Evropa jsi ty. Ok, ale takhle ne

Takže aha, Evropa jsem já. Pro mě to není novinka, mám jako historička o dějinách Evropy přehled několik tisíc let. Vím, kdo jsem a odkud pocházím.

Co když nechci být tahle Evropa?

Co když to nechci? Co když nechci diverzitu? Co když chci klima chránit jinak než odlesňováním a ničením přirozených biotopů větrníky ve jménu boje proti CO2?

Co pak? To tedy nejsem Evropa?

Já ale na rozdíl od politiků, kteří plácají peníze daňových poplatníků na propagandu, vím že Evropa jsem.

Jaká Evropa já jsem.

Vím, že moje Evropa vznikla s rozpadem antického světa. Ne s učebnicovým rokem 476, nýbrž postupným prolínáním germánského a antického světa. Že vznikla z unikátní syntézy anticko-židovského křesťanství, které spojovalo, a barbarského kmenového partikularismu, který do toho házel vidle.

Kdo budoval Evropu?

Vím, že křesťanství v sobě snoubilo řecký a orientální prvek, stálo na židovských základech a Římané mu vtiskly svou promakanou právní kulturu. Právě od Římanů se křesťanství naučilo nasávat cizí kultury do sebe, brát si od nich, co šlo, a přizpůsobovat se, kam jen to šlo. Proto se dokázalo přizpůsobit i barbarům střední a západní Evropy. Jelikož v první církvi se živě diskutovalo a jednotlivé sbory po celém středomoří se spravovaly samostatně bez pevného centrálního vedení, obsahovalo v sobě křesťanství od základu sklon k diskuzi, kritickému myšlení a založilo tak naší dnešní demokratickou kulturu. Spolu s tím antickým smyslem pro jakous takous demokracii.

Ono se to trochu pokazilo, když se z církve stala mocenská instituce a z náboženství boj o moc. Ale nebylo tak zle, jak nám tvrdili komunisti nebo před nimi osvícenci. Naše dnešní vědecké poznání vznikalo na církevních univerzitách, a to neustálé napětí mezi církevní a světskou vládou vytvořilo podhoubí pro dnešní demokratickou společnost.

Spojovalo se mečem spíš než slovem.

Ale nezapomeňme na ty barbary v 5. století. To oni vtiskli katolicismu jeho dnešní tvar. To oni formovali evropskou společnost, která se nesjednocovala slovem, ale mečem. Karel Veliký to začal a kdo to dokončil? Francouzi i Němci tvrdí, že EU. Já se ke Karlovi jako jednomu pilíři dnešní Evropy hlásím, ale nemyslím, že by se mu myšlenka demokracie, diverzity a ochrany klimatu líbila víc než mně.

Po Karlovi přišli další, kdo spojoval. Postupem času víc politikou, sňatky, úplatky a slovem než mečem. Otoni, Štaufové, Lucemburkové, Habsburkové nebo francouzští králové, abych nezůstala jen ve střední Evropě. A pak Španělé, Portugalci a později Angličané, Francouzi, Nizozemci a další začali spojovat svět. Ale bez meče se to spojování nikdy neobešlo. Tedy časem ano, když přišel střelný prach.

Také k Habsburkům, kteří na krev bojovali proti Osmanskému půlměsíci, se hlásím a vnímám jejich dědictví. Stejně jako ke Karlu IV., věrnému synu katolické církve a sběrateli ostatků (nemusím být katolík, abych chápala jeho morbidní zálibu, stačí chápat dobu).

Nacionalismus v Evropě

Na rozdíl od politiků v Bruselu se hlásím i k tomu nacionalismu, který vytvořil národní státy. Lidé je tehdy chtěli a mnozí je chtějí i dnes. Řekla bych, že málokdo touží rozpustit národní státy v bruselském moři. Já určitě ne, a přesto jsem v Evropě ráda. Miluji evropskou minulost, v její rozmanitosti. Chápu, že i ta rozmanitost národních států má své stinné stránky. A že matky vojáků, kteří chcípali v zákopech první světové války, si o krásách nacionalismu myslely své.A taky chápu, že je těžké milovat evropskou minulost, když jste třeba Němec. Ale snadné to nemá ani Francouz nebo Belgičan. Ta první světová válka fakt nejde na Němce jednostranně hodit, i když to tak ve Versailles udělali a způsobili tak válku další. A taky chápu, že když máte na rukách krev černých dětských otroků v Kongu nebo indiánů v Americe, tak je taky těžké být hrdý na svou minulost.

A co my s tím?

„Všichni chtějí léčit následky jedné špatné ideje ideou ještě lepší. Asi podle receptu, že na ranní kocovinu je nejlepší další sklenička.“ (Dušan Třeštík)

Ale my jsme ty otroky prodávali naposledy v 10. století. A do té první války čeští vojáci rukovali s dost těžkým srdcem. Proč máme být součástí tohoto černého svědomí Evropy? Nemáme svědomí čisté, kdo má, ať první hodí nějakou tou směrnicí. Ale nepotřebujeme odčiňovat stará zla a už vůbec nepotřebujeme nutit jiné, aby odčiňovali ty naše.

Tak jsem Evropa nebo ne?

Takže demokracie ano, diverzita jak kdy, ochrana klimatu ano, ale jinak. Ale především bych přidala třetí „d.”  – diskuze.

Jsem pro Evropu, chci, aby dějiny Evropy pokračovaly. A jsem i pro to snažit se, aby se ta evropská zákopová pekla neopakovala. Ani mi nevadí to spojování. Ale Evropa se vždy budovala na základě různých, dokonce protichůdných myšlenek. Diskuze, prolínání různých vlivů a různých směru. Chci pokračovat v této tradici. A chci abych mohla patřit k Evropě.

Aby i mě s jiným názorem nějaký plakát řekl “Evropa jsi ty.” I když asi ne, já bych radši peníze evropských daňových poplatníků využila jinak. A taky to by mělo být slyšet, leč není.

Pro další úvahy o evropské myšlence z pera povolanějších historiků, než jsem já, doporučuji eseje od Dušana Třeštíka  v těchto knihách.

https://www.databazeknih.cz/knihy/mysliti-dejiny-42623

https://www.databazeknih.cz/knihy/cesi-a-dejiny-v-postmodernim-ocistci-42621