principu, nikoli na principu demokratickém, což je hlavní, co jí vytýkám, a v čem se mi zdá, že vývoj vyústil způsobem krajně nešťastným.

Ale protože vidím politiku jako ustavičný rozpor, ustavičný pád a zase vzestup, tak nápor kritiky, který musí přijít, a bez kterého je politika absolutně bezmocná, a nedokáže společnost reflektovat – na to musí mít odpůrce a polemiky – tak se domnívám, že šance tady je. Že nejsme v absolutním propadu, ale vzestup nás čeká. Já jsem se, prosím, ani moc nezabýval německou, ani britskou politikou, ale pokud vím, tak v nich se taky projevoval princip pádu a vzestupu, který se tam objevoval, nevím od kterých dob. To je prostě úděl politiky.

Milan Uhde: Možná nechtěli, možná neuměli.

Martina: Neuměli. Můj tatínek říká, že nejhorší je prožít mládí v komunismu, a stáří v kapitalismu, protože to byli lidé, kteří se už třeba nedokázali úplně ve všem přizpůsobit. Ale nevím, jestli se mnou budete úplně souhlasit, mnozí lidé, a je jich stále více, upozorňují na to, že to není jediný antagonismus ve společnosti jako důsledek v naší společnosti, důsledek bohatých a chudých z devadesátých let. Ale že se společnost štěpí na další skupinky, na uměle vytvářené antagonistické skupiny. Skupiny, které spolu neumí a nechtějí komunikovat, třeba na základě nasednutí na určitou ideologii a podobně. Vnímáte to tak?

Milan Uhde: Já jsem přesvědčen, a mohu se samozřejmě, jak říká jeden můj žertovný kamarád, mýlit, že to, co říkáte, tyto další štěpivé momenty, plynou z toho základního rozporu, který, bohužel, je těžko smiřitelný, respektive je nesmiřitelný. Staré přísloví říká, a přísloví mají i svou komickou stránku, že sytý hladovému nevěří. Rozprava sytého s hladovým, to je rozprava, kterou si při vší dramatické fantazii nedovedu představit, protože to by vyžadovalo obrovské vzájemné pochopení, a obrovské smíření s něčím, s čím se člověk velice těžko smiřuje. A já se domnívám, že všechny další takzvané nesmiřitelné rozpory jsou odvozeninou tohoto rozporu, který těm dalším, menším, nebo těm, podle mne, druhořadým, propůjčuje svou základní vlastnost, to je neschopnost smíření, neschopnost pochopení, neschopnost se vzájemně pochopit, vzájemně si říct, že žijeme v jedné společnosti, v jednom celku, a musíme spolu nějak vycházet. Prosím, my spolu musíme nějak žít, nemůžeme se věčně štěkat.

Češi mají dlouhodobě nedůvěru k politice, protože politici lidi mnohokrát zklamali. Měli občany zabezpečit, ale vydali je několika okupacím.

Martina: Přesto se v současné společnosti vytrácí důvěra lidí v politiku a v politiky. Řekla bych, že už to je situace, kdy mnozí lidé rezignovali, nechtějí už chodit k volbám, říkají, že to stejně dopadne stejně. Co s tím? To je velmi nebezpečné.

Milan Uhde: Já vám především tak úplně nevěřím, že tato nedůvěra občanů v politiky je čerstvého data. Dostala novou barvu, nový důraz.

Martina: Možná novou sílu. Ne?

Milan Uhde: Ale tato síla je tu od nepaměti. Mám jeden utkvělý zážitek. Já jsem čtenář Švejka, a vybavují se mi švejkovské historky: Vraceli jsme se, jako česká vláda, tuším v září, ano, bylo ještě pěkně, páč jsme odpoledne cestou z Bavorska, byla to vládní cesta do Bavorska, poseděli venku v košilích. Bylo září, vraceli jsme se z cesty z Bavorska a měli jsme dojem, že jsme byli pěkně přijati a tak dál, že je všechno krásné, že všichni v Evropě Čechy chápou, a všichni nám vyjdou vstříc. Všecky tyto polopravdy jsme tam pěkně převzali, optimisticky jsme jeli, a tu krátce za hranicí, v České republice, nebo v Československu, povídá předseda vlády Petr Pithart, šlo o národní vládu: „Já mám hlad, potřebuji deci červeného vína, chci klobásu, zastavte v první hospodě, kde mají klobásy.“ Zastavili jsme, já si ke své hanbě už nepamatuji jméno obce, byla to malá obec, a typická česká venkovská hospoda, a ve vstupu byl výčep, kde seděli štamgasti. My jsme kolem těchto štamgastů proudili úzkým průchodem do takzvaného salónu, což byla stejná místnost jako výčep, jenom ten výčep tam nebyl. A tak jsme se tam trošku hlemejždili, a já, páč tehdy, jsem slyšel velmi dobře, na rozdíl od dnešního stavu svého sluchu, štamgasty, jak jeden povídá: „Kdo to je?“ A ten druhý říká: „To jsou noví komunisti, kamaráde.“

Prosím vás, my jsme byli u vlády sedm týdnů, ještě jsme nestačili udělat žádný malér, a ani nějaké rozhodnutí, prostě jsme se začínali rozhlížet, já jsem se rozhlížel na ministerstvu kultury. Ale čeští venkované, to nebyli žádní fašouni, ani komunisti, byl to český občan, který věděl, že politika vždycky na občana kašle, že obyčejný občan, jak to napsal Karel Čapek, chce důvěru, a jejich důvěra byla za život politiky nejméně třikrát zklamaná, a není důvodu, aby nebyla zklamaná počtvrté, popáté a pošesté. Oni ve mně viděli komunistu. Já jsem sice nikdy nebyl členem strany, ale za studentských časů jsem komunismu do značné míry propadl, čili jsem to bral jako trest, když mě potom komunisti trestali, tak jsem říkal: „Ty sis začal s čertem, tak se ti čert peklem odměnil.“ Ale prosím pěkně, já jsem komunista nebyl, a nepřicházel jsem jako nový komunista.

Milan Uhde: A už jsme neměli důvěru. Já jsem potom jezdil na venkov, takže to vím. Já jsem to neuměl tak, jako Václav Klaus, taky jsem neměl tolik lidí, vždycky to byla důvěrnější rozprava, tak dvacet, pětadvacet lidí, a nedůvěra tam byla trvale. Prostě nedůvěra, protože česká politika tolikrát zklamala, a ona opravdu zklamala. Měla občana zabezpečit, a ona ho vydala několika okupacím, takže nedůvěra byla oprávněná. Ale každá vláda s ní musí zápasit, a všechny vlády, i ty, které mně byly velmi nesympatické, na tuto nedůvěru, na stabilní, trvalou nedůvěru narážely.

Martina: A teď věříte? Řekl jste, že této vládě věříte, že tam máte i jakési osobní kontakty.

Milan Uhde: Vůbec nejde o víru. Víra v tomto směru není k ničemu. Tady jde o to, že některé její členy znám, znám pana ministra kultury Baxu, znám předsedu vlády Fialu, ministra financí Stanjuru, a domnívám se, že jsou to lidé, kteří to myslí dobře, kteří uvažují poctivě, a nešli do politiky, aby se proslavili, nebo aby se obohatili. Tím jsem si jistý. Všecky ostatní jistoty jsou zpochybněné.

Všichni politici to mysleli vážně a dobře, a ono to většinou dobře nedopadlo. To je nejstrašnější, a je to námět pro dramatiky.

Martina: A přesto vám může občan říct: „Dobře, ale jestliže někdo prosazuje Green Deal, který může tuto společnost ožebračit, připravit ji o průmysl, který doposud měla, a také o pracovní příležitosti, které také měla – myslím Green Deal v podobě, v jaké se má schválit – jestliže jsme si nezajistili určité dodávky, plynu, a prodáváme elektřinu několikanásobně levněji, než ji nakupujeme, a lidé, o kterých jste mluvil, ať už jsou to důchodci, mladí lidé, se propadají stále hlouběji, tak co je mi po tom, že to někdo myslel dobře?“

Milan Uhde: Prosím vás pěkně, to je samozřejmě pravda, poněvadž je pravda, že všichni to mysleli dobře. To je to nejstrašnější, a je to námět pro dramatiky.

Martina: Teď jste mě vyděsil.

Milan Uhde: Všichni to mysleli vážně a dobře, a ono to většinou dobře nedopadlo. Aspoň ne tak dobře, jak očekávali ti, kteří tomu důvěřovali. Prosím vás, Fiala je hráčem na určité šachovnici, kterou nezaložil, a jejíž pravidla neodhlasoval. Já ho znám, nemluvil jsem s ním v této věci, ale jsem přesvědčen, že on, i Stanjura, dobře vědí o tom, že Green Deal je věc sice velmi pochopitelná, poněvadž péče o životní prostředí je důležitá, ale že je založena na politickém mechanismu, na předpokladu: „My politici se shodneme, odhlasujeme to v Bruselu, a ono se to stane, a to hospodářství se tomu podrobí.“ Tomu, podle mne, rozumný člověk těžko může věřit. Já jsem přesvědčen, že Green Deal ve své, podtrhuji, extrémní podobě, je záležitost, která se nemůže prosadit, narazí na realitu, a to nejenom českou realitu, ta není rozhodující, víme, že podle českých housliček nebude Evropská unie tancovat.

A to není důvod na Evropskou unii zanevřít. Já jsem Evropan, neučil jsem se většinou od českých autorů, jsem žákem Maxe Frische, Dürenmatta a těchto, jsem Evropan. A když jsem Evropan jako autor, nevím, proč bych neměl být Evropan v širším smyslu. Ale to jsou moje subjektivní záležitosti. Já jsem přesvědčen, že realita je mocná a že všecky extrémy, špatně uvážené extrémy, narazí. Jenže dnes se to jeví tak, že Brusel to prosadí na sto procent.

Mohu se i v tom mýlit, a všecko se to může stát, i motyka spustí, když pán Bůh dopustí, ale já jsem si téměř, ne jist, jsem přesvědčen, že v této podobě se to neprosadí a že Fiala je z těch politiků, kteří si jsou toho vědomi, a spoléhají na to, a budou pracovat v tomto směru. Jinak by to bylo veliké zklamání, i moje osobní zklamání, kdyby tančil podle not bohatých států, kterým Green Deal nepřipadá tak nereálný. Ale já jsem přesvědčen, že těm, kterým se bude tento hořký chlebíček zajídat, bude přibývat. Zatím, prosím, všecky extrémy – počínaje Savonarolovou reformou Florencie, kterou dělal s dvanáctiletými dětmi, což byl zástup Grét Thunbergových, kteří tam s ním chodili, a posuzovali umění Michelangela a tak dál, s konečnými rozhodnutími – narazily, a narazí i tento. To je moje víra, že špatná rozhodnutí politiků skutečnost většinou opraví, ale bolí to spoustu lidí a je potřeba se tomu vyhnout. To je pravda. Ale když už to tu je, tak bych nepodléhal představě, že to tu tak doslova zůstane.

Člověk není živ idejemi, ale bez idejí je ztracen

Martina: Říkáte, že to možná narazí. Ale i když to narazí, tak se to možná nebude jen tak snadno, co se týká průmyslu, dát odestát. Ale moje otázka je teď jiná: Vy jste idealista?

Milan Uhde: To já nevím. Snažím se nebýt, protože idejemi sice není člověk živ, a bez idejí je ztracen, tak bych to řekl.

Martina: Pojďme se vrhnout na kulturu. Pane docente Milane Uhde. Bavili jsme se o tom, jaká je situace ve společnosti, mezi občany a politiky, a co je toho příčinou. Řekněte mi, jak tyto věci, o kterých mluvíme, ovlivnila kultura?

Milan Uhde: Já jsem především přesvědčen, že kulturu ovlivňují okolnosti, což zní marxisticky. Možná že jsem na marxisticko-leninských estetických seminářích, které jsem musel prodělat – já jsem chodil na fakultu v roce 53 až 58, to byla úrodná léta, v uvozovkách – získal mnoho bludných představ, kterých jsem se postupně, a velmi pracně zbavoval. Kultura, podle mně, má svoje imanentní, jak tomu říkali strukturalisté, podněty a zákonitosti, které vycházejí z nitra kultury. Prostě společnost na to nemá tak bezprostřední vliv, že by to ovlivňovala.

Jsou imanentní zákony, ale jsou také zákony, které samozřejmě společnost ovlivňuje. Dramatikovi není nikdy lhostejné, kolik lidí přišlo na jeho hru. Ale je tu dramatik Ionesco, na jehož hry zpočátku chodilo pár lidí do Theatre Huchette, kde to Jacques Mauclair hrál pro pár lidí. A já jsem pamětník, takže jsem si ještě čítal úvahy českých novinářů, kteří ale měli přehled o západním dění, kteří psali: „Toto je slepá ulička. Nikam to nepovede. Je to bludné, je to úpadek kultury.“ Sedí tam třicet, sedmdesát lidí, zasvěcenců, kteří tleskají. A o dvacet let později Comedy Francaise hrála nejnádhernější Ionescovu hru s velikými francouzskými herci, a Ionesco je klasik – to jsou pohyby kultury. To, co vypadalo jako úpadek, když lidé na jevišti spolu mluvili ale tak, že „jeden o koze, a druhej o voze“ – byly to obrovské hry o neporozumění, a toto neporozumění bylo odrazem, zrcadlem reálné situace. Kultura, která vypadala jako úpadková, byla v tu chvíli jenom menšinová, ale zachycovala pravdu. Zachycovala pravdu o společnosti silněji než kultura akademická, která žila ze schémat starých čtyřicet, padesát, a více let. A to je procedura, kterou kultura prodělává pořád.

A kultura má ještě jednu vlastnost, na rozdíl od politiky. Politika, bohužel, v konečné, finální představě, dává na výběr buď A, nebo B. Buď budeš A, nebo B. Referendum, to je ta nejzrůdnější představa, páč brání domluvě. „Ty budeš buď A, a jestli nejsi A, jsi B a jsme proti sobě.“Ale kultura skýtá obrovské perspektivy, protože je vrstevnatá, a každý, kdo chce kulturu, teď se říká konzumovat, nemám to rád, a v konzumní společnosti si najde svoje. Kafkovi čtenáři najdou Franze Kafku. Kdo chce příběh o tom, jak lidé trpěli, jak ženy trpěly, koupí si Radku Třeštíkovou, nebo Alenu Mornštajnovou, to jsou náklady 120, 150 tisíc výtisků. Já se v tom nevzhlížím, nejsem vyznavač těchto autorek, ale je to kulturní dílo, které tady, v této republice, za svoje těžce vydělané peníze koupí 150 tisíc lidí. Tento příběh je vyprávěn kultivovaně, mně, řekněme, neříká mnoho nového, nebo nic nového, ale čtenáře oslovuje. To jedna tvář kultury.

Druhá tvář kultury je můj kamarád Steklík, který kromě toho, že dělal nádherné kresby „ňadrovky“, takové jedovaté, ironické, tak pořádal land-artové aktivity. Šli v zimě do pole, rozprostřeli tam papíry a zkusili zachytit ozvěnu mraků. Třicet lidí se tam bavilo. Prosím vás pěkně, někdo řekne, že to je úpadek. Ale není to úpadek, Steklík tam nezval dva milióny lidí, ani sto tisíc, ale řekl kamarádům: „Budeme dělat event, neboli akci. A kdo říká, že je to špatně? Steklík tím nikomu neuškodil, pobavil své kamarády, a koneckonců řetěz těchto land artových aktivit dává představu o velmi uceleném úsilí. Čili, já jsem za to podporovat všechny tváře kultury, pokud je to tedy kultura, a to se samozřejmě můžeme bavit, kde jsou hranice.

Kdo chce u nás žít kulturně, jako čtenář, posluchač hudby, zbožňovatel, vyznavač výtvarného umění, architektury, má příležitost tyto své touhy a aspirace uplatnit a uspokojit

Martina: To je další věc.

Milan Uhde: Jistě, to je další otázka. Ale já jsem přesvědčen, že kdo chce žít v České republice kulturně, jako čtenář, posluchač hudby, zbožňovatel, vyznavač výtvarného umění, architektury, a tak dále, má příležitost tyto své touhy, své aspirace uplatnit, uspokojit.

Martina: Pane docente, je to tedy pouze zdání, které má každá generace, že vznikají stále více díla, kterým mnoho lidí nerozumí, a že někdy už zase lidi říkají: „Když to pochválí dva kritici, tak na to nejdu. A když na to jdu, tak ničemu nerozumím.“ Je to zdání?

Milan Uhde: Jsem přesvědčen, že to je zdání, protože především lidé nechodí do kina, ani do divadla na základě kritik, to je velká iluze, ani většina herců to nečte. Znám autory, a výborné autory, kteří to nečtou, protože cítí, že jsou sami dobře orientováni. Já na druhé straně kritice za mnohé vděčím, měl jsem štěstí na to, že mně negativní kritiky na moje hry napsali takoví velcí kritikové, jako byl Jan Patočka, Jindřich Černý, nebo Sergej Machonin, a ti mě pomáhali. Já kritiku potřebuju, kritika je nesmírně zdravá. Každá kritika je zdravá.

Martina: Dobře, ale je to tedy jenom zdání?

Milan Uhde: Je to zdání. Zase švejkovská historka: Jako ministr jsem jezdil na výstavy do Králík, to je město, městečko nedaleko obce, kde jsme měli chalupu. A tehdy tam byla sochařská výstava, starosta byl podnikavý muž, pozval mladé sochaře, polské, české, slovenské, maďarské, aby udělali sochu, dal jim za to menší honorář, platil jim stravu a ubytování v místním hotelu, a řekl: „Za odměnu tady sochu necháte.“ A oni tedy dělali moderní sochy, byly to abstraktní, krásně vytvarované předměty, obrázky, a nevím, co všecko. A teď občané Králík, ale sjeli se tam i občané z okolí, poněvadž výstava, a tohle a toto, a promlouval tam ministr kultury. Přišli tam, ti lidé mě znali, páč jsem tam předtím deset roků jezdil jako disident, a pak jako obyčejný občan, tak první, co říkali, bylo: „Vy tomu rozumíte? My tomu tedy vůbec nerozumíme.“ A já jsem říkal: „Poslyšte, já vím z Jamného nad Orlicí, kde jsme měli chalupu, že tam místní lidé v místních potocích sbírají zajímavé kameny, všelijak vytvarované do všelijakých zrůdiček a prapodivných podob, a krásně vyhlazené, a to mají doma na půdě.“ A dále jsem říkal: „Tito výtvarníci tady takové předměty nenašli, tak si je udělali. Našli zdejší velmi tvárný kámen, a teď to, co vy najdete a přinesete si domů, si se stejným popudem vytesali, udělali, a teď vám to ukazují. Víceméně vám říkají: „Přineste svoje kameny, a já vám ukážu svoje.“ A oni říkali: „A to je celé?“ A já jsem říkal: „Prokristapána, to je celé tajemství moderního umění, že toto umění není k vykládání.“ Že by sis to přečetl, a řekl sis: „Ježíš, to jsem zmoudřel. Než jsem to…“ Ne, to je určitý typ umělců. Toto se ustavilo až s modernou, a prostě vytvářeli předměty tak, jako příroda zkusí vytvořit strom, nebo krásnou květinu.“ A oni říkali: „To nám ale, pane ministr, nikdo neřekl.“ A já jsem říkal: „No vidíte, teď vám to říkám já. To je taky moje funkce, vysvětlovat věci, které lidé nechápou.“

Tady jde o obrovský problém, že moderní umění se tvářilo nafučeně: „My nic vysvětlovat nebudeme.“ Werich byl moderní umělec, a výborný, a jednoho dne řekl: „Já ti, synu, sdělím velké tajemství. Starý Skot, umíraje, řekl svému synovi: ,Synu, nikomu nikdy nic nevysvětluj.‘“ A to je přesvědčení avantgardy, které je pochopitelné, páč když Manet vymaloval Snídani v trávě, tak na něho řvali: „To není umění!“ A poházeli to shnilými rajčaty, které si za tím účelem přinesli. A ono se ukázalo, že to bylo velké umění. Ale zase, Manetem to neskončilo. Prostě kultura je tak mnohotvárná, že říct: „Toto není, a toto je,“ bych se já neodvážil.

Už poslední švejkovská historka: Existovali tachisté, kteří v 50. letech, začali s tím Francouzi, přinesli prak, namočili do nejrůznějších barev koule, a stříleli to na bílé plátno, a ono to vytvářelo barevné konfigurace, jaké ještě nikdo nikdy nevytvořil, a říkali tomu umění. Udělejte to. Namalujte to. A teď někdo řekl: „To je bludná cesta. Jsem přesvědčen, že je to bludná cesta, protože podíl umělce, tu váhu, jak říkal Halas, tíhu muže na básni, nahrazuje náhoda. Já to tam vystřelím, a ono mně to tam něco udělá.“ Ale prosím vás pěkně, ani nad těmito tachisty, já jsem liberální, bych si netroufal říct, že to k ničemu nevede, protože tyto barevné konfigurace mohl objevit výtvarník úplně jiného směru a říct: „Jejej, to já použiju. Uplatním, co oni našli.“

Existovali velcí básníci, o kterých se říkalo, že jsou to básníci jenom pro básníky. O Jamesovi Joyceovi a jeho Odysseovi se říkalo, že to je pro prozaiky a že to není pro čtenáře. Já jsem to přečetl, a ono je to tedy fuška číst. Ale jsou tam objeveny principy, ze kterých světová próza, i česká próza, padesát, sedmdesát let žije. Takže v kultuře se bojím říct: „Toto není kultura, a toto je kultura.“ Kdo to umí říct, ať to říká. Ale já to neumím. Já se k tomu necítím povolaný. Když někdo přinese obraz, tak se neptám, jakým způsobem ho vytvořil, ale ptám se: „Působí na mne? Nepůsobí?“ A když nepůsobí, nejsem nešťastný, to není selhání celé kultury, to je jenom selhání jednoho malíře vůči mně, k jednomu divákovi. Kultura je strašně široká, nepřehledně široká. A díky bohu, že taková je.

MILAN UHDE

(4 votes, average: 2,25 out of 5)

Loading...