Jak gender ideologie ničí medicínu a škodí pacientům




Během nedávné přednášky z endokrinologie na špičkové lékařské fakultě Kalifornské univerzity se profesor uprostřed výkladu zastavil, aby se omluvil za něco, co řekl na začátku hodiny. „Nechci, abyste si mysleli, že se vám snažím něco jakkoli podsouvat, a kdybyste dokázali v sobě najít trochu velkorysosti a odpustili mi, byl bych vám opravdu vděčný,“ říká lékař na nahrávce, kterou mi poskytla studentka třídy (které budu říkat Lauren). „Ještě jednou se za to velmi omlouvám. Rozhodně jsem neměl v úmyslu nikoho urazit. To je to nejhorší, co mohu jako člověk udělat.“  Jeho urážka? Použil výraz „těhotné ženy“.

„Řekl jsem ‚když je žena těhotná‘, což naznačuje, že otěhotnět mohou pouze ženy, a já se vám všem co nejupřímněji omlouvám.“ Nebylo to poprvé, co Lauren slyšela, jak se přednášející omlouvá za použití výrazu, který by většině Američanů připadal naprosto neškodný. Za použití slov jako „muž“ a „žena“.

Proč by se měli profesoři na fakultě omlouvat za to, že mluví o biologickém pohlaví pacienta? Protože, jak Lauren vysvětluje, na její lékařské fakultě „může být konstatování biologického pohlaví považováno za transfobní“.

Když už se její profesoři o pohlaví zmíní, někdy ho vykreslují jako sociální konstrukt, nikoli jako biologickou realitu, říká. Na přednášce o zdraví transsexuálů jeden z instruktorů prohlásil: „Biologické pohlaví, sexuální orientace a gender jsou konstrukty. Jsou to všechno konstrukty, které jsme si vytvořili.“

Jinými slovy, někteří z nejlepších studentů medicíny v této zemi se učí, že lidé nejsou, na rozdíl od ostatních savců, druhem sestávajícím ze dvou pohlaví. Učí se, že pojem pohlaví je pouze lidský výtvor.

Myšlenka, že pohlaví je sociální konstrukt, může být zajímavou diskusní látkou v hodinách antropologie. Ale v medicíně na fyzické realitě pohlaví skutečně záleží, zčásti proto, že odmítnutí biologické reality může mít zničující dopady na léčbu pacientů.

V roce 2019 zveřejnil časopis New England Journal of Medicine případ 32letého transsexuála, který si na pohotovosti stěžoval na bolesti břicha. Pacient sice prozradil, že je transgender, ale v jeho zdravotnické dokumentaci to uvedeno nebylo. Byl to prostě muž. Sestra na oddělení zjistila, že obézní pacient má bolesti, protože přestal užívat lék určený ke zmírnění hypertenze. Rozhodla, že se nejedná o naléhavý případ. Mýlila se: pacient byl ve skutečnosti těhotný a rodil. Když si to personál nemocnice uvědomil, bylo už pozdě. Dítě bylo mrtvé. A pacientka, navzdory svému vlastnímu šoku z toho, že je těhotná, byla zdrcená.

PROFESOŘI SE BOJÍ STUDENTŮ

Daně Beyerové, trans aktivistce z Marylandu, která je zároveň chirurgem v důchodu, takové příběhy ilustrují, jak zásadní je, aby se v medicíně bralo v úvahu pohlaví, a ne jen genderová identita – to, jak kdo vnímá své pohlaví. „Lékařská praxe je založena na vědecké realitě, která zahrnuje pohlaví, nikoliv gender,“ říká Beyerová. „Čím upřímnější je pacient ke svému lékaři, tím větší je šance na pozitivní rozuzlení.“

Popírání pohlaví nepomáhá nikomu, a snad nejméně ze všech transsexuálním pacientům, kteří vyžadují zvláštní zacházení. Lauren však říká, že profesoři, kteří berou pohlaví do úvahy, riskují stížnosti ze strany svých studentů – a proto to mnozí z nich nedělají, myslí si. „Myslím, že existuje malé procento profesorů, kteří tomu skutečně věří. Ale většina z nich se pravděpodobně jen bojí svých studentů,“ říká.

A mají k tomu dobrý důvod. Její lékařská škola provozuje online fórum, na kterém studenti opravují své profesory za to, že používají výrazy jako „muž“ a „žena“ nebo „kojit z prsa“ namísto „dávat napít z hrudi“. Studenti mohou své stížnosti podávat i v reálném čase během přednášek. Lauren vypráví, jak se po jedné hodině dozvěděla, že profesorka byla tak rozrušená z toho, že jí studenti vytýkají používání výrazů „muž“ a „žena“, že se rozplakala.

Pak jsou tu petice. Na začátku roku studenti rozeslali řadu petic, jejichž cílem bylo, jak říká Lauren, „pojmenovat a zostudit“ vyučující za „špatné vyjadřování“.

Jedna z petic vznikla po přednášce o chromozomálních poruchách, v níž profesor použil zájmena „ona“ a „její“ a také výrazy „otec“ a „syn“, což jsou podle studentů „cisnormativní“ výrazy. Po přednesení petice poslala dotčená vyučující třídě e-mail, v němž uvedla, že se sice před přednáškou poradila s členem školního výboru pro LGBTQ, ale že se omlouvá za použití takového „binárního“ jazyka. Další petice dorazila poté, co vedoucí kurzu hovořila o „muži měnícím se v ženu“, čímž podle studentů nesprávně předpokládala, že trans žena není vždy ženou. Jak ale Lauren upozorňuje, „pokud se trans ženy narodily jako ženy, proč jsou trans?“

Tento jev – kdy studenti dohlížejí na učitele; kdy jsou studenti považováni za autoritu nad svými učiteli – má své důsledky.

„Od té doby, co byly rozeslány petice, jsou vyučující mnohem aktivnější, pokud jde o ‚opravu‘ jejich prezentací v předstihu nebo rozesílání e-mailů, pokud nějaký připravovaný materiál obsahuje ‚zastaralou‘ terminologii,“ říká Lauren. „Zpočátku je dodržování požadavků vynucováno zvenčí a nakonec se profesoři naučí aktivně dohlížet na svůj vlastní jazyk.“

Během semestru rozeslal člen fakulty preventivní e-mail, ve kterém studenty varoval před chystanými přednáškami obsahujícími jazyk, který není v souladu s „přístupem školy k genderové inkluzivitě a genderové/sexuální antiopresi“. Tento jazyk obsahoval výraz „ženy před menopauzou“. Profesorka slíbila, že v budoucnu bude tento výraz aktualizován na „osoby před menopauzou“.

Lauren také říká, že mladí lékaři se učí, aby při setkání s pacienty uvedli svá preferovaná zájmena a na oplátku se ptali na zájmena pacientů. To zopakovala i nedávná absolventka lékařské fakulty Mount Sinai v New Yorku. „Všechno se točilo okolo zájmen,“ vypráví studentka. Sama s tím nesouhlasila, protože si myslela, že většina pacientů bude zmatená nebo uražená, když se jich lékař zeptá, jaká jsou jejich zájmena, ale nikdy to neřekla – přinejmenším ne veřejně. „Nebylo možné se ohradit, aniž bych se obávala, že budu vyloučená,“ řekla mi.

Tato přecitlivělost podkopává lékařské vzdělání. A mnozí z těchto studentů si pravděpodobně ani neuvědomují, že jejich vzdělání je ovlivňováno ideologií.

„Vezměte si aneurysma břišní aorty,“ říká Lauren. „To se čtyřikrát častěji vyskytuje u mužů než u žen, ale tento velmi významný rozdíl nebyl nikdy zmíněn. Musela jsem si to vyhledat a nemám čas vyhledávat si u stovek nemocí, které pohlaví postihují výrazně častěji. Nemám ponětí, co mě neučí, a pokud moji spolužáci nejsou stejně skeptičtí jako já, pravděpodobně to také nevědí.“

Mezi další onemocnění, která se u mužů a žen projevují odlišně a v různé míře, patří mimo jiné kýla, revmatoidní artritida, lupus, roztroušená skleróza a astma. Muži a ženy mají také rozdílné normální rozmezí funkce ledvin, což ovlivňuje dávkování léků. Mají různé příznaky při srdečních příhodách: muži si stěžují na bolest na hrudi, zatímco ženy pociťují únavu, závratě a zažívací potíže. Jinými slovy: biologické pohlaví je nesmírně důležitým faktorem pro poznání, co pacienty trápí a jak je správně léčit.

Carole Hoovenová je autorkou knihy T: Příběh testosteronu, hormonu, který nás ovládá i rozděluje, a profesorkou na Harvardu, která se zabývá behaviorální endokrinologií. Probírala jsem s ní Laurenin příběh a Hoovenová ho považovala za hluboce znepokojující. „Dnešní studenti budou zastávat pozice, které jim dávají velkou moc nad těly a dušemi druhých. Tito mladí lidé jsou našimi budoucími lékaři, pedagogy, výzkumníky, statistiky, psychology. Ignorovat nebo bagatelizovat realitu pohlaví a rozdílů mezi pohlavími znamená zvráceně omezovat naše chápání a naši schopnost zlepšovat lidské zdraví a prosperitu.“

Bývalý děkan jedné z předních lékařských fakult souhlasí: „Nevím, do jaké míry jsou příběhy, o nichž hovoříte, nyní rozšířené v lékařském vzdělávání, ale v míře, v jaké jsou – a slyšel jsem, že se některé z nich objevují i v mé vlastní instituci – představují vážný odklon od očekávání, že lékařské vzdělávání a praxe by měly být založeny na vědě a měly by být oproštěny od vnucování ideologie a zastrašování na základě ideologie.“

Dodal: „To, jak se vyvíjejí mužští a ženští příslušníci našeho druhu, jak se liší geneticky, anatomicky, fyziologicky a s ohledem na nemoci a jejich léčbu, je základem klinické medicíny a výzkumu. Snahy o vymazání nebo oslabení těchto základů by měly být pro odpovědné odborné představitele nepřijatelné.“

Pravidla se bezpochyby mění. Podle Americké psychologické asociace jsou například termíny „natální pohlaví“ a „pohlaví při narození“ nyní považovány za „hanlivé“; preferovaný termín je „pohlaví přidělené při narození“. Národní institut zdraví, CDC a Harvardská lékařská fakulta se snaží oddělit pohlaví od medicíny a klást důraz na pohlavní identitu.

KDYŽ VÁS OTÁZKA MŮŽE STÁT KARIÉRU

Není sice jasné, zda tento trend nezůstane omezen pouze na některé lékařské fakulty, ale je naprosto jasné, že aktivismus, zejména v otázkách pohlaví, genderu a rasy, už ovlivňuje vědecký výzkum a pokrok.

Jedním z nejznámějších příkladů je případ lékařky a bývalé docentky na Brownově univerzitě Lisy Littmanové.

Kolem roku 2014 si Littmanová začala všímat náhlého nárůstu počtu dospívajících žen ve svém okolí, které se začaly identifikovat jako transgender chlapci. Až donedávna se mělo za to, že výskyt genderové dysforie je vzácný a postihuje odhadem jednoho z 10 000 lidí v USA.

Ačkoli přesný počet trans-identifikujících se adolescentů (nebo dospělých, když na to přijde) není znám, za posledních zhruba deset let se počet mladých lidí, kteří vyhledali léčbu kvůli genderové dysforii, zvýšil v USA o více než 1 000 procent; ve Velké Británii vyskočil o 4 000 procent. Největší genderová klinika pro mládež v Los Angeles údajně v roce 2019 přijala 1 000 nových pacientů. V roce 2009 jich bylo asi 80.

Littmanová byla zvědavá, co se děje, a proto provedla průzkum u asi 250 rodičů, jejichž dospívající děti jim oznámily, že jsou transgender – poté, co se u nich nikdy předtím (tedy v raném dětství, kdy je to u skutečných transsexuálů obvyklé, pozn. ed.) neprojevily typické příznaky genderové dysforie. Více než 80 procent případů se týkalo dívek; mnohé z nich byly součástí kamarádských skupin, v nichž se polovina nebo i více členů přihlásilo k transgenderu. Littmanová pro tento jev zavedla termín „rychlý nástup genderové dysforie“. Předpokládala, že by mohlo jít o druh sociální nákazy, ne nepodobný řezání nebo anorexii, které byly endemické mezi dospívajícími dívkami, když jsem byla v 90. letech středoškolačkou já.

V srpnu 2018 Littmanová zveřejnila výsledky svého výzkumu v článku nazvaném „Rapid-Onset Gender Dysphoria in Adolescents and Young Adults: A Study of Parental Reports“ v časopise PLOS One. Littmanová, časopis i Brownova univerzita byli v tisku a na sociálních sítích zasypáni obviněními z transfobie. V reakci na to časopis oznámil vyšetřování články Littmanové. O několik hodin později vydala Brownova univerzita tiskové prohlášení, v němž profesorčinu práci odsoudila.

Článek Littmanové byl znovu publikován v březnu 2019 s pozměněným názvem a dalšími drobnými, převážně kosmetickými úpravami. Časopis následně potvrdil, že článek byl sice „opraven“, ale původní verze neobsahovala žádné nepravdivé informace.

Littmanové kariéra se tím však navždy změnila. Na Brownově univerzitě již nevyučuje. A její smlouva na ministerstvu zdravotnictví státu Rhode Island nebyla prodloužena.

Littmanová v tom není zdaleka sama. Trans aktivisté se také zaměřili na Raye Blancharda a Kena Zuckera v Torontu, Michaela Baileyho na Northwesternu a Stephena Gliskeho na Michiganské univerzitě za to, že zveřejnili výsledky, které považovali za transfobní. Nedávno zastavili výzkum, který měl provádět psychiatr Jamie Feusner z UCLA, přičemž doufal, že prozkoumá fyziologické pozadí genderové dysforie.

Tento problém se netýká pouze akademické sféry. Novináři, kteří zpochybňují novou ideologickou ortodoxii, jako například Abigail Shrier a Jesse Singal (s nimiž mám společný podcast), byli za svou práci také očerňováni. Poté, co Americká asociace knihkupců zařadila Shrierové knihu Irreversible Damage (Nezvratné poškození) do propagačního mailu pro knihkupce, aktivisté se rozzuřili a přiměli generálního ředitele ABA, aby se omluvil za to, že způsobili „strašlivou škodu“, která „traumatizovala a ohrožovala členy trans komunity“ a „způsobila násilí a bolest“.

Prošla jsem si podobnou zkušeností v roce 2017, když jsem pro seattleský nezávislý týdeník The Stranger napsala o de-transitionerech – lidech, kteří změnili pohlaví a pak se zase vrátili k tomu původnímu. Poté, co článek vyšel, lidé po Seattlu vylepovali letáky a samolepky, v nichž mě označovali za transfobní; někdo spálil stohy novin a poslal mi video. Ztratila jsem mnoho přátel a později jsem se kvůli tomu částečně odstěhovala z města.

Mnohem více než zacházení s novináři mě však znepokojuje zacházení se samotnými pacienty.

PACIENTI TRPÍ

Julia Masonová je pediatrička z předměstí Portlandu, která mi na rozdíl od většiny lékařů, s nimiž jsem mluvila, dovolila zveřejnit své jméno. Masonová mi vysvětlila, že pracuje v malé soukromé ordinaci a její šéf je libertarián. Jinými slovy: za upřímnost ji nevyhodí.

Masonová vykonává praxi již více než 25 let, ale teprve v roce 2015 viděla svého prvního transgender pacienta: patnáctiletého trans chlapce, kterého Masonová poslala na genderovou kliniku, kde pacientovi předepsali testosteron.

Od tohoto prvního pacienta podle ní přišlo asi 10 dalších žádostí o doporučení na genderovou kliniku. Když se tento počet zvýšil, začala se Masonová zajímat o rady, které její pacienti na těchto klinikách dostávají.

„Přišla za mnou dvanáctiletá dívka, jejíž otec mi vyprávěl, že šli k terapeutovi, a ten během prvních pěti minut řekl: ‚Jo, je trans.‘ A pak šli k dětskému endokrinologovi, který jim při první návštěvě doporučil blokátory puberty.“

Masonová se obecně vyhýbá předepisování blokátorů puberty, které potlačují vývoj sekundárních pohlavních znaků, jako jsou prsa nebo vousy. Jako důvod uvádí, že dosud nebyly provedeny žádné kontrolované studie o používání blokátorů puberty u mladých lidí s pohlavní dysforií, a proto stále nejsou známy jejich dlouhodobé účinky. (Nedávný přehled existujících studií ve Velké Británii zjistil, že kvalita důkazů o účinnosti blokátorů puberty při zmírňování pohlavní dysforie a zlepšování duševního zdraví je „velmi nízká“).

Masonová říká, že u dívek blokátory sice brzdí vývoj prsou, ale „nakonec mají i nižší vzrůst a poslední věc, kterou žena, která chce vypadat jako muž, potřebuje, je být menší“. Mezi další vedlejší účinky může patřit ztráta hustoty kostí, bolesti hlavy, únava, bolesti kloubů, návaly horka, změny nálad a něco, čemu se říká mozková mlha. U chlapců blokátory brzdí růst penisu, což jim může ztížit dosažení orgasmu a chirurgům komplikuje pozdější konstrukci těchto penisů do „neo-vagín“, což je zákrok známý jako vaginoplastika.

Trans aktivisté často tvrdí, že účinky blokátorů puberty jsou plně reverzibilní, ale to zůstává neprokázáno a studie ukazují, že drtivá většina dospívajících, kteří začnou užívat blokátory puberty, později užívá k dokončení tranzice hormony pro různá pohlaví (testosteron u žen a estrogen u mužů). Kombinace blokátorů puberty a následných hormonů může způsobit sterilitu a další zdravotní problémy, včetně sexuální dysfunkce, a hormony je nutné užívat doživotně – nebo až do přechodu. O jejich dlouhodobých účincích je známo jen málo. Ačkoli aktivisté a média často opakují větu, že blokátory jsou „plně reverzibilní“, loni anglická Národní zdravotní služba toto nepodložené tvrzení na svých internetových stránkách stáhla.

Masonová je jedním z několika lékařů, kteří vyjádřili znepokojení nad urychlováním procedur pro mládež, která usiluje o tranzici – a nad novými normami v lékařském establishmentu, které tento trend zjevně podporují.

V roce 2018 Americká pediatrická akademie (AAP) doporučila pediatrům, aby „potvrzovali“ pohlaví, které si jejich pacienti zvolili, aniž by brali v úvahu duševní zdraví, rodinnou anamnézu, traumata nebo obavy z puberty. Doporučení AAP neříká nic o mnoha důsledcích tranzice, fyzických i psychických. A tak možná není překvapivé, že chirurgové provádějí dvojitou mastektomii neboli „vrchní operaci“ u pacientek ve věku 13 let.

Jedna z předních lékařek, Diane Ehrensaftová, uvedla, že děti již od tří let mají kognitivní schopnost přihlásit se k transgenderu. A klinika Child and Adolescent Gender Center při Kalifornské univerzitě v San Francisku, kde je Ehrensaftová ředitelkou oddělení duševního zdraví, pomáhá dětem v tomto věku se sociální tranzicí.

Ne všichni lékaři však nad tímto vývojem jásají. James Cantor, klinický psycholog z Toronta, ve svém článku reagujícím na pokyny AAP poznamenal, že „každá studie dětí [s genderovou dysforií] bez výjimky zjistila totéž: v pubertě většina dětí s dysforií ztratila o tranzici zájem“. Jiné studie pacientů genderových klinik, sahající až do 70. let 20. století, zjistily, že 60 až 90 procent pacientů nakonec z genderové dysforie vyroste; většina se vyoutuje jako gayové nebo lesby.

V e-mailu mi Cantor sdělil: „Ohlušující mlčení ze strany AAP, když byla dotázána na důkazy, které údajně podporují jejich trans politiku, je těžké interpretovat jinak než jako jejich obhajobu neobhajitelného.“

Erica Andersonová, klinická psycholožka z kliniky UCSF Child and Adolescent Gender Center, sama trans žena, se rovněž vyjádřila skepticky k přístupu AAP k transgenderu. Na rozdíl od Masonové Andersonová říká, že odpírání blokátorů puberty dětem s dysforií je „kruté“. Je jí však podezřelý prudký nárůst počtu mladých lidí, a zejména mladých žen. I když nemá ráda výrazy jako „rychlý nástup genderové dysforie“ nebo „sociální nákaza“, něco se podle ní rozhodně děje.

„Proč si myslíme, že pohlaví je jedinou výjimkou z vlivu vrstevníků?“ řekla mi. „Už 100 let psychologie uznává, že dospívání je obdobím experimentování a zkoumání. Je to normální. To mě neznepokojuje. Znepokojuje mě, že někteří lékaři a psychologové ženou děti do užívání blokátorů nebo hormonů.“

Protože Andersonová tak hlasitě vystupuje, včetně nedávného vystoupení v pořadu 60 minut, v němž hovořila o detranzici, pravidelně jí volají rozzuření rodiče. Řekla mi, že právě telefonovala s rodiči sedmnáctiletého chlapce, který oznámil, že je trans a chce hormony. „Pro tyto rodiče je to alarmující,“ myslí si Andersonová.

Andersonová není proti dětské tranzici, pokud jsou pacienti správně diagnostikováni, ale chtěla by vidět více individuální péče namísto aktivistického, všeobjímajícího přístupu. To je však v rozporu se současnými pokyny AAP.

ZVÍTĚZÍ VĚDA?

Medicína není odolná vůči trendům.

„V 90. letech, kdy jsem byla medičkou já, se vše točilo okolo kontroly bolesti,“ vypráví pediatrička ze Středozápadu, která si nepřála být jmenována z obavy před následky. „Učili nás, že je opravdu těžké stát se závislým na narkotikách. Podívejte se, kam nás to dostalo.“

Přibližně ve stejné době se podle ní objevila vlna dětí, u nichž byla diagnostikována bipolární porucha, o níž dnes víme, že je u dětí mimořádně vzácná. Ještě předtím se objevilo šílenství kolem návratu paměti, mnohočetné poruchy osobnosti a terapie znovuzrozením, nebo bizarní léčba poruchy citové vazby, která v USA vedla k úmrtí několika dětí. Jak k tomu tedy došlo?

„Některé myšlenky převezmou velké lékařské asociace, které vydávají reporty, a jejich členové se obracejí na ně místo na skutečnou literaturu,“ říká pediatrička. „A když předbíháte výzkum, dostáváte se do problémů. A to se teď děje.“

Lauren, studentka medicíny v Kalifornii, na jednu stranu věří v lepší budoucnost – a zároveň bojí. „Na jedné straně mám představu, že pravda nakonec vyjde najevo a věda zvítězí,“ řekla.

Rozdíl mezi věcmi, jako je terapie znovuzrozením nebo mnohočetná porucha osobnosti, a novou genderovou ideologií však spočívá v tom, že to druhé je prezentováno jako hnutí za občanská práva. „Vypadá to ctnostně. Vypadá to jako správná věc. Jak tedy můžete bojovat proti něčemu, co se prodává jako boj za lidská práva?“

Text vyšel ve spolupráci Bari Weissové a Katie Herzogové na platformě Substack první jmenované. Může přispět k poctivé odpovědi na otázku, zda je tzv. strašení genderovou ideologií opravdu tak nesmyslné a nepodložené.

BARRI WEISS (1984) pochází ze židovské rodiny, po ročním pobytu v Izraeli, kde studovala na feministické ješivě a pomáhala stavět kliniku pro beduíny v Negevské poušti, vystudovala Columbia University v New Yorku. Pracovala pro řadu prestižních amerických médií, mj. The Wall Street Journal a The New York Times. Z posledního jmenovaného v roce 2020 demonstrativně odešla poté, co se setkala se šikanou od mladých progresivních aktivistů. NYT podle ní zcela ovládli, noviny přestaly psát pro čtenáře a hledat pravdu, a začaly připravovat ideologickou stravu určenou pro fanatický okruh woke aktivistů na Twitteru, kteří nenávidí svobodu slova. Přesunula se na platformu Substack, kde píše články a její čtenáři si je předplácí. Považuje se za liberálku, ateistku a lesbu, její partnerka píše pro The Times o technice.

KATIE HERZOG (1983) pracovala jako nezávislá novinářka v Seattlu. Známou se stala po textu o detranzici, po němž jí začaly chodit výhrůžky smrtí a musela se dokonce odstěhovat. Její články dříve vyšly mj. v The Guardian, The Atlantic nebo Slate. Společně s novinářem Jessem Singalem má podcast Blocked and Reported (Zablokováno a nahlášeno). Hlásí se k lesbické orientaci, se ženou žije ve Washingtonu.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (6 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

1 Comment

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*