Jak socialisté a komunisté přispěli k nástupu italského fašismu

BAWERK.EU

Nástup italského fašismu v roce 1922 v Itálii měl různé důvody. V této stati se zaměříme především na podíl socialistů a komunistů, kteří k nástupu Benita Mussoliniho a jeho lidí k moci také svým ne zrovna zanedbatelným dílem přispěli. Ve své knize “Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi” píše Erik von Kuehnelt-Leddihn, že v prvé řadě za popularitu vděčili fašisté začátkem 20. let 20. století komunistům a socialistům, kteří uvrhli zemi do nepopsatelného zmatku vedoucího téměř k naprostému kolapsu. Docházelo k jedné stávce za druhou. Komunistické bandy okupovaly továrny, paralyzovaly komunikace, zakládaly místní sověty a opovrhovaly ústřední vládou (1). Podobně Milan Nakonečný ve své knize “Český fašismus” píše, že první světová válka přinesla Itálii hospodářskou krisi, sociální bídu a poválečné zklamání, a tyto neutěšené poměry vedly k radikalizaci socialistického hnutí, projevující se četnými stávkami, nepokoji a příklonem k bolševické revoluci v Rusku. Začalo to velkým socialistickým shromážděním v prosinci 1918 v Bologni a vyvrcholilo to násilným obsazováním továren a velkostatků. Itálii hrozila bolševická revoluce a vláda umírněného socialisty G. Giolittiho nebyla s to vyvést zemi z této kritické situace. Dne 23. března 1919 byly v Miláně založeny první bojové formace Fascio di combattimento, které se hned zapojily do boje proti socialistům a rychle se šířily po celé Itálii (2).

Výsledky války pro Itálii byly skutečně dost tristní: téměř 600 tisíc mrtvých a 2,5 milionu zraněných včetně půl milionu trvale zmrzačených. Národní dluh v letech 1915-1918 vzrostl o 500 % a inflace byla přes 300 %. Zmíněný Giolitti viděl válku jako největší katastrofu lidstva po biblické velké povodni. Jiný zdroj uvádí, že inflace v roce 1918 byla 289 % (rok 1914=100 %), což tak nějak odpovídá uvedenému údaji. Ovšem  v roce 1920 dosáhla inflace oproti roku 1914 už 467 %. Tedy o dost více než ve Francii (371 %) a Velké Británii (248 %) (3). Územní zisky Itálie naopak nebyly moc rozsáhlé. Ještě více prostoru hospodářské situaci Itálie po Velké válce, jak se tehdy 1. světové válce říkalo, věnuje Pierre Milza. Nutnost přestavby válečného hospodářství na mírové hospodářství po 1. světové válce vedla k hospodářským a sociálním problémům. Třeba pro příklad úpadek zemědělství za války nastal kvůli nedostatku hnojiv, zemědělských strojů a masové mobilizaci zemědělských pracovníků (přes 60 % mužů od 20 do 50 let). Produkce obilí neustále klesala, u pšenice spadla v letech 1913 až 1917 z 5,6 na 3,7 milionu tun a u kukuřice z 2,9 na 2,2 miliony tun. Zemědělské ceny přitom stagnovaly, neboť vláda intervenovala, aby zamezila jakémukoliv zvýšení životních nákladů, jež by mohlo vyvolat novou vlnu sociálního napětí. I přes zvyšování daní v roce 1920 dosahoval veřejný dluh 60 miliard lir, tedy čtyřikrát více než v roce 1914. Výsledkem toho byla, stejně jako u většiny bývalých válčících zemí, rychlá inflace a značné znehodnocení měny (4).

Zde je potřeba se na chvíli zastavit a osvětlit trochu zmíněnou nutnost přestavby poválečného hospodářství. Za války samozřejmě průmysl musel předně vyrábět zbraně a výstroj pro armádu, letectvo a námořnictvo. Místo výroby třeba oblečení pro civilisty, bot, jízdních kol, knih, petroleje, nábytku a podobně, se prostě vyráběly pušky, kulomety, letadla, ostnatý drát, polní lopaty, uniformy, děla atd. Odvětví vyrábějící pro vojenské účely se značně rozšířily a přitáhly další pracující, suroviny a kapitálové statky (výrobní haly, stroje, nástroje, dopravní prostředky, polotovary,…). Naopak odvětví vyrábějící pro nevojenské účely se zákonitě musela značně scvrknout a přišla o mnoho zaměstnanců, přídělů surovin a kapitálových statků. Po skončení války, ale už stát nepotřeboval další pušky, kulomety, letadla, ostnatý drát, polní lopaty, uniformy, děla a dále a výroba se opět musela navrátit k výrobě pro civilní potřeby. To ovšem nejde udělat bez nějaké přechodné nezaměstnanosti a ztráty na straně surovin a kapitálových statků a kvalifikace některých pracujících. Lidé musí být propuštěni ze zbrojovky a hledat si práci třeba ve výrobě oděvů anebo zemědělských strojů. Stroje pro výrobu pušek, děl nebo letadel se musí přebudovat tak, aby mohly vyrábět něco jiného anebo musí být odvezeny do šrotu, protože jsou již příliš specifické na to, aby se daly použít v jiné výrobě. Je jasné, že po každé větší válce musí dojít k hospodářské krisi a k přestavbě výroby. Odvětví vyrábějící pro vojenské účely se musí scvrknout a odvětví vyrábějící pro civilní účely se musí opět rozšířit. Ale velká část investic do odvětví, které vyráběly pro vojenské účely je jednoduše odepsána, zmařena. Po válce jsou navíc lidé duševně vyčerpaní, dost často bez úspor (vlivem vysokých daní a velké inflace) a někteří i bez zdraví, které zůstalo někde na frontě anebo bez živitele, který též zůstal někde na frontě. Jsou prostě zoufalí a snadno ztratí hlavu. Téměř všechny země, které se více účastnily první světové války, měly po válce velké hospodářské problémy. Těchto, po větší válce, prostě nutných a nevyhnutelných skutečností prostě socialisté a komunisté využily proto, aby nastolili socialismus.

Známý britský historik Jeremy Black ve své knize “A Brief History of Italy” (nedávno vydané i v češtině) píše, k nástupu fašistů že: “Mussolini velmi těžil z Rudého strachu, který byl i v jiných zemích… Mussoliniho oddíly bojovaly s levicovými zemědělskými dělníky, zejména v Toskánsku a údolí Pádu a přemohly komunistickou okupaci továren, tak že mnoho liberálů bylo ochotno se k němu obrátit jako k záštitě proti socialismu a komunismu. Socialisté a komunisté nebyli násilničtí v reakci na fašismus, ale místo toho byli připraveni začít svoje vlastní násilnosti takže, na jedné úrovni byl fašismus ozbrojenou reakcí části středních vrstev na socialismus. Bylo to velmi smutná a násilná perioda a násilnosti se šířily z obou stran.” Dle Blacka vedle Mussoliniho republikanismu a korporativistickému přístupu, který zahrnoval socialistické části, byl realitou fašismu násilný antisocialismus a ochota se spojovat s elitami, starými a novými proti agresivitě dělníků. Fašisté prokázali ochotu spolupracovat s majiteli půdy, a ti začali hrát klíčovou roli v jejich organizaci (5).

Přesné statistické údaj o poválečných bojích v Itálii je těžké najít. Oficiální data vztahující se k roku 1920, kdy byli socialisté nejmilitantnější, naznačují, že v Itálii bylo během veřejných nepokojů zabito 288 lidí. Z nich bylo 172 socialistů, 10 popolari (lidovci), 51 členů bezpečnostních složek, 51 okolostojících a pouze 4 fašisti (6). To by svědčilo o tom, že v tomto roce se fašisté bojů zas tak moc neúčastnili anebo byli schopni se vyhnout ztrátám. Pravda bude nejspíše to první, protože během prvních třech měsíců roku 1921, kdy začaly vážné útoky squadristů, přišlo o život 102 lidí, z toho 41 socialistů a hned 25 fašistů. To již značí podstatně větší zapojení fašistů do bojů. Samotní fašisté zveřejnili číslo 672 mrtvých na straně černých košil od založení hnutí roku 1919 do Pochodu na Řím v říjnu 1922. Tento počet je však podle citového pramene zcela jistě nadsazen. Nicméně počet socialistů, kteří přišli o život  v letech 1921-1922 se odhaduje na více než 3 tisíce (7). Jak je patrné z počtu fašistických obětí, tak násilnosti musely nutně předcházet většímu zapojení fašistů do bojů! Je také patrné to, že se v Itálii v době míru docela dost bojovalo. Itálie měla před válkjou kolem 35 milionů obyvatel a uvedená čísla se nezdají býti až tak vysoká, ale vedle toho bylo jistě mnoho osob zraněno a došlo i k nemalým materiálním škodám. Situace tedy byla opravdu asi dost divoká, a to měl býti přitom už mír. Navíc výroba nebo sklizeň často stály kvůli stávkám, což mělo neblahý vliv na produkci výrobků a potravin, a tedy i na zásobování spotřebitelů. Situace spotřebitelů se tak dále zhoršovala, což živilo dále levicový radikalismus, ale i fašismus.

Nešlo jen o sever a střed země. Na Sicílii také panoval v letech 1919 až 1922 bezprecedentní chaos. Větší města zažívala opakované stávky, demonstrace a střety s policií, zatímco v rozsáhlých oblastech venkovského vnitrozemí, především ve středu a na západě ostrova dospěla situace téměř k anarchii. Mafiánské násilnosti, živené vysokou nezaměstnaností, politikou nestabilitou a touhou často zoufalých velkostatkářů obnovit vládu nad rolníky a zastavit obsazování velkých pozemků, dosáhly přímo rozměrů epidemie, píše ve své knize Christopher Duggan. Cesare Mori, přímý svědek situace a člověk později ducem dočasně pověřený bojem s mafií vzpomínal, že ozbrojené loupeže, krádeže, včetně krádeží dobytka, vraždy, zastrašování a násilí všeho druhu zachvátily Sicílii jako nikdy předtím a dopadly na všechno a na všechny. Dle jednoho odhadu dosahoval počet vražd jen v provincii Trapani 700 ročně. Je celkem přirozené, že tato velmi nepříjemná zkušenost vedla mnohé k bezvýhradné podpoře fašismu a fašistický režim tyto skutečnosti propagandisticky využíval (8). Zde je nicméně nutné uvést, že ne všechny zde uvedené zločiny musely míti nutně politický charakter, nejspíše v Itálii po válce došlo i ke vzedmutí nepolitické zločinnosti.

Dosti zevrubně popisuje bouře proletářů Pierre Milza ve své knize se stručným a jasným názvem “Mussolini”. Nárůst nacionalismu a brzy fašismu je současný s revolučním tlakem sílícím v Itálii od jara 1919, čerpajícím z hospodářských potíží, které jsou výsledkem světového vývoje a problémů s obtížnou přestavbou válečného průmyslu. Od posledních měsíců roku 1920 budou tyto potíže specifické [se slovem specifické nelze souhlasit, protože podobné problémy zasáhly i jiné účastníky války, pozn. autora] pro Itálii vystřídány a zesíleny působením krise, která po Spojených státech zasáhne většinu průmyslových zemí. Do tohoto kontextu hospodářských a finančních potíží spadá proletářská ofenziva. Podle Milza neexistoval skutečný společný plán směřující k dobytí moci, i když levičácká většina z PSI (Socialistická strana Itálie) hromadila verbální násilí a volala po zavedení diktatury proletariátu. Jakmile přešla revoluční vlna, to znamená na podzim roku 1920, majetné vrstvy, které proletářský tlak vyděsil, projevily vůli po reakci, z níž pak těžil fašismus. Autor popisuje nepokoje na venkově po konci války: velmi silná nespokojenost vesničanů a široké hnutí obsazování neobdělávané půdy a velkých panství: “Od července roku 1919 přecházejí váleční veteráni k akci, napřed v Latiu a pak v severních krajích Pádské nížiny. Jsou vedeni vůdci, socialistickými anebo katolickými (někteří jsou kněží), a zmocňují se pozemků za vyzváněné zvonů a vyhrávání dechovek, s rozvinutými rudými prapory. Zároveň s tím se organizují zemědělští dělníci a farmáři do odborů a družstev – většina ovládaná ‘lidovými’ katolíky se přidává k socializující stranické frakci dona Sturza [Luigi Sturzo, pozn. autora] a vnucují velkostatkářům výhodnější pracovní podmínky a pracovní smlouvy. Zpočátku nechávají agrárníci bouři přejít a přijímají požadavky zemědělských dělníků, brzy ale zřizují soukromé milice, aby získali svůj majetek nazpět, než poskytnou podporu fašismu.” Vře to i v průmyslových oblastech, kde začíná dělnické vření také na jaře roku 1919 vlnou “divokých” stávek vyvolaných vysokými cenami potravin, které se brzy zvrhnou v krvavé nepokoje. V Janově, ve Forli a v Miláně dav rabuje a zapaluje obchody a sklady potravin, zatímco ve Florencii se zakládá “republika sovětů,” která potrvá tři dny. Kvas bude pokračovat po celé léto a zachvátí všechny sektory, včetně zemědělských dělníků. Přičemž na masové povstání proletariátu z měst a venkova vláda premiéra Fr. S. Nittiho prakticky nereaguje. Dokonce vydá i nařízení, které dává prefektům možnost povolit obsazování pozemků za záruku jejich obdělávání! Tento text se neuplatňoval, nicméně se uplatňoval pro dodatečnou legalizaci již uskutečněných záborů (9).

Nepokoje pak dále pokračovaly. V červnu vzpoura v Anconě, která se rozšířila do zemí Marche (Ancona je hlavní město této země) a Romagna. V červenci 1920 stávka řidičů tramvají vyvolala v Římě prudké střety s policií. “Během té doby také pokračoval a sílil boj zemědělců na venkově v Pádské rovině a zejména Emilii. Zemědělští dělníci, braccianti a drobní nájemníci se shromáždili v uskupení Federterra, socialistického zaměření, a postavili se proti mocné Confagricoltuře, jež zase shromažďovala statkáře. Stávka trvala celé léto a úroda hnila na stojato pro nedostatek pracovních sil.” V červnu, na výzvu malé skupiny z Ordine nuovo, která hlásala v maximalistické většině PSI s Antoniem Gramscim revoluční akci vedenou dělnickými radami, zahájili zaměstnanci turínských továren stávku, které se omezila na Piemont, netrvala dlouho, ale způsobila přitvrzení postoje zaměstnavatelů. Po výluce ve firmě Alfa Romeo v Miláně vyhlásila Federace kovodělníků (FIOM) dne 3. září generální okupační stávku a o čtyři dny později okupovalo lombardské a piemontské továrny, jež se ocitly pod kontrolou dělníků, přes 600 000 zaměstnanců! (10). A tak podobně.

Jistý Mario Piazzesi si zapsal do svého deníku počátkem března 1921 o bojích v ulicích Florencie, že: “Dokonce i ti, kdo viděli pořádnou akci ve válce, museli žasnout, kolik je tu násilí.” Po celém městě se rozléhala neustálá střelba a byly vybudovány barikády, létaly dlažební kostky a nebylo ani nouze o krev a mrtvé. Ani nepřekvapí, že většina pozorovatelů měla dojem, že to, že se Musollini dostal k moci, znamenalo počátek nikoli revoluce, nýbrž návratu pořádku a normality po zmatcích poválečných let. Poslanec Emilio Lussu vzpomínal, že zavládl hluboký pocit úlevy: “Doba zmatků je pryč! Už žádné stávky, rabování nebo prolévání bratrské krve… Právo se po svém dlouhém vyhnanství vrací vítězně zpět! Každý zvon vyzvání: toto je mír!” (11). Bývalý plukovník Bruno Palamenghi si později zaspal: “Kdo by mohl zapomenout na stav degenerace, v němž se nacházely masy v letech 1920-1922? Neustále se stávkovalo – okupace továren, výrobních zařízení, dílen a půdy byly na denním pořádku. Železničáři se stali absolutními pány železnic… Všechno, co se posílalo, bylo poškozeno – zničeno – ukradeno. Vlastnictví se nerespektovalo. Poštovní a telegrafní služby fungovaly podle toho, jak se jejich zaměstnancům zrovna chtělo. Gangy barabba v Piemnotu, teppa v Lombardii, kapsáři v Římě, camorristi v Neapoli, mafiosi na Sicílii šířili hrůzu v každém městě, svobodně se dopouštěli pronásledování – týrání – brutality všeho druhu – loupeží – vražd a dalších věcí – a to všechno kvůli slabosti tehdejší vlády…” (12).

Ohlas v Československu

To, že nepokoje v Itálii po první světové válce je patrný i z toho, že tyto události byly známé i v Československu. Právník, historik práva a politik Jan Kapras mladší napsal ve své biografii o Mussolinim, že: “V Itálii došlo po válce k velmi vážným sociálním otřesům. Stávky a nepokoje byly na denním pořádku, dělnictvo obsazovalo továrny, sedláci zabírali velkostatky a železnice byly v úplném nepořádku, takže stát jen za zboží rozkradené v době železničních stávek musel zaplatiti za r. 1921 a 1922 na 100 milionů lir. Obchodní kruhy byly pak znepokojovány rekvisicemi organisovanými Camerou del Lavoro [dělnickou organizací, pozn. autora] pomocí nákladních aut po celé zemi.” K samotným násilnostem uvádí, že: “Ač ve skutečnosti nebyly události ty tak krvavými, jak jsou dnes obvykle líčeny v italských popisech této doby, přece jen zahynula při nich značná řada lidí a někdy za okolností dosti drastických. Při ‘trestných’ výpravách se pak ničil majetek a vypalovaly se domy, v nichž měla své sídlo druhá stran. Veřejné úřady a ozbrojená moc státní, která se povětšině omezila na pouhé přihlížení k událostem, ukázaly se celkem nezpůsobilými zvládnout situaci.” (13).

Jak situaci viděli samotní fašisté?

Aspoň pro doplněn, jak situaci viděli samotní fašisté? Fašistický filosof Giovanni Gentile ve své stati “Filosofické základy fašismu” píše, že po příměří v 1. světové válce anarchistický duch rozkladu povstal proti vší autoritě. Uzliny našeho ekonomického života se zdály být zasaženy smrtelnou nemocí. Práce povstala do výtržností stávka za stávkou (14). Dle Pietra Gorgoliniho premiér Nitti dovolil, že italské provincie jako Emilia, Romagna, Toskánsko, Marche, Umbrie, Lombardie, Benátsko, Piemont a Apulie byly redukovány na rudé provincie, kde komunisté mohli nařizovat ceny, vraždit, ničit, bojkotovat, pálit a krást pro radost, bez toho, aby akce vlády byly manifestovány silami práva tak, aby potrestaly lidi odpovědné za takové přečiny. Podle něj měl pak veřejný názor revoltovat proti bolševické tyranii a zformoval se v kompaktní mase okolo Benita Mussoliniho. Gorgolini uvádí jménem i některé konkrétní oběti z řad fašistů před březnem 1919 a tedy před založením Fascio di combattimento: vražda nacionalisty a fašisty Maria Sonzina a vězeňského dozorce Scimula leninisty v Turíně. Zavraždění Pietra Giordaniho, spáchané v hale patřící městské radě v Bologni  (15). Zdá se, že alespoň tito dva významní fašističtí autoři viděli situaci podobně jako řada výše uvedených historiků. Samozřejmě fašisté výtečně využili šanci, kterou jim socialisté a komunisté nabídli na stříbrném podnose a náležitě násilnosti propagandisticky využili.

Poznámky:
(1) von Kuehnelt-Leddihn, Er. Levicové smýšlení: Od de Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi. Praha: Wolters Kluwer 2010, str. 192-193.
(2) Nakonečný, M. Český fašismus. Praha: Vodnář 2006, str. 15. Podobně viz Kvaček, R. Dva diktátorovy pády. Praha: Pražská vydavatelská společnost 2008, str. 11: “… socialisté a komunisté chtěli radikální sociální změny…”
(3) Black, J. A Brief History of Italy. Londýn: Robinson 2018, str. 162 a Žídek, L. Dějiny světového hospodářství. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009, 2. vyd., str. 67.
(4) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 219-220.
(5) Black, J. A Brief History of Italy. Londýn: Robinson 2018, str. 165-166.
(6) Duggan, Ch. Fašistické hlasy: Důvěrné dějiny Mussoliniho Itálie. Praha: Academia 2022, str. 61.
(7) Tamtéž, str. 61.
(8) Tamtéž, str. 86-87.
(9) Milza, P. Mussolini. Praha: Volvox Globator 2018, str. 223-225.
(10) Tamtéž, str. 258.
(11) Duggan, Ch. Fašistické hlasy: Důvěrné dějiny Mussoliniho Itálie. Praha: Academia 2022, str. 61 a 80.
(12) Tamtéž, str. 87.
(13) Kapras ml., J. Benito Mussolini. Praha: s. n. 1937, str. 67-68.
(14) Gentile, G. The Philosophic Basis of Fascism. In. Mussolini, B. aj. Essays of Fascism. Londýn: Sanctuary Press 2019, str. 78.
(15) Gorgolini, P. The Fascist Movement in Italian Life. USA: Ostara Publications původně vyšlo 1932, str. 13-14.

(9 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...