Putin a šílený gambit

Když jsem byl na postgraduální škole, strávili jsme s malou skupinou mých vrstevníků značnou dobu zkoumáním okolností, za kterých by bylo možné, aby jedna jaderná mocnost zahájila jaderný útok proti druhé. Protože nikdo z nás nemohl získat data, věnovali jsme tomuto tématu spoustu času a jako základ naší analýzy jsme použili kubánskou raketovou krizi. Kritériem pro takový útok bylo, že se zhroutil systém velení druhé strany, a tudíž země neměla žádný způsob, jak se mstít, nebo že druhá strana ze začátku jednoduše lhala o svém jaderném arzenálu, nebo nějaký jiný scénář, který si nepamatuji. . Osamělé sobotní noci mizely jedna za druhou.

Problém, do kterého jsme stále naráželi – ať už byly arzenály shodné, asymetrické co do počtu nebo disproporční ve schopnostech – byl ten, že jaderné zbraně by téměř nikdy nebyly použity, snad pokud by nastala situace, kdy by jedna strana měla na místě vynikající a důvěryhodné zpravodajské informace. A její pozice předčila  mohutně postavení nepřítele. Existovaly jiné, podivnější koncepty založené na vzájemně zaručené destrukci. Pokud se nám podařilo eliminovat potenciál nepřítele k odvetě, šlo to. (Byly návrhy, aby jednotky speciálních operací pronikly do nepřátelských velitelských stanovišť, použily jedovatý plyn k zabití odpalovacích posádek a tak dále.) Ale nevyhnutelně by jaderný útok na jadernou velmoc téměř jistě vyústil ve vzájemně zaručené zničení nebo v útok na spojence jaderné velmoci, což by riskovalo méně jistou, ale stále pravděpodobnou jadernou reakci. Je snadné pochopit, proč po Hirošimě a Nagasaki už nikdy nedošlo k dalšímu jadernému útoku.

Existoval však jeden scénář, který měl šanci na úspěch, kterému jsme říkali šílený gambit. Všechny ostatní scénáře se točily kolem zdravého rozumu vedení. Iniciace úspěšného startu by spustila vzájemnou destrukci a se zničením útočníkovy vlastní země a my  nemohli najít stav, ve kterém by sebezničení národa poskytovalo větší bezpečnost. Žádný racionální vůdce by nedošel k jinému závěru. Ale to je v podstatě strategie, se kterou si pohrává ruský prezident Vladimir Putin.

Při několika příležitostech řekl, že pokračující odpor Ukrajiny vůči Rusku a americká a evropská podpora obrany Ukrajiny riskují jadernou válku. Jaderný útok na Ukrajinu by možná vyvolal reakci USA, zatímco útok na Spojené státy – podle jeho prohlášení technicky v rámci možností – by jistě vyústil v masivní útok na Rusko. Aby bylo jasné, USA se nechystají zahájit jadernou válku kvůli Ukrajině. Za normálních okolností by to neudělalo ani Rusko – ledaže by válečný tlak dohnal Putina k šílenství, takže by byl ochotný zapojit se do vzájemně zaručené destrukce. Protože Rusko není šílené, Putin neplánuje zahájit jadernou válku. Pokud se ale Moskvě podaří přesvědčit své protivníky, že je situace donutila ke vzájemné sebevraždě, USA a jejich spojenci mohou změnit svou politiku tak, aby byla vstřícnější k potřebám Ruska, jakkoli je hrozba nepravděpodobná. Zahrnutí jaderné války – a implicitně ruského rozumu – do rovnice by mohlo změnit výsledek války. Je nepravděpodobné, že by USA zahájily preventivní úder proti šílenství zdravého národa. Washington má koneckonců také schopnosti druhého úderu.

Aby to fungovalo, musí Putin přesvědčit ostatní země, že je připraven na jadernou válku. Během toho bude muset přesvědčit i své krajany, což strategii jen dále nabourává. Šílený gambit funguje pouze tehdy, je-li tak přesvědčivý, že vyděsí vlastní kolegy vůdce. Je to gambit zrozený ze zoufalství, užitečný pouze na postgraduální škole pro osamělé muže k zamyšlení.

******