Německá cesta a idea střední Evropy |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Historický antropolog, politolog a poradce předsedy AfD Tino Chrupally Dimitrios Kisoudis v Sezession nastiňuje jednu vizi německé zahraničněpolitické orientace v dnešní přelomové době, podle politologa hlavní německý rozměr není západní, ale středoevropský. Střední Evropa je německou zájmovou oblastí, západní Evropu publicista chápe jako oblast římské minulosti, která je dominovaná Francií. Pokud se Evropa člení jiným směrem, od bohatého severu k chudému jihu, ztratí evropské jádrové státy svou strategickou hloubku. Poláci to perfektně pochopili, když přišli s iniciativou tří moří, která cílí na propojení Severního, Středozemního a Černého moře. Toto nové vydání meziválečného Intermarius je eminentně politické, otvírá cesty k surovinám a vodě. Na druhé straně protne kontinent klínem, záměrem polské iniciativy je rozseknout spojení Německa s Ruskem. Podle politologa středoevropská německá vize musí stavět mosty mezi Západem a Východem. Historicky znamená idea střední Evropy pokus přeložit Svatou říši římskou do moderní doby. Stejně jako to dělá Polsko s polsko-litevskou unií. Je smysluplné hledat historické reminiscence.

Střední Evropa je vyzařovacím prostor německého národa. Již ekonom Friedrich List bádal nad německým národním státem, konstruoval svoji celní unii v středoevropském prostoru. Jeho záměrem bylo postavit proti anglické dominanci nad světem kontinentální alianci a střední Evropa měla být jejím jádrem. Německým cílem v první světové válce byla dominance nad střední Evropou a kolonie na jiných kontinentech. Výsledek války pohřbil německé velmocenské aspirace a potvrdil anglosaskou dominanci nad Evropou. Dnes se Čína a Rusko nachází ve stejné pozici jako tenkrát Německo a Rakousko-Uhersko. Západní mocnosti chtějí zablokovat vznik kontinentální mocnosti ve východní Euroasii. Stejně tak v Africe a jižní Americe se rýsují budoucí mocnosti multipolárního světového uspořádání.

Podle politologa specifikem německé cesty je negace dnešní západní cesty. Západní cesta znamená náboženství lidských práv. Západní cesta nachází dokonalý výraz v kultu nejvyšší bytosti podle francouzské revoluce, v jejímž jménu francouzští revolucionáři proklamovali lidská a občanská práva. Francouzi v roce 1794 tančí kolem symbolů této bytosti, stejně jako dnes západní poddaní pod duhovou vlajkou občanských práv. Německá specifická tradiční cesta znamená: Buržoazie neorganizuje revoluci zdola, raději ji aranžuje se šlechtou. Ve státní službě a v armádě převládá étos povinnosti a neutrality. Pokud jsou nutné inovace a změny v sociální struktuře, pak je provede stát shora. Pokud už musí k revoluci dojít, je lepší ji dělat, než ji trpět, řekl Bismarck.

Německá cesta je často vydávána za černou legendu, za negativní mýtus. Němečtí historici jako von Treitschke chápali Sonderweg v pozitivních termínech. Dnes platí za negativní, protože se překódovalo líčení dějin tak, aby západní cesta byla pro Němce stravitelnější. Pokud v Německu má nastat obrat k lepšímu, pak se musí hledat vlastní cesta a odstraňovat negativní kódy. Jiné národy mají samozřejmě vlastní specifické cesty. Např. hispánská cesta, ale i ta byla převyprávěna západními mocnostmi jako černá legenda. Multipolárnost dává možnosti nového pohledu na dějiny. V jistém smyslu je to nezbytné, protože černé legendy brání regionálním velmocem rozpoznat sféry vlivu a možnosti z toho vyplývající. Účinnost černé legendy se vyčerpala, referenční rámec příběhu už zmizel: příslib prosperity Západu byl narušen. Zřeknutí se silného suverénního státu bylo dobré, pokud se ekonomice dařilo. Dnes čelí Německo deindustrializaci. Mnoho mladých má za sebou imigrantskou minulost a nedokáží se ztotožnit s morálními koordinátami staré Spolkové republiky. Pozitivní narativy mají často spojeny se zemí svého původu. Řád, který vzniká v Asii, nabízí předpoklady znovuobjevení německých dějin, kvality jako pořádek, disciplína, autorita tam byly kódovány. Německý hospodářský zázrak přestal být zázrakem. Sjednocení s východním Německem bylo spíš pohlcením než neutrálním sjednocením dvou států. Aby fungoval jednotný trh, nepotřebujeme USA, i v 19. století byla Evropa nahlížena jako vnitřní trh, který postupně vytvořil politickou alianci. Zvláštní cesta může vést k tomu, že se tato aliance stane skutečností, protože otázku národa nelze řešit bez zodpovězení evropské otázky.

Nebezpečí vidí politolog v ideologii “národního konzervativismu” Yorama Hazonyho: všechny národy by měly být konzervativní, ale náhodou všechny zastávají pozice totožné s USA. Hazonyho vize jsou novými formami nacionalismu wilsonovského ražení. Po první světové válce šlo Americe o rozmělnění staré Evropy pomocí mladých národů. Dnes jde o to, zabránit vzniku nové Evropy. Evropa potřebuje zahraničněpolitickou vůli a obranu. USA posílily svoji pozici tváři tvář k Evropě, ale jejich aspirace jdou dál. Většina světa nesouhlasí s jejich sankční politikou, s energií se většinou už obchoduje v měnách regionálních velmocí, vede to ke kolísání petrodolarů, které spolu s tvorbou peněz ex nihilo jsou základem amerického impéria. BRICS se formuje jako protiváha západního světa a má velkou přitažlivost. Čína vystupuje jako mocnost míru a podařilo se jí překlenout starou animozitu mezi Íránem a Saudskou Arábií. Šanghajská organizace pro spolupráci se stává protiváhou NATO, Afrika a jižní Amerika jdou vlastní cestou. Svět je jiný než doufaly koncem tisíciletí USA, konec dějin ve znamení západních hodnot se nekoná. Nyní musí síly multipolarity dát vznikajícímu řádu pravidla. Dimitrios Kisoudis se domnívá, že v Německu roste přání nahradit západní cestu sebezničení novou cestou sebeprosazení, pořád chybí široké uvědomění, co se na této cestě nachází a kam vede.

V Německu neexistují elity s rozvinutým povědomím o podmínkách obratu. Pravicový populismus není vyzbrojen na otřesy, které Německo čekají, operuje s apelem na zdravý rozum, ale Evropa se musí podívat dál do minulosti a ještě dál do budoucnosti a nesmí být pesimistická. V evropském srovnání si AfD vede velmi dobře a sebevědomě. Není jejím úkolem opustit pravicový populismus a stát se geostrategickou silou, ale samozřejmě (populistická) komunikace není strategií. Je důležité dorůst do změn, které nastupují. A střední Evropa může být prostorem pro tyto změny.