USA neoplývají jen gigantickým arzenálem zbraní, který se nachází na půl cesty mezi výrobním závodem a šrotovnou, ale stejně tak množstvím všech možných think-tanků a tisíců odborníků zabývajících se geopolitikou a hlavně Ruskem a Čínou, kteří stejně jak válečné montovny, musí hodně produkovat. Ve velké většině pusto a prázdno. Velmi studovaným tématem je ruská válečná doktrína a co nejvíc Američany trápí, je použití jaderných zbraní, totiž to jediné je zdržuje od toho, aby se jejich vojenská mašinerie už dávno nerozjela a svět se netěšil vítězství liberální svobody. Nasazení jaderných zbraní v planetárním měřítku by definitivně zdevastovalo život, je celkem odůvodněné tvrzení. Američané byli první, kdo nastartovali jaderné zbrojení a dokonce je použili. Otázka, má dnes někdo právo použít jaderné zbraně nebo jimi strašit protivníka, který je sice silnější, ale jeho záměry, jak se přesvědčujeme denně z tisku západních zemí, jsou ušlechtilé?
V Americe je populární termín eskalace-deeskalace, hlavně ve vztahu k ruské politice. V některých analýzách se mluví o moskevské doktríně eskalace-deeskalace v regionálních konfliktech, tj. limitované použití jaderných zbraní ruskou stranou v regionálním konfliktu, které by šokovalo protivníka do té míry, že by žádal o mír. Tato idea straší Pentagon řadu let. Např. pokud by se rozjeli světlonosiči svobody NATO a jejich lokálních pomocníků z Polska, Rumunska, Ukrajiny, Baltu atd., odborníci ve štábu v Pentagonu spekulují, že Rusko použije lehčí atomové zbraně, nedá se totiž předpokládat, že by se Rusku mohlo podařit zastavit tento osvobozující proud konvenčního železa. V těchto úvahách je bizarní, že představa obtěžuje lidi v Pentagonu, v Česku, Polsku, Litvě atd. se touto představou nikdo netrápí. Ruská hlavní města a klíčová centra jsou v minutovém dosahu raket a letadel americké armády ve východní Evropě. Má ruský generální štáb jinou možnost než rozhodnout o omezeném jaderném bombardování základen ve východní a střední Evropě? Správně dedukují stratégové Pentagonu, že generální štáb nemá jinou možnost. Ruská strana tuto teorii odmítá, z reálné politiky a historie je evidentnější, že ruská strana nikdy nepoužije jaderné zbraně jako první, Rusové jsou z pochopitelných důvodů neústupní, není totiž kam ustoupit, stejně jako kdysi Stalin rozhodl, že Moskva ani Leningrad se nevyklidí i kdyby proto mluvilo sebevíc důvodů. Ruskou doktrínou je jednání o míru a deeskalaci. I kdyby to bylo sebe obtížnější, musí se pořád jednat, to je ruská doktrína. Zbraně Rusko použije až po protivníkovi. Emil Ludwig ve Vilémovi II. popsal vstřícnost ruského cara k německému císařovi, i po jeho sebevětších protiruských podlostech na Balkáně, byl car ochoten se s Vilém kdykoliv setkat když o to požádal, často za velmi bizarních okolností, které císař miloval. Kreisky napsal, byli jsme šestset krát v Moskvě a nakonec jsme dosáhli přesně, co jsme potřebovali: Sověty stáhly armády z Rakouska, recipročně i západní velmoci a neutralita Rakouska a dodneška trvající rozkvět země byly garantovány. Nekonečná jednání západního světa s Gromykem k smrti nudily, ale nakonec se podepsaly dohody garantující bezpečnost všech a došlo ke komplexní deeskalaci. Doktrína Pentagonu ztroskotává na jednom faktu, který západní svět nemůže vůbec otevřít a tak musí think-tanky i televizně zmanipulovaní občané západních zemí a jejich politikum pracovat s falešnou premisou. Putin není žádným amorálním monstrem, ale je to jeden z nejmorálnějších politiků dnešní politiky, člověk absolutních zásad, který dodržuje dohody, jemuž jde o blaho Ruska v úplně normálním chápání pojmu. Není žádným diktátorem, ale velkou většinou lidu zvoleným prezidentem v politickém systému, který odpovídá ruské tradici. Západ se obelhal do té míry, že tento fakt dnes už musí ignorovat, pak se ovšem obtížně hledá vhodná politika.
. Podle Gasseta svoboda a demokracie se nedají naimportovat, jak se domnívají země východní Evropy, výsledek je velmi tristní. Pokud by se respektoval scénář a sliby amerických politiků Gorbačovovi počátkem devadesátých let, východoevropské země by byly podstatně cennějším spojencem západu než je tomu dnes. Neutrální země s vlastními armádami a budující vlastní ekonomiku bez politicky podmíněných almužen z Evropské unie. Armády dnes pod hranicí viditelnosti, politickým programem většiny partají je zvednutí výdajů na zbrojení nad 2%, jenom totální ztráta smyslu pro realitu může věřit, že to k něčemu bude kromě zisků pro výrobce zbraní. Suverénní východoevropské státy s politickou a ekonomickou strukturu, jak je běžné u většiny zemí světa, ideově nasměrované na západní principy, by byly úžasným spojencem západu, státní atrapy jsou zátěží všem a problémem pro sebe samotné. Jejich objektivita k Rusku by byla založené na Bismarckově výroku: “V zahraniční politice nejde o pocity, ale o zájmy a schopnost brát vzájemnost za vodítko”.
LIBOR ČÍHAL
(5 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
Počet přečtení:306
>> Podpora
Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!
Buďte první kdo přidá komentář