Je jaro a vše se krásně zelená

Je jaro, i když stále nějak chladné, a vše se krásně zelená, mnoho toho už i kvete. Je to hezký a povzbudivý pohled. Přes stromy, které byly ještě před nedávnem bez listí, už přestává být vidět. Některé druhy jsou ale stálezelené a jaro s nimi nic nedělá. Mezi takové patří nepochybně i naše vláda a v širším smyslu celý náš tzv. establishment, včetně korporací, medií a kdekoho. Ti jsou zelení nezávisle na ročním období.

Země EU, včetně České republiky, včera schválily balík opatření, které zavedou od roku 2027 emisní povolenky do dalších oblastí našich každodenních životů. Nově mají být zpoplatněny emise z vytápění budov a emise ze silniční dopravy. Proti bylo jen Polsko. Normální běžný život každého z nás se tak opět prodraží. Chcete si v zimě rozdělat oheň, plaťte, chcete si na to vydělat a potřebujete do práce, plaťte. A my všichni? Poslušně platíme. Pár z nás si sice nahlas nějaké otázky klade, většina to ale stále dělá jen potichu. Jednak se asi pořád necítí být dostatečně motivována vystoupit ze své komfortní zóny a jednak na příkladu těch, kdo tak už učinili, vidí, že pak hrozí nepříjemnosti. A proč si kazit hezké jarní dny, že.

Ministerstvo životního prostředí povolenkové přitvrzení slovy své mluvčí přivítalo. Prý je to krok navazující na úspěchy, které vyjednalo české předsednictví, a občané se nemusí ničeho bát, protože tu od roku 2025 bude Sociálně klimatický fond a v něm 1,25 bilionu korun. Kulantní sumička. V perverzním myšlenkovém světě těchto lidí budeme všichni jednoho krásného (jarního) dne pobírat nějaké dávky. A nikomu z nich to nepřijde ani trochu divné. Zdá se, že ani většině veřejnosti. Ta stále sama sebe chlácholí, že to nějak přejde, že nic se nejí tak horké a že my to už nějak po česky „vošéfujem“.

Erár této skutečnosti krásně využívá, ať už ten domácí nebo bruselský. Ten první je pasivně rád, že nemusí řešit doma problémy a vzbouření davů nad politikami, které ten druhý aktivně prosazuje a je rád, že v „provinciích“ je klid.

Stojí za to se při té příležitosti vrátit k rozhovoru, který dal před nedávnem Danielu Kaiserovi ministr financí Stanjura. Ministr v něm vyjadřuje přesvědčení, že střední třída si zelená opatření přeje. Na redaktorovu otázku, zda chce zelenou politiku i střední třída u nás odpovídá: „Bude ji chtít čím dál víc, tak jako na Západě. Protože Česká republika jako celek bohatne a bohatne i střední třída.“ Kaiser se jej dále ptá, zda on sám s unijní klimatickou politikou souhlasí. Ze Stanjurových slov nepřímo vyplývá, že úplně ne. Prý už jde víc o ekonomické než politické rozhodnutí, protože třeba o uhlí „nakonec rozhodnou ceny a ochota bank uhlí financovat“…

Uhlí by samozřejmě bez povolenek a dalších eko opatření, tedy bez administrativních zásahů do trhu, bylo ekonomicky zdaleka nejlevnější energetický zdroj. Je proto absurdní, že si Stanjura bere za důkaz toho, že „některé věci tak jako tak přestanou ekonomicky fungovat“ právě uhlí. Ale jde vlastně jen o další potvrzení oné smutné skutečnosti, že ministrem financí je pouhý technolog moci, bez základní znalosti ekonomie, bez ekonomického způsobu uvažování. Kdyby se raději staral o udržitelnost veřejných financí. To je snad jediná udržitelnost, která dnes nezajímá nikoho.

Já si však na základě jeho slov pokládám ještě jednu otázku. Stanjura tvrdí, že si zelená opatření lidé přejí a jestli ne teď, tak si je dozajista přát budou. A mně není úplně jasné, jak přesně a na základě čeho se lidé z vlády rozhodují, která vůle občanů je nehodná svého naplňování a ústí v tzv. „populismus“, a kdy je naopak následováníhodná, a to až do té míry, že její příchod ze Západu dokonce aktivně předjímají, tak jako v tomto případě. A to i navzdory tomu, že vůle občanů v dané konkrétní věci je dnes nejspíš úplně opačná. Což politici ostatně svými slovy vlastně sami přiznávají.

Václav Klaus ve své páteční glose minulý týden poukázal na novou směrnici o plastových odpadech. Všimli jsme si v ní oné absurdní věty deklarující, že našim cílem je ekonomický růst oddělený od využívání zdrojů. Tedy takové Jules Verneovské vědeckofantastické hospodářství, dalo by se říct perpetum mobile. Má to dokonce dnes svůj název. Říká se tomu prý „oběhové hospodářství“. Ta věta a ten cíl je nepochybně zapsán ve stovkách a tisících podobných směrnic a hlavně někde ve velké knize Green Dealu „v tuhé vazbě s kovanými rohy, všem kacířům může přetlouc’ nohy“, jak by napsal K. H. Borovský. To teď ale nechme být.

Tato antiplastová směrnice mimo jiné zakáže některé druhy květináčů a podobných věcí, mají být podle ní nově z biologicky odbouratelných materiálů. A tím se vracím hezky na začátek k tomu jaru, a jak vše kvete a bují a kruh se uzavírá. Manželka takový biologicky odbouratelný sadbovač zakoupila, vysela si do něj všechnu možnou zeleň do kuchyně i na okrasu. Do tří dnů tyto biologicky odbouratelné květináče chytily plíseň a započaly se samy… biologicky odbourávat.

Inu, je cosi shnilého ve státě dánském. A to že doslova.