Návrat cenzury aneb kdo je tady šílenec

V posledních dvou letech měli hotové žně, když za dezinformace označovali následující, dnes stěží vyvratitelná fakta: nízká účinnost roušek a respirátorů při šíření aerosolové infekce, pozitivně testovaný nerovná se nemocný, podstatně nižší účinnost vakcín proti C-19, než bylo výrobci deklarováno a jejich omezená schopnost bránit v šíření infekce. Zjevné bludy samozvaných „factcheckerů“ visely na webu Ministerstva zdravotnictví ještě relativně nedávno, včetně jmen údajných dezinformátorů (mj. epidemiolog Beran či ex-prezident Klaus). Být jedním z těchto lovců dezinformací, chodím kanály.

I přes toto neprominutelné selhání se opět drze hlásí o slovo. Tváří se, jako by byly objektivními a nezávislými instancemi, ve skutečnosti jsou však silně angažovanou kolonou informační války, která se v médiích ohledně konfliktu Ruska se Západem, jehož poslední obětí je lid Ukrajiny, rozpoutala. Weby, které jen nepapouškují oficiální zpravodajství a jeho černobílou interpretaci, jsou okamžitě cejchovány jako dezinformační. Za situace, kdy dnes každý „slušný člověk“ chodí s modrožlutou bikolórou v klopě a kdy je rezervovaný postoj k oficiálnímu narativu interpretován jako podpora ruské agrese, nejspíš bude svoboda slova jednou z prvních obětí právě probíhajícího „boje za svobodu a demokracii“. Jak píše server Seznam Zprávy, „mezi českými politiky se začaly ozývat hlasy, jestli není možné omezit nebo rovnou zavřít nejznámější dezinformační weby, pokud budou o ruském útoku na Ukrajinu šířit lži. Například místopředseda Sněmovny Jan Bartošek (KDU-ČSL) ve středu na Twitteru napsal, že v tomhle směru „není na co čekat“. Vstřícně se k této myšlence staví i bývalý ústavní soudce Stanislav Balík, když tvrdí, že zavedení cenzury na internetu má charakter legitimní preventivní obrany. A o potřebě v boji proti dezinformátorům razantně přitvrdit opakovaně hovoří i nový ministr vnitra Rakušan.

Na co se tedy můžeme těšit?

Smažou mi blog za to, budu-li ruskou agresi (slovy Pavla Rychetského jde o „nejhorší den za posledních 50 let“) „relativizovat“ připomínáním barevného majdanského převratu z roku 2014 a instalace loutkové vlády, řízené Washingtonem (viz únik telefonního rozhovoru, v němž madame Nulandová diktuje složení pučistické vlády)? Smí se psát o tom, jak tato vláda potlačovala práva ruskojazyčného obyvatelstva na východě Ukrajiny a jak nečinně přihlížela stovkám brutálních útoků paramilitárních jednotek z Pravého sektoru proti civilnímu obyvatelstvu? Jak blahosklonně pardonovala hrdlořezy z Oděsy? Jsou zakázanými dezinformacemi fotografie amerických politiků (mj. senátoři Lindsay Graham či John McCain), objímajících se s příslušníky neonacistického pluku Azov či hajlujícími poslanci strany Sloboda? A je ruským podvrhem písemný závazek trvalé neutrality Ukrajiny z roku 1994 a následný podpis dohody o strategickém partnerství s USA (2008), otevírající cestu této dosud neutrální země do NATO? A vlítnou na mne cenzoři, budu-li srovnávat ruskou agresi proti Ukrajině s agresí USA a NATO vůči Srbsku, Iráku, Libyi či Sýrii, když budu připomínat nevinné oběti, zvláště z řad dětí a žen, severoatlantického „humanitárního bombardování“ a „vývozu demokracie“?

Stane se dnešní – v mnohém přelomové – geopolitické soupeření záminkou k nasazení náhubků těm, jež se nevzdali kritického a samostatného myšlení, nebo jde z mé strany o neopodstatněnou konspirační teorii? Ba ne, na ty tu máme jiné frajery. Kdyby vám totiž pořád nebylo zřejmé, proč Putin na svého západního souseda zaútočil, tak se přeptejte v Bruseli. Zdejší místopředseda Evropské komise Frans Timmermans totiž soudí, že invaze ruských vojsk na Ukrajinu je ve skutečnosti „diverzním manévrem“ a způsobem, jak chtěl Putin odvést pozornost od ochrany klimatu.

Nevím, jestli je Rusko v rukou šílenců, jak tvrdí prezident Zeman. O situaci občanů EU však mám poměrně jasno.