Co potvrdil protest zemědělců

Politický systém, ve kterém žijeme, není snadné umístit na škále klasických typologií, se kterými pracují společenské vědy. Tato škála se rozprostírá mezi dvěma krajními póly. Na jednom stojí systémy otevřeně totalitní, na druhém ideál autentické demokracie. To, co se krok za krokem prosazuje ve Spojených státech, v Evropské unii, a tedy i u nás, má od obou pólů různě daleko. Pracovně bychom to mohli nazvat systémem „hybridní demokracie“. Na pondělním protestu zemědělců lze názorně ukázat některé jeho rysy.

Ti, kdo sami sebe považují za elitu, ustavičně naříkají, že společnost je rozdělena, a vydávají se za její jediné možné sjednotitele. Přitom neopomenou využít žádnou příležitost k tomu, aby společnost dále roztříďovali, štěpili a rozdělovali. V případě daného protestu to dělali velmi důkladně. Rozdělili nás na ty, kdo prý v zásadě bezdůvodně protestují, a ty, kdo kvůli protestu nevinně trpí. Jako příklad oběti si média vybrala mladou maminku z Prahy, která roztomile prohlásila, že zemědělci by měli protestovat co nejdále od hlavního města, nejlépe přímo na svých polích. Další dělení probíhalo mezi těmi, kdo chtějí protestovat loajálně (čtvrteční blokáda hranic), a na ty, kdo protestují nezdvořile (pondělní blokáda v Praze). V rámci této druhé skupiny byli proti sobě stavěni ti, kdo odjeli krátce po poledni, a ti, kdo odjeli až vpodvečer. U prvé ze skupin byl živen podivný dojem, že se jednalo o farmáře, kteří rázně ukončili akci hned poté, co zjistili, že blokáda v Praze nebyla míněna na podporu vlády.

Další znak hybridní demokracie – média, která se z hlídacího psa mění na voříška snaživě se lísajícího k těm, co jsou právě u moci. Marně bychom čekali, že taková média se budou snažit zprostředkovat věcné diskuse mezi těmi, kdo hájí vládní linii, a těmi, kdo s ní z důvodů nejrůznějších nesouhlasí. Místo toho jsme byli svědky mnoha verbálních manipulací. Za všechny jen jeden příklad – okrajové vystoupení malé skupinky osob, které splňovalo všechny znaky řízené provokace, bylo doprovázeno bombastickými titulky typu „Demonstranti zaútočili na své odpůrce“.

Jedním z definičních rysů hybridní demokracie je, že provozuje pravý opak toho, co hlásá. Nejde jenom o snahu politiků štěpit společnost, proti jejímuž dělení se vší vážností vystupují. Jde též například o to, že takzvaná elita zcela systematicky pracuje se šířením strachu. Lidé, kteří jsou oprávněně nespokojeni s konkrétními kroky mocných, jsou vydávání za pátou kolonu, vnitřního nepřítele, za hrozbu pro demokracii. Svoji naučenou roli mezi jinými opět bezchybně přehrál Saša Vondra, když ve studiu mával rusky psaným dopisem jednoho z pořadatelů, aniž by byl přesvědčen o jeho pravosti. Jak si přitom nevzpomenout na podobně bravurní výstup téhož politika v kauze amerického radaru v Brdech. Se stejnou teatrálností tehdy již viděl dopadat jaderné bomby na Prahu. Tehdy byla komičnost jeho vystoupení podtržena tím, že se konalo v dobách, kdy byla instalace radaru zdůvodňovala hrozbou ze Severní Koreje. Tentokrát se o komičnost postaral prezentací rusky psaného textu, který podle svých vlastních slov nedokáže přečíst. Saša Vondra je vůbec známá firma. Pokud by si vzal na starost ozvučování demonstrace, zemědělci by se nedoplatili.

Rozdělování společnosti, nedůstojná úloha médií hlavního proudu, hledání nepřátel a vyvolávání strachu, to všechno se stalo běžnými nástroji fungování hybridní demokracie. Zcela spolehlivě to odvádí pozornost od řešení problémů, které se kupí zdaleka nejen v zemědělství a potravinářství. Tenhle postup má dva krajně nepříznivé dopady. Jednak zabírá čas, který by mohl být věnován věcné diskusi o požadavcích protestujících a třeba i jejich návrhům na řešení. A kromě toho zastírá, jak právě ti, kdo se vydávají za strážce ideálu demokracie, její základy kus po kuse rozebírají.