Máme, co si zasloužíme – bídu a zmar

At least 600 women in Ukraine die due to gender-based violence each year, compared to around 170 annual deaths because of the armed conflict in eastern Ukraine, according to the UN.

Ani covidové statistiky nemluvily ve prospěch ukrajinských mužů:

In pre- pandemic times, only one third of domestic violence victims, 78% of whom are women, reported the abuse. During the pandemic, the calls to domestic violence helplines increased by 50% in the Donbas war zone and by 35% in other regions of Ukraine.

Další čísla si najděte sami.

Pak jsme si říkala, že by stálo za to připomenout, jak se chovali Američané ve Vietnamu. O masakru My Lai, kdy vojáci strýčka Sama zabili a zmučili stovky lidí, jsem se toho ani na gymplu moc neučili:

My Lai Massacre, also called Pinkville Massacre,, mass killing of as many as 500 unarmed villagers by Pinkville Massacre, also called My Lai MassacreU.S. soldiers in the hamlet of My Lai on March 16, 1968, during the Vietnam War.

O násilí na vietnamských ženách by se asi dalo napsat mnohem více prací, než kupř. tato:

The Vietnam War is by no means unique in its cruelty to women. American soldiers in Vietnam were no more brutal than soldiers in any other major conflict. Perhaps because the war is more controversial than others like it, Americans tend to see the Vietnam War as uniquely brutal, either on the part of American soldiers who were let down by their superiors or on the part of civilians who suffered at American hands. The belief that Vietnam was somehow inherently crueller is likely exaggerated. But with regard to sexual violence against women, one aspect of the war in Vietnam is completely unique: Veterans talked about it.

Všechno to jsou jistě velmi zajímavá témata, ovšem v dnešní době se snad hodí do filozofických debat, ale na to, za kolik koupíte chleba, nebo jestli se vůbec dočkáte vyšetření u lékaře nebo jestli se vašim dětem dostane vůbec nějakého (kvalitního už nepíšu) vzdělání, vliv nemají.

„V případě, že zde bude umístěno 250 tisíc až 500 tisíc dětí, dojde k reálnému naplnění kapacit ve školském systému a snížení standardů vzdělávání pro žáky v celé České republice,“ předpokládá vláda.

Když jsem si včera přečetla nápady z vládní strategie na zvládání celé té uprchlické šaškárny, byla jsem jako opařená. Ve spojení s neustálými výhružkami ze strany neschopného Fialy a dalších, že se budeme mít hůř a že zchudneme a že nám to v podstatě patří, protože jsme strašně rozcapení a vypasení a celkově odpudiví, jsem si už po kolikáté začala říkat, proč se tohle všechno děje. Proč po nás stát tak nepříčetně jde, proč nám chce ublížit, proč nás tak trápí a proč z toho má zjevné potěšení? Odpověď neznám.

Znovu píšu, že pomáhat samozřejmě musíme, ale jen do té míry, dokud to neničí nás samotné. Nikomu nezachráníme z jámy lvové, když tam skočíme za ním. To je jediný správný postoj, nicméně dnes je pokládán za důkaz hlouposti a sobectví a nedostatku solidarity. Nalijme si ale čistého vína. Že se dnes mají mnozí hodně zle, je čirý fakt. Že se budou v brzké budoucnosti mít špatné ti, kdo si dnes myslí, že jsou nedotknutelní, je taky fakt. Že tohle všechno povede k obrovským nepokojům, to je snad zřejmé každému, kdo ještě disponuje zbytky zdravého rozumu. Zdá se mi ale, že právě k tomu má tohleto příšerné štengrování lidí vést. Že se máme navzájem nenávidět – máme naplnit onen ďábelský příkaz: Perte se a žerte se. V takové Rwandě k vzájemnému mučení se lidí stačilo tak málo, tak málo, že je to strašidelné. Stačilo jen naťuknout.

Proto by měl konečně někdo příčetný říct, že nikdy nebylo a nikdy nebude naší povinností přijmout všechny zbídačené lidi světa. Není to ani možné. Brzy, velmi brzy, bude mít obrovský hlad Afrika. A co uděláme, až ty miliony a miliony a miliony lidí přijdou? Otevřeme jim? Protože to zvládneme? Nebo jsme připraveni tyhlety, kteří se nám zrovna nehodí do krámu, na hranicích střílet? A proč, když evidentně není nic problém a všechno jde? Chápe vůbec někdo z politiků, co právě teď dělá a hlavně jaké to bude mít dopady, nebo jsou všichni úplně, ale úplně mimo a žijí v nějakém fantaskním světě? To poslední se mi bohužel zdá více pravděpodobné. Dobří politikové nejsou a nikdy nebyli na skladech.

Vina proto leží hlavně na nás, na občanech. To my dovolujeme špatným a slabým a nedůvtipným politikům, aby takto řádili. to my jim dovolujeme, aby plnými hrstmi rozhazovali naše peníze. To my jim dovolujeme, aby nás postupně připravili o vzdělání i o zdravotní práci, o obživu i o svobodu. To my jsme stát nechali tolik podvádět a lhát o covidu, to my umožňujeme, aby sem přišlo tolik lidí z Ukrajiny, kolik už nebudeme schopni zvládnout, což povede ke špatným následkům. To my naivně čekáme, že se snad politikům rozsvítí a konečně řeknou, kde je strop. To my jsme troubové, když si myslíme, že se vrátíme k tomu, co se říkalo o uprchlictví dřív:

Česko spolu se zeměmi visegradské skupiny povinné kvóty odmítá a prosazuje lepší ochranu hranic schengenského prostoru a řešení situace v zemích, odkud uprchlíci utíkají.

Přesně to teď potřebujeme – ochranu hranic a pomáhání v mezích možností v zemích, kde je situace špatná. Jako obvykle.

Dobře se podívejte na to, co vláda upekla ve své nechutné strategii na zvládání další vlny (bože jak to slovo hnusně zní) – tentokrát uprchlické. Dobře si přečtěte sdělení o tom, že se vám prodlouží čekací lhůty na ošetření, dobře si zapamatujte, že se má omezit ambulantní péče. Dobře se podívejte na plány se školami – neúnosné zvyšování počtu dětí ve třídách, snižování kvality výuky, směnování a podobné nesmysly. Nechte si to projít hlavou a pak si řekněte, jestli vám opravdu slepá poslušnost k takovému státu a k takové vládě stojí za zničení budoucnosti vašich dětí. Jestli jste skutečně ochotni obětovat jejich životy na oltář jakéhosi boje o novou podobu světa.

Jestli ne, je na čase začít přemýšlet (měli jsme to už mít dávno vymyšleno, já vím, jsme hrozně pozadu, ale ještě pořád je naděje, vždyť lidstvo bojovalo s útlakem těch nahoře od svého vzniku). Je načase vyjít ven, najít přátele, založit zahradu, vzít děti do domácího vzdělávání a co nejvíc se osvobodit. O věci a služby, na které po nás stát žádá nehorázné peníze ve formě daní a poplatků a které si nejsme schopni “ošéfovat” sami, jako je třeba zdravotní péče, je třeba se státem bojovat do posledního dechu. Bojujeme totiž o naše vlastní přežití, a to se sakra vyplatí. Musíme křičet a vzpouzet se. Myslím, že ještě nikdy v dějinách jsme nevedli tak drsný a tak nerovný zápas o život jako nyní. Ještě nikdy totiž nebylo zlo tak dobře skryto v rouše beránčím jako je tomu dnes.

Vím, že je hrozně těžké něco s tím vším udělat, protože žijeme v neprávním státě, kde nemá občan postavení lepší, než jako nějaký obtížný hmyz. Za dva roky boje s covidí hydrou jsem se poučila, že právem nezmůžete vůbec nic. Vím, že nám toho zbývá strašně málo. Vím, že nemám konkrétní návod, co přesně udělat ačkoliv bych ho tak ráda popsala. Vím, že se situace brzy ještě zhorší a vyhlídky budou černé jako kafe. Netěším se na podzim, protože nečekám, že je konec s covidem. Nevěřím tomu, že si tu příšernou a zvrácenou Pandu politikové schválili jen tak. nevěřím, že je nějaká náhoda, co se děje v Číně. Má nás to neustále děsit a pořád nám připomínat, čeho všeho jsou státy schopny. To stejné platí o šílenství kolem plynu, klimatu a podobně. Pořád nad námi musí viset nějaký Damoklův meč – abychom byli neustále ve střehu a vyděšeni.

Doufám ale z celého srdce, že jsme ještě neprohráli. Hlavně bychom se neměli bát, i když je to zatraceně těžké. Vystrašené a poslušné lidi, to je přesně to, co teď naši nepřítel – náš stát – tolik chce. Nedejte se státu zadarmo, štípejte ho, kousejte, byť jen do nohy, sypte písek do soukolí. To je cesta v situaci, kdy se ze státu stal váš úhlavní nepřítel.