Človíčku, narozeném o Vánocích, můžeme odevzdat vše, co nás tíží. Bůh se stal člověkem, aby z nás snímal to negativní




Sdílet článek:

O Vánocích se nám to daří lépe než kdy jindy: Vypneme starosti doléhající z okolního světa, a obklopeni těmi nejbližšími obdarováváme a jsme obdarováni. Ať už věřící či ateisté oslavujeme narození jako příslib a naději. Je to jen pár dní, na které se děti těší celý rok, a přestože se jiné tradice a rituály vytratily, nebo přežívají jen tu a tam, vánoční svátky zůstávají přes všechny revoluce či módní názorové vlny jako nedobytná pevnost vyzkoušená zubem času. Milí posluchači, mým hostem je, den před Vánoci, tedy už ve sváteční den 23. prosince, Maxmilián Kašparů, dětská psychiatr, který působí jako dětský znalec, ale především znalec světa a lidských duší. Maxmiliáne, jsem ráda, že tě tady mám, dobrý den.

Max Kašparů: Já děkuji za pozvání. Děkuju moc.

Martina: Maxmiliáne, jak už jsem zdůraznila, máme den před Vánocemi, den před Štědrým dnem, a v minulých dnech jsme spíš mluvili o dusivé atmosféře ve společnosti, o tom, čemu říkáme nenávist, případně o hrozbách nové totality. Co v tom všem, co se dnes děje, nacházíš hezkého, pozitivního? Protože myslím, že den před Vánocemi je povinností mluvit o ideálech a o na naději.

Max Kašparů: Ano. A myslím, že to je jediná povinnost, kterou bychom si měli všichni naordinovat sami ze své vůle, nikoli z nějakého příkazu. Jsme den před vánočními svátky, které jsou v našich krajích více vyznávány než třeba svátky velikonoční. Je to způsobeno atmosférou, která při tom je, ale je to také způsobeno konzumem, který se kolem nich točí. Já jsem to pozoroval už koncem října, kdy začala masáž z televize, z rozhlasu, že nekoupíte-li náš výrobek, jako byste Vánoce neměli, a jenom s našim výrobkem budou šťastné a veselé. Mně tyto řeči připadají nesmírně hloupé, protože Vánoce by měly být také o tom, o čem mluvím, ale nejen. Čili, jestliže se uzavřu do těchhle reklam, a budu vyznávat jejich obsah, a uteče mi obsah Vánoc, tak jako bych je neprožil. Vždycky mým farníkům říkám: „Prosím vás, jsou dvě možnosti. Buď vy projdete skrze vánoční svátky. Nebo vánoční svátky projdou skrze vás. Doporučoval bych vám to druhé, i když to první nezamítám.“

Martina: Otec Reinsberg vždycky říkával: „Co se neudělá o adventu, se na Štědrý den nedožene.“ A kolikrát si člověk opravdu říká, když skončí předvánoční běsnění, a pak nastanou dva krásné volné dny, že i když tam takzvaně perete lásku a vzájemnost pod tlakem, tak to nezafunguje. Co s tím?

Max Kašparů: Chce to plánovat. Advent je rozvržen do čtyř týdnů, a každý tento týden má nějaký obsah. Jestliže nedáme do adventní doby obsah, tak už pak tento obsah nenamačkáme do těch dvou dnů, tedy 24. a 25. To už prostě nejde, protože obsah adventu je tak široký, že se nevejde do úzkých dvou dní. První týden se jmenuje týden proroků, a vede nás k tomu, abychom uvažovali o tom, co bylo slíbeno, tedy že přijde – od toho také adventus, příchod. Co vedlo lidstvo k tomu, že očekávalo záchranu? Vedly k tomu nemoci, vedly k tomu války, to negativní, co v celých lidských dějinách bylo. Z tohoto prvního týdne bychom ovšem neměli být smutní, ale měli bychom si říct: „Hele, ono to všechno nakonec dobře dopadlo. Narodil se.“

Pak je druhý týden tří králů, kdy uvažujeme o tom, jaký byl filosoficko-historický motiv tohoto setkání krále božího a králů lidských. Interakce. A to by se mělo v rodině projevit mezigeneračními vztahy, protože to dítě bylo malý, tři králové byli dospělí, a byli rádi, že se potkali. Takže to by mělo vést k tomuto. Třetí je týden pastýřů, a to jsou ti, kteří putovali. My si musíme právě v tomto třetím týdnu uvědomit, že všichni jsme poutníci, že někam putujeme, že putujeme za nějakým hlasem, putujeme životem, že už se narodíme, a tak jsme vstoupili na nějakou cestu života, ať už je klikatá, nahoru dolů, to je jedno.

A poslední je týden andělů, a to už je symbol lásky, kterou má být naplněn čas vánoční. Takže láska je tam až v posledním, čtvrtém týdnu. Takže historie, tři králové, pastýři a potom láska. Takže když se to takto roztřídí, a je to myšlenkový svět, tak nemůžeme chápat advent jako adventní koncerty, ale advent jako obsah, který je daleko širší než koncert.

Znám spoustu žen, které se bojí Vánoc, protože všechno leží na nich: Sehnat, nakoupit, upéct, připravit, obalit, osmažit – už aby Vánoce byly za mnou. A pokud si to takhle rozvrhneme, v myšlenkově duchovním světě, tak nám to hodně pomůže prožít Vánoce hlouběji. My jsme totiž velmi zpovrchněli. Loni jsem měl půlnoční kázání a říkal jsem, že jsem jednou četl soudničku, kdy jistá paní vedoucí jedné prodejny elektro, prodávali televize, rádia, reproduktory, která to zboží prodávala, ale krabice nechávala v regálech, a když přišla inventura, tak spočítala krabice, řekla, že je všechno v pořádku. Jenže ty krabice byly prázdné. A my jsme se dostali do této situace, naše Vánoce jsou taková krabice, na kterou se nalepí pozlátka, umělotiny, umělé stromečky, umělé svíčičky, umělé koledy. Jsem zvědavý, kdy budeme kousat umělého kapra na umělém chrupu – ale obsah je prázdný. Čili, my bychom měli mít krabice plné, a to nejenom dárků, ale vůbec atmosféry a smyslu. Takže, pokud člověk ztratí smysl, tak neví jak, a neví kudy. Ale pokud mám smysl, tak vím. Myslím, že to byl nějaký filosof, který říkal, že když člověk ví proč, najde si vždycky jak.

Ten malý se narodil pro všechny, nejenom pro kostelní chodiče. Říká se, že jsme nejateističtější země, ale spíš je to náboženský analfabetismus, kdy lidé nevědí nic o křesťanství, ale jsou ateisty.

Martina: Ty jsi teď poskytl vodítka pro duchovní strávení celého adventu. Ale co si má počít ateista? Pro toho Vánoce nejsou?

Max Kašparů: Ale jsou. On se totiž ten malý narodil pro všechny, a nejenom pro kostelní chodiče. Čili, já bych z toho lidi, kteří jsou ateisté – i když na ateismus moc nevěřím, u nás se sice říká, že jsme nejateističtější země, ale spíš si myslím, že u nás víc než ateismus funguje náboženský analfabetismus…

Martina: …protože neradi vyplňujeme kolonky…

Max Kašparů: Náboženský analfabeta nic neví o křesťanství, ale je ateista. Neví nic o křesťanské filosofii, ale je ateista. To je jako kdybych já řekl, já jsem lékař, ale nevím nic o nemocech.

Martina: Možná i v tom je určitý postoj, nevěnovat vůli ani poznání.

Max Kašparů: Ano. Ano.

Martina: Ale i to je volba, která pak vede k tomu, že člověk nepřilne.

Max Kašparů: Ano, ano.

Martina: Ale, když se bavíme o tom, jak by měl člověk trávit předvánoční čas, tak pravděpodobně pravdivý, a skutečně lidský náhled na svět, na lidi, na všechny živé, je možné dosáhnout jen tehdy, pokud se člověk co nejvážněji a nejopravdověji věnuje upřímnému sebepoznání. To je ale velmi pracné a nepříjemné, když tuto práci provede opravdu velmi dobře, protože to, co zjistí, není většinou příliš hezké, pokud je k sobě upřímný. Řekni mi, jsou právě Vánoce tím, co by nás mělo k tomu sebepoznání, k této speleologii do sebe sama, do pekla své vlastní duše, jak říká Dante, mělo vést?

Max Kašparů: Odvaha. O té jsme tady ještě nemluvili. Odvaha ponořit se na hlubinu. My jsme nesmírně zpovrchněli, zpovrchněli jsme v názorech, ve vztazích, ve vzdělání, v humoru, což mně také silně vadí, že už v této zemi nemáme komiky, ale jenom baviče. Pustit se na hlubinu. Pustit se na hlubinu, to je odvaha a dokáží to jen zdravé ryby. Mrtvé ryby plují po hladině a proud je nese, kdežto živá ryba je schopna plavat i proti proudu a do hlubin. Měli bychom mít odvahu skutečně se neponořit do kritiky někoho jiného. Měli bychom si udělat inventuru, jako byla inventura u té paní vedoucí, a uvědomit si, že řada krabic je v našem životě prázdných, a nad tím bychom se měli zamyslet. Ale nemělo by nás to vést ke skepsi, nebo k depresi. Naopak, mělo by nás to vyburcovat k tomu, abychom naplnili krabice, které jsou prázdné. Takže advent je k tomuto určen. A vždycky k tomu byl určen, aby člověk z toho času také něco vytěžil, ne abychom ho přežili, protože spousta lidí advent prožívá, spousta lidí ho přežívá, a jenom málokdo ho žije v tom smyslu, který mu byl dán.

Dnes chápeme ticho jako něco negativního, ale advent vyžaduje ticho, abychom slyšeli jeho hlas

Martina: Prastaré poznání říká: Mírou, kterou měříme lidem a světu, bude jednou měřeno nám. Ale my pořád vidíme u každé prodavačky její prázdné krabice, ale ve vlastní skříni prázdní krabice nevidíme. Čeho je to projev, že se z nás stali soudci všech a všeho kolem nás, kromě sebe samých?

Max Kašparů: Lenost. Lenost je taky jeden ze sedmi hlavních hříchů. Člověk je líný. Plavat po rybníku, a plavat na hlubinu rybníku svého souseda a těch ostatních, je daleko jednodušší než v rybníku samotném, protože tam můžu najít něco, co mě vyděsí. To si uvědomuji, když třeba jdu po ulici a vidím mladé lidi, kteří mají sluchátka na uších. A on je nesundá ani ve škole, ani když se učí, je stále pod hlukem. My jsme pojali ticho jako něco negativního. Ale advent vyžaduje ztišit se. A ztišit se znamená, zajet na hlubinu ticha. A také si uvědomit, že ticho není nedostatek zvuků, ticho je prostor, do kterého vstupujeme, abychom slyšeli něco z našich krabic.

Martina: Ticho a tma. To jsou dvě věci, které doprovází zimu jako takovou, které doprovází prosinec, nejdelší noc v roce. My se tmy bojíme, a také proto je všude světlo, světelný smog už vidíte i v hlubokých horách. Řekni mi, je v době adventu, o svátcích i tma důležitá?

Max Kašparů: Já nejsem milovníkem tmy v žádném směru. I když v kádrových materiálech za soudruhů jsem měl napsáno, že jsem tmář.

Martina: Možná proto se od toho dnes distancuješ.

Max Kašparů: Nemám to slovo rád, aspoň malinká jiskřička. Nemusí být nikde 500watový reflektor, ale stačí mít v tom tichu a v prostoru ticha nějakou jiskřičku, aby mi ukazovala kudy mám potom z toho ticha vyjít. Protože jestliže budu jako speleolog v úplné tmě bez jakéhokoliv zdroje světla, tak se z jeskyně nemusím dostat, protože nebudu vědět kudy kam. Čili, neztrácejme světlo.

Martina: Poznávání sebe sama, jak už jsme se bavili, není vždy úplně radostné, a tys říkal, že by nás hlavně nemělo vrhnout do depresí. Ale jak s tím pracovat? Jak radostně poznávat sám sebe? A jak radostně poznávat svět kolem sebe, aniž bychom neustále hodnotili a odsuzovali?

Max Kašparů: Ano, aniž bychom odsuzovali. To je to pravé, co chci k této otázce říct. Je to otázka odpuštění. To je věc, kterou velice preferují, jak u svých psychiatrických pacientů, tak i u svých farníků – umět odpustit. Umět odpustit druhým, umět odpustit světu, ale umět odpustit také sám sobě. To bys nevěřila, kolik lidí neumí sobě odpustit. Něco provedli a mrzí je to, a nemůžou to napravit. Nemyslím tím, že by někoho poškodili, ale jenom se jim stala nějaká věc, která je dodneška mrzí, a říkají si: „Nejradši bych si nafackoval. Nejradši bych zalez pod zem, když si vzpomenu, co jsem tam řek.“ A já vždycky říkám: „Tak si to odpusťte.“ A jednou mi jedna žena řekla: „Vy jste doporučil odpuštění, já jsem mé dceři odpustila, co mi provedla, ale nemůžu na to zapomenout“. A já jsem říkal: „To je dobře. Protože odpouštíme z čeho, z hlavy, nebo ze srdce? Odpouštíme ze srdce. A jestliže jste jí to odpustila, tak jste jí to určitě odpustila ze srdce.“ Ona říká: „Ano“. Já jsem říkal: „Ale život vychází ze srdce, ne z hlavy. Takže nevadí, že to máte v hlavě, hlavně, že už to nemáte v srdci.“

Martina: Hlavou odpouští až Alzheimer.

Max Kašparů: Je to tak. Takže bych doporučoval odpuštění. A vůbec ve Starém zákoně je psáno, ať nad vaší zlobou nezapadá slunce. To znamená, že lidé by se, vždy než jdou spát, měli spolu usmířit. A já si myslím, že i Vánoce jsou taková doba, kdy bychom si měli odpouštět, kdy bychom neměli mít vůči sobě zášť – a že je to doba odpuštění. To jsou ti andělé ve čtvrtém týdnu.

Láska je tajemství. A její formou je: Mám tě rád, odpouštím ti, objímám tě, jsi mi milý, jsem rád, že jsem s tebou. Toto je forma.

Martina: Svatý František se denně modlil: „Prosím pravou naději, pevnou víru, dokonalou lásku.“ Co to je, dokonalá láska? Respektive, ta nejbanálnější otázka, o které si všichni myslíme, že ji máme zvládnutou, ale myslím, že takových je na světě jen nemnoho. Jak se opravdu naučit milovat lidi?

Max Kašparů: Prvně si musíme uvědomit, že každý člověk je originál. Bůh tvoří originály. Tak jako každý strom je originál, a na světě není jiný takový, jako ten, u kterého stojíme, tak žádný člověk není takový, jako ta, před kterou tady sedím. Každý z nás jsme originál, a na originalitu není možné šít konfekci. Na originalitu musí mít každý svou míru, a tu si musí prostě ušít. A aby toto věděl, musí chodit mezi hromadou látek kvůli inspiraci. Nechme se také oslovit inspiracemi, čtěme, čtěme hlavně básníky, kteří často píšou o lásce, a píší o ní proto, že jsou si vědomi toho, že ji stále hledají. Čili, my budeme stále hledat obsah lásky, ale když už se nemůžeme dostat k obsahu, tak se alespoň můžeme naučit formu. Forma je: Mám tě rád, odpouštím ti, objímám tě, jsi mi milý, jsem rád, že jsem s tebou. Toto je forma. Ale pravý obsah, to je jedno velikánský tajemství. A je dobře, že to je tajemství, protože, kdyby to nebylo tajemství, tak nám bude jasno. A když nám bude jasno, tak budeme na špatné cestě.

Martina: Goethe řekl, když jsi zmiňoval básníky, které bychom měli číst: „Láska je tou silou, která nevládne, nýbrž tvoří.“ To je krásné. Ale je to reálné a dosažitelné, když je to tajemství? Kdy se dozvíme, že jsme na dobré cestě?

Max Kašparů: Tajemství se musí odhalovat. Tajemství nelze proniknout jako řešení čehosi, není instantním nápojem. My žijeme v takové době, kdy všechno chceme vědět a mít hned, všechno chceme znát hned, všechno. Kdežto tajemství, soužít s tajemstvím, je obsahem víry. To na jednom místě říká Tomáš Halík, že víra je odvaha žít s tajemstvím. A láska skutečně tajemství je, a tajemství se nedá proniknout, otevřít krabici a říct: „Aha, tak takhle se to jmenuje, takhle to vypadá, takhle to je.“ My musíme stále tu krabici otvírat, protože ona je silně zalepena, a je to dobře, protože až teprve budeme vědět tváří v tvář, po smrti, tak teprve tam se dozvíme, co je to, jak píše Pavel Korinťanům, co je to láska. Když se mi někdo zeptá, co je to láska, tak říkám, přečti si třináctou kapitolu apoštola Pavla: „Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží.“ To jsou formy. Ale obsah je až úplně na konci. Ten se dozvíme, až budeme tváří v tvář tomuto nekonečnému tajemství.

Martina: Obvykle o sobě říkáme, a můžeme to slyšet každou chvíli: „Já jsem v pohodě.“ Většinou v tu chvíli má člověk v ruce tak zvané brko, nebo něco podobného, marjánku, co mu umožňuje být v pohodě, nebo je to nějaká chemie, nebo je ten člověk skutečně v klidu, nebo se tak aspoň cítí, nebo si to úspěšně nalhává. Ale pokud budu vycházet z klasiků, „život v harmonii“, ne v pohodě, v harmonii, „je životem, kdy jsou v souladu myšlenky, slova a činy“, tak to vypadá jako velmi náročná, dlouhá a těžká cesta. Jak k ní dospět? Nebo, jak na ní vůbec být? Jak se dá k této cestě aspoň blížit?

Max Kašparů: Mně to připomíná posluchačku z jedné mojí přednášky, kdy jsem hovořil o tom, že u člověka existuje rozum, city a pudy. A říkal jsem, že člověk je postaven tak, aby stál na nohách, a hlava aby byla nahoře, a v hlavě je rozum, v srdci jsou ty city a v břichu a pod břichem jsou pudy. Hlava, srdce, břicho. A říkal jsem: „A takto by to mělo být, aby rozum byl velitelem našeho života. A láska je uprostřed, a to není její ponížení, to je privilegium, neboť vyvažuje to mezi rozumem a pudem.“ A jedna posluchačka se tam ozvala a říkala mi: „Tak je to špatně. Člověk by neměl být takhle, ale člověk by měl být ležící, aby rozum, city a pudy byly v harmonii, aby byl člověk vyrovnán. A já jsem si vzpomněl na pana profesora Pecku, který říkal, že člověk je vyrovnaný, až když leží na prkně.

Martina: Přiznám se, že když jsi to naznačil rukou, tak mě to přesně napadlo.

Max Kašparů: Ano. Takže, dokud žije, tak harmonie je disharmonie. Jestli si uvědomím, jako lékař, že na membráně lidské buňky je nesmírný neklid, všechny buňky našeho těla teď žijí v neklidu, protože pracují. Jo. Jakmile se buňky dostanou do klidu, tak jsme mrtví. Čili, já bych na harmonii moc nedal, já bych dal na životodárnou disharmonii.

Martina: Ta by ale v každém případě měla vést k jednotě slov, činů a skutků.

Max Kašparů: Samozřejmě.

Martina: Jinak je to čistá disharmonie, pokud tato jednota není.

Max Kašparů: Ano. My musíme zdravou disharmonii hledat a žít.

Nebeský stav je v tom, když se v nás všechno negativní proměnilo v pozitivní

Martina: Když se bavíme o vlastnostech, které nás často ovládají, a my si s nimi nevíme rady, nebo si ani neuvědomujeme, že jsme v jejich vleku, jak jsme se bavili v minulých dílech o zášti, nenávisti a podobně, tak přesto všechno musíme těmto vlastnostem a jevům přiznat jednu věc: Že je to obrovská energie, co s námi cloumá, kterou ony vlastně spotřebovávají. Řekni mi, šlo by této negativní energie využít? Bylo by možné to přepólovat tak, že namísto zášti laskavost, namísto arogance ohleduplnost, namísto pýchy zdravé sebevědomí, namísto agresivity tolerance? Co bychom museli udělat, aby došlo k takovéto alchymistické proměně?

Max Kašparů: Transformace. No, ty už seš v nebi, když mi kladeš tyhle otázky, protože to už je nebeský stav.

Martina: Nejsem.

Max Kašparů: To je už nebeský stav, kdy se opravdu všechno negativní proměnilo v pozitivní. Myslím, že lidé, kteří touží po harmonii a dokonalosti, si cestu najdou. Ti, kteří po ní netouží, ji ani nehledají. A spousta je nás takových, kteří si říkáme: „Tak, jak to se mnou je, tak to stačí. Tak, jak žiji já, je dostačující. Tak, jak to chápu já, je inspirující. Tak, jak to dělám já, je produktivní.“ My bychom se v tomhle měli srovnávat, protože nám tady současně taky chybí vzory. A vzor je ten, který nás proměňuje, ne absolutně, ale dává nám obrovskou šanci proměny. Protože mám třeba žáka na fotbal, kluka, dorostence, který hraje fotbal určitým stylem, a já mu na obrazovce promítnu, jak tutéž jeho pozici na hřišti hraje špičkový fotbalista Pelé, nebo Messi, a řeknu mu: „Podívej, jak on to dělá. Musíš z toho svého přejít do toho, jak hraje on. Jak se staví, jak běhá, a ostatní věci.“

Čili, v tomto nám to může pomoct, sami to neuděláme. To bychom byli jako baron Prášil, který zapadl do bláta a vytáhl se tím, že se chytil za vlasy, tak se z toho bahna vytáhl. To nejde. My musíme mít někoho, kdo je u bahenního rybníku na břehu a sáhne po nás. A to je ten vzor, který nás může změnit.

A tohle bylo u světců, toto obrovské proměnění. To byl ten prostopášný filosof Augustin z Hippó, který chodil od prostitutky k prostitutce, žil příšerným způsobem života, a najednou potkal a poznal někoho, kdo jeho život změnil, až se vypracoval na obrovského světce. Takových lidí bylo víc: Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitů, člověk, který žil naprosto nemravným způsobem života, až zase poznal někoho, kdo se mu stal vzorem. Čili, vzory, vzory.

Martina: Zrovna Ignác z Loyoly se proměnil až v okamžiku, kdy mu koule rozdrtila koleno, a on se stal nemohoucím pro dosavadní styl života.

Max Kašparů: A pak začal číst knížky. Do té doby knížky nečetl, až se seznámil s tím, kdo ho proměnil. Čili, já v tomto doporučuji vzory. Neudělají to absolutně, ale přece jenom nás nakopnou nějakým směrem.

Martina: Jenomže když se podívám na to, kdo jsou dnes třeba dětem předkládáni jako vzory, tak skutečně nevím, co s tím. Protože kde dnes hledat vzory? Ne, že by nebyli krásní, ušlechtilí, hledající lidé, ale na výsluní přízně jsou ti, kteří sní v přímém přenosu nejpálivější papričku, spolknou lžíci skořice a neudusí se, nebo skáčou z paneláku na panelák, a možná se zabijí a možná ne. Kde jsou vzory? Kde je hledat? Jak je rozeznat?

Max Kašparů: V minulosti. Jednou jsem byl na jedné přednášce osloven otázkou, koho bych dal dnešní mládeži za vzory. A tak jsem začal šrotovat, a začal od současnosti, a nenašel. Protože nebudu dávat skok z balkónu na balkón.

Martina: Současné vzory asi prověří budoucnost.

Max Kašparů: Mezi politiky jsem taky nenašel. Mezi umělci jsem taky moc nenašel. I když bych našel, kdybych znal všechny. Jistě, ve všech vrstvách se najdou dobré vzory. Ale šel jsem do minulosti a říkal jsem: Jan Ámos Komenský, Mistr Jan Hus, Cyril, Metoděj. A pak jsem si říkal: S tímhle nemůžu vylézt. To všechno byli faráři, biskupové, křesťané, to už dneska neobstojí. Čili, pak jsem hledal mezi sportovci. Dobře, ale nemůže každý dělat sport tak, jak to dělají oni, to potom u nás může budit závist vůči nim. Čili, já bych hledal v minulosti. My jsme se tak nějak rychle zbavili minulých věcí, pořád koukáme dopředu, a já si myslím, že to, co by nám pomohlo, ne, co by nás absolutně vyléčilo, změnilo, je v minulosti našeho národa. A tam jsou velké, velké vzory.

Kdo daruje, prožívá pocit radosti, a to déle, než ten, kdo je obdarován, protože může mít dlouhou dobu z obdarování radost, kdežto na dárek můžeme zapomenout

Martina: Když se bavíme o hledání vzorů a mudrců v minulosti, tak se znovu vrátím k Johanu Wolfgangu Goethemu, a poprosila bych tě o reakce na jeho tři citáty, protože mi to v předvečer Štědrého dne přijde trefné a případné: „Jaké štěstí, být milován, a ještě větší štěstí milovat.“ Nezapomínáme na tuto moudrost, a řekla bych velmi dobře skrytou pravdu, že ve snaze být milován se odnaučujeme oplácet stejnou mincí, a pak se divíme, že je v nás přesto prázdno?

Max Kašparů: Ano. On má velikou pravdu, protože je rozdíl darovat, a být obdarován. Ten, kdo daruje, sám prožívá pocit radosti. A ten, kdo je obdarován, také. Ale teď je tady otázka, které obdarování láskou, o které básník mluví, je větší? Pokud člověk dává, tak jeho radost trvá o něco déle. U toho, který je obdarován, jeho radost trvá kratší dobu, protože zapomene. Předmět, který dostal, teď to vezmu materiálně, mu zevšední, stane se mu obyčejným. Dítě jásá, když dostane pod stromeček kolo, ale za půl roku nechá kolo někde, a ani neví, kde ho zapomnělo. Kdežto ten, kdo mu ho daroval, si celou dobu uvědomuje, že měl z tohoto darování radost. Takže spíše darujme, než buďme obdarováváni.

Někde to také říká svatý František: „Ať dovedu, aby se více radovali ti druzí, než abych se radoval sám. Čili, i toto vyjádřil. Připomíná mi to jednu anekdotu, kdy se paní učitelka ptala dětí, jestli je lepší dávat, nebo dostávat. A Pepíček zvedl ruku a říká: „Můj tatínek říkal, že je lepší dávat než dostávat.“ A učitelka říká: „Čím je tvůj tatínek?“ Pepíček říká: „Boxer.“

Martina: Ale asi to platí i o sebelásce, protože jsem pozorovala, že mnohdy člověk miluje toho druhého jenom proto, že na něm miluje to, jak on miluje jeho. Je to složité, ale porozuměl jsi mi?

Max Kašparů: Porozuměl. Aby to nebylo hokynářské fifty fifty.

Martina: No právě.

Max Kašparů: To je ještě jedna láska, která je v rodinách, a to láska podmíněná: Mám tě rád za určitých podmínek. Když uděláš to, co já chci, tak tě mám rád. Když splníš to, co jsem ti dal, tak tě mám rád. Ne, já vždycky říkám, že mezi božskou a lidskou láskou je rozdíl dvou písmen. Písmenem „u“ a písmenem „a“. Bůh nás má rád „už“, lidi nás mají rádi „až“ – a to je podmíněná láska. Takže, tohleto nedělejme. Mějme se rádi „už“.

Martina: Už. A na to navazuje další Goetheho citát: „Každý člověk je samostatný svět. Není do něj jiné cesty než přes most lásky.“ Mnohým zní možná tato věta, tento citát pocukrovaně, ale mě přesto zajímá, jak správně hledat ten most. „Už.“

Max Kašparů: Já mám zkušenost s tím, že lidé, kteří nemají rádi sami sebe, nejsou schopni mít rádi ani druhého. Někdo by mi teď mohl říct, že je to sobecké, mít rád sebe, abych mohl mít rád druhého. Ale není to pravda. Je to v otázce vážení si. Mám-li si vážit tebe, tak musím mít taky určitou úctu k sobě. A pokud já mám úctu k sobě, tak ji mám k tobě, protože to, co je pod mou hrudní kostí, je stav, který vytváří vztah, a tento vztah s tebou mě obdarovává, takže z toho mám zase dobrý pocit, dobrý stav. Tak já bych ten most, po kterém se dá přejít jedině láskou, chápal tím, že budu o tobě vědět, i když s tebou nejsem. A tento recept: „Vím o tobě, i když s tebou nejsem. Já odejdu, ale kdykoli budeš něco potřebovat, tak jsem tu. A mám tě rád, i když mi nejsi nablízku,“ je, myslím, aspoň pilíř, na kterém se dá potom stavět i zbytek celého mostu.

Člověk by měl malému človíčku, který se narodil o Vánocích, odevzdat vše, co ho tíží. Protože Bůh stal člověkem proto, aby z nás snímal to negativní, a pomáhal nám uzdravit se pro další cestu životem.

Martina: Ty jsi teď řekl, že je důležité mít také rád sám sebe. Tak já si teď řeknu zdarma o terapii, protože, upřímně musím říct, že k nikomu na světě bych si nedovolila chovat tak drsně a nekompromisně, jako k sobě. Jak tedy být na sebe hodnější?

Max Kašparů: Hodnější je člověk na sebe tím, že je schopen odevzdat to, co ho tíží. Uvedu to na vánočním příkladu: Chlapec navštívil o Vánocích svého dědečka. Dědeček zrovna vyřezával figurky do betléma, a ten chlapec byl unaven cestou, a tak seděl u stolu, lokty na stole, a usnul. A když usnul, tak se mu zdálo, že figurky, který dědeček vyřezával, ožily, a jezulátko, u kterého stál s pastýři, tomu chlapci v tom snu říká: „Chtěl bych od tebe tři věci.“ A chlapec říká: „Jo, moje nové kolo, moji knížku, kterou jsem dostal, můj nový kabát?“ A Ježíšek říká: „Ne, ne, dej mi tvoji písemku z němčiny.“ A chlapec říká: „Ne, to nemůžu, učitel pod ní napsal nedostatečnou.“ A on říká: „Právě proto mi ji dej. A druhá věc, dej mi hrnek, ze kterého piješ mlíko.“ A on říkal: „Ten nemám, rozbil jsem ho.“ „Dobře, tak mi dej to, co jsi rozbil. A jako třetí věc mi dej odpověď, kterou jsi dal své mamince, když se tě ptala, proč je ten hrnek rozbitý.“ A chlapec říká: „Já jsem jí lhal. Rozbil jsem ho vzteky, a řekl jsem jí, že mi upadnul sám.“ A on říkal: „Tak mi dej to, co tě tíží.“ A ten chlapec si to nechal promítnout v hlavě, a když se probudil, tak říká: „On na mě chtěl to, co se mi nedaří, to, co se mi rozbilo, a to, co mě tíží.“ A teprve tehdy pochopil, jaký je smysl Vánoc: Dát všechny tyto věci, které nás tíží, které se nám rozbily, a ze kterých máme nedostatečnou, jemu, odevzdat je, a pak o Vánocích pochopíme, proč se Bůh stal člověkem, že tento malý človíček je tu proto, aby z nás snímal to negativní, a pomáhal nám uzdravit se pro další cestu do života.

Martina: Maxmiliáne, nevím, jestli mi teď poradil psychiatr, kněz, nebo znalec Písma svatého, ale v každém případě děkuji za všechny posluchače za tuto úlevu. Ale přesto ještě položím poslední Goethův výrok na dnešní, téměř sváteční stůl: „Kdo už nemiluje a už nepochybuje, ten ať se dá pochovat.“ To se mi zdá jako opravdu dobrý závěr našeho rozhovoru před Štědrým dnem, protože k tomuto Goethovu citátu jsme vlastně směřovali všemi našimi letošními rozhovory: „Kdo už nemiluje a už nepochybuje, ten ať se dá pochovat.“ Co ty na to?

Max Kašparů: Ano, ten, kdo nepochybuje nehledá, ten, kdo pochybuje, hledá. A to je dobře. A ten, kdo miluje, tak naplňuje smysl svého života, a kdo nemiluje, tak jako by smysl života neměl. To, co řekl Goethe podepisuji, a mám pro to právě toto vysvětlení.

Martina: Maxmiliáne Kašparů, já ti děkuji za tvá laskavá slova, za tvůj příspěvek k adventu, ke sváteční atmosféře, a těším se na mnohá naše další setkání. Přeji požehnané Vánoce. Děkuji.

Max Kašparů: Přeji požehnané Vánoce tobě, všem, kdo nás poslouchají, a taky se těším, že se někdy sejdeme. Budiž to pro zítřek mým vánočním dárkem.

Martina: Děkuji za toto obdarování za všechny posluchače, i za sebe.

MAXMILIÁN KAŠPARŮ

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

1 Comment

  1. Pouze technická poznámka. Možná je lépe si to poslechnout na Rádio Universum.
    Požehnané Vánoce Vám všem.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*