Roger Scruton: Jak chránit přírodu




Sdílet článek:
Hnutí na ochranu přírody má všechny znaky aktivistické levicové ideologie – svou třídu obětí (budoucí generace), osvícený předvoj lidstva (ekoválečníky), mocné vykořisťovatele (kapitalisty) a nekonečný potenciál zášti proti úspěšným a bohatým Zápaďanům. Je levicové i svým stylem, představují je mladí, rozcuchaní idealisté v potrhaných džínách, kteří útočí na nudné americké manažery středního věku v perfektně střiženém obleku. Ekoideologie si klade za cíl získat intelektuály, její zmatené teorie i nepřesná fakta mají hlavně povzbudit politický aktivismus. Hnutí má v sobě něco z elánu evropských revolucí, onen kvázi náboženský prvek vykoupení, své odium theologicum, militantní křídlo, organizaci jako je Greenpeace, časopisy a komise, jež se věnují zuřivým doktrinálním disputacím, jež připomínají středověkou Evropu. Ochranáři přírody, kteří vybočí z řady jako dánský autor knihy Skeptický ekolog, Bjørn Lomborg, se na schůzích a sjezdech strany démonizují a proklamativně zatracují jako kacíři. 

Není pochyb, že tak jako socialistická, komunistická a anarchistická hnutí, která ve dvacátém století obrátila svět naruby, i tato politická ideologie má všechny rysy světského náboženství. Proto z instinktivního odporu hledají konzervativci fakta a teorie, jež by globální oteplování, ztrátu biodiverzity, stoupající hladiny oceánů a znečištění životního prostředí mohly vyvrátit, jako se to podařilo se socialistickými bludy o krizi kapitalismu devatenáctého století.

Obři zkázy

Ve skutečnosti nemá ochrana přírody sama o sobě vůbec nic společného s levicovou ideologií, ani s osvobozením fiktivních obětí, nejde jí o nic jiného, než o nezbytné uchování přírodních zdrojů. Není ani pokroková ani rovnostářská, je pouze úsilím o rovnováhu mezi lidskou činností a přírodou. Jestliže ekologické hnutí reprezentuje mládež v potrhaných džínách, tak je to vina lidí v perfektně padnoucích oblecích, kteří zapomněli na své opravdové zájmy a hodnoty. Fanatici hnutí útočí na kapitalismus, kdyby ale pochopili étos tržního hospodářství, museli by především odmítnout socialistickou politiku a její neopravitelné ekologicky katastrofální monstrprojekty. Úsilí chránit přírodu je postoj po výtce konzervativní, ba je přímo ztělesněním partnerství mezi mrtvými, žijícími a dosud nenarozenými, jak archetyp konzervativní filosofie definoval Edmund Burke. Mezigenerační úcta k rodinnému majetku vylučuje radikální přestavbu společnosti, zrušení dědických práv či privilegií. Pouze soukromé vlastnictví zajišťuje odpovědnost majitele k životnímu prostředí a nedává mu neomezené právo přírodu drancovat. K pochopení, jaké škody dokáže napáchat neomezená moc státu, stačí pohled na zdevastovanou krajinu a otrávené řeky v bývalém Sovětském svazu.

Jak by měla vypadat konzervativní politika na ochranu prostředí? Jaké zákony by měla prosazovat a jaké přírodní zdroje chránit? Především je třeba odmítnout pokušení, že lze vymyslet nějaký univerzální plán, jak to předvedl  prezident Roosevelt založením národních parků na věčnou konzervaci části divočiny a regulacemi na užívání ostatního území. Takový statický projekt konzervativci přímo nenávidí, nejen proto, že ohrožuje osobní svobodu, ale především proto, že deformací trhu zastavuje proces hledání společného konsensuálního řešení zdola. Stát nařizuje shora a není schopen nápravy svého selhání. Nepružná byrokracie není ochotna přiznat svůj omyl a jednou vymyšlený a odsouhlasený plán změnit. Katastrofální výsledek se dá málokdy zvrátit, vláda místo nápravy rozjede oblbovací propagační kampaň a přesvědčuje občany, aby změnili svůj náhled na věc. Typickým příkladem může posloužit poškozené pobřeží Dánska a Nizozemí, které je zastaveno ohavnými větrnými turbínami. Tyčí se v dlouhých řadách na obzoru jako nějací zoufalí obři prorokující zkázu a příchod soudného dne. Lidé se s nimi smiřují, protože jim bylo sděleno, že je to jediná dostupná možnost, jak nahradit uhelné elektrárny. Je to lež, větrné farmy jejich kapacitu nikdy nezastoupí, elektřiny produkují málo a nepravidelně, za to poškozují životní prostředí a masakrují hejna tažných ptáků. Opět se tu setkáváme s úpornou neochotou politiků přiznat omyl a oficiální propagandou, jakoby byly větrníky důkazem socialistické prozíravosti.

Myslete na urbanismus

Daleko větší škody páchané na životním prostředí lze pozorovat v Americe. Rapidní růst obludných příměstských čtvrtí masivně podporuje automobilismus a rozptýlení obyvatel, exponenciálně zvyšuje spotřebu energie a vytváří hory biologicky nerozložitelného odpadu. Konzervativci mnohdy takový vývoj hájí v domnění, že je spontánním výsledkem tržní svobody. Lidé se usazují na okraji města, neboť si to sami přejí, touží po výhledu do zeleně a vlastní zahrádce, hledají zklidnění v přírodě. Není to pravda, lidé se nestěhují do přírody, ale na příměstskou periferii masivně dotovanou stavebními úřady. To stát přece plánuje a financuje silnice, kanalizace, školy, celou infrastrukturu a ničí přirozenou rovnováhu městského hospodářství. Státní investice umožňují levnější a hlavně bezpečnější bydlení na okraji, ovšem jen dočasně, řady domků se neustále rozšiřují a likvidují výhody včerejších přistěhovalců.

Takový rozvoj nemá nic společného s tržním hospodářstvím. Americké výsostné právo umožňuje úřadům (ve vyšším zájmu) vyvlastňovat pozemky, předměstí se roztahují ze stejného důvodu, jako to provádějí socialistické vlády v Evropě a někdy ještě razantněji. Nejlépe je to vidět na šílené expanzi širokých silnic a dálnic, které k udržení plynulého provozu projektovali úředníci dopravní logistiky. To je také hlavní příčinou nezodpovědné osobní mobility americké společnosti. Trh by si poradil s dopravní zácpou jednoduše a na mnohá místa by bylo možné dojít pěšky. Taková možnost v Americe prakticky neexistuje, plánovači postavili obchody, školy, úřady i kostely mimo dosah chodců.

Bydlet ve středu města už dávno není možné, namítá střední vrstva, je to nebezpečné. Centrum okupují černoši, Hispánci a kriminální živly, školy jsou katastrofální, ulice zamořené povaleči, prodavači drog a prostitutkami. Nedivme se, takhle to vypadá, když stát plánuje a subvencuje. Zákony o městských pásmech vytvořily obří sociálně vyloučená ghetta znemožňující společný smíšený život obyvatel a středostavovské rodiny vyštvaly na okraj města. To všechno v rozporu se zásadou svobodného trhu, jak přesvědčivě dokládá kniha Jane Jacobsové The Death and Life of American Cities (Smrt a život amerických měst), protože sociální inženýrství segregace zbavilo město očí a uší, přirozeného sousedského společenství. Mají snad italská města takové zločinem prosáklé čtvrti jako Američané a proč dávají Francouzi přednost drahému bydlení v centru Paříže a ne na periferii?

Trh nebo stát?

Zmiňuji se o tom nejen kvůli otřesnému poškození životního prostředí a velké nesnázi škody nějak napravit, ale především kvůli mylnému a rozšířenému názoru, že kalamitu způsobil trh a nikoli státní regulace. Největšího omylu se však dopustili technokrati, kteří nepochopili, že o kvalitním prostředí nelze uvažovat bez ohledu na estetiku. Úpadek měst zavinil americký stát, protože vzal lidem možnost, aby se sami společně a rozumně dohodli. Problémy vznikají přerušením spontánního přirozeného rozvoje. Lidé ztratili svobodu řídit se vlastními pocity a estetickým smyslem, škody nenapravíme, dokud neuznáme, že naši sousedé dobře vědí, co ladí oku i srdci. Americké městské aglomerace se rozpadají, neboť jejich zastupitelé měli fixní představu a disponovali ohromnými finančními prostředky na výstavbu silnic i nových sociálních sídlišť a nikdo se daňových poplatníků neptal, zda si přejí likvidaci celkem obyvatelných chudých čtvrtí, zavedení horizontální infrastruktury a šílených zákonů dělících město na obytné, nákupní a průmyslové zóny. A tak za prací a nákupem jezdí lidé do jiných čtvrtí, protože v té jejich jsou jen nekonečné řady domků. Jediná možná náprava spočívá v osvobození z moci úředních plánovačů, zastavit jejich výstavbu obřích projektů a nahradit ji rozvojem čtvrtí podle kolektivního rozumu sousedů, omezuje ho totiž nutnost se dohodnout a všichni mají zájem žít a pracovat ve čtvrti svých představ.

V článku o potřebě rozumné urbanistické výstavbě „Jak solidně stavět,” odkazuji na Léona Kriera a jeho městský projekt Poundbury na pozemku knížete velšského. Jako hlavní architekt vypracoval zastřešující plán osídlení, silnice omezené na nezbytné potřeby domů, zástavbu bez zón a bez jediné veřejně vlastněné budovy. Výšku cihlových staveb omezil na pět pater, jinak si každý mohl vybudovat, co chtěl pod podmínkou použití takových stavebních materiálů a vnějších detailů, aby dům ladil se sousedy, čili s obecně přijatelným vkusem. Veřejná prostranství a ulice koncipoval jako společný majetek vyžadující souhlas usedlíků. Ukázalo se, co možná leckdo netušil, že je estetika šetrná vůči životnímu prostředí. Nebylo zapotřebí plýtvat prostorem, ulice jsou relativně úzké, netrpí ale dopravní zácpou, protože do obchodu, baru, restaurace, školy nebo na návštěvu není daleko. Energetická spotřeba na hlavu v porovnání s americkým předměstím představuje zlomek a kriminalita neexistuje, bezpečnost si obyvatelé hravě pohlídají sami.

Netřeba se snad ani zmiňovat, jakou nevoli vyvolalo Poundbury u anglické levice: něco příšerného, přímo čiší zatuchlou maloměstskou a úzkoprsou představou buržoazních majitelů pod aristokratickým patronátem. Nepřátelství vzbudila už sama koncepce urbanismu jako konsensuální, svobodně zvolené výstavby bez socialistické radnice, astronomických výdajů na infrastrukturu a údržbu rozsáhlých sociálních sídlišť, nemluvě o nákladech na policejní dozor. Městečko se stalo nepřijatelným symbolem enviromentálního hříchu a ani relativní nepřítomnost aut nemůže jeho reputaci v očích progresivistů zachránit. Je podivné, jak socialisté pohrdají automobilismem obyčejných bankovních manažerů a střední vrstvy, ale auta dělníků považují za symbol emancipace a rovnosti. Absence automobilů je pro ně důkazem nepřítomnosti proletariátu, celá architektonická koncepce není nic než sentimentální fantazie vánoční pohlednice penzionované střední vrstvy a co hůř, vyhýbá se reálným problémům udržitelné výstavby moderních bytů. Co však nejvíc rozčiluje, je architektův respekt vůči estetice bydlení, neboť pouze antiestetika modernistů a futuristů, železobetonový brutalismus, uspokojuje věčnou revoluční touhu všechny tradiční stavby vybourat nebo vyhodit do povětří.

Jak vůbec ještě po tom všem, co jsme zažili, může někdo levici důvěřovat, vždyť víme, co obdivuje. Obří sídliště věžáků inspirované rétorikou Gropia, Meyera a fašisty Le Cobusiera, jež téměř bez výjimky vyžadovaly likvidaci rozsáhlých obytných čtvrtí. Nikdo se nepozastavil, že bude nezbytné po pětadvaceti letech železobetonová monstra za cenu ohromných nákladů zlikvidovat – jaký je tohle šetrný přístup k životnímu prostředí. Není příčinou našich dnešních energetických problémů šílená socialistická koncepce, že ji považujeme za veřejný statek a ceny elektřiny i plynu diktuje stát? Dokonce i infrastruktura se dnes považuje za veřejný statek a způsobuje neudržitelný růst příměstského osídlení. Politika zbavila lidi povinnosti vážně přemýšlet o spotřebě energie a hledat východisko v sousedském kompromisu. Tím, že zbavila občany individuální volby, vytvořila masivní kolektivní problém.

Plýtvání světlem kupříkladu je také znečištění. Jistě nejde o žádnou katastrofu, zatím ještě ne, ale k čemu nám slouží nesmyslné osvětlování nočních měst, kazíme si pohled na oblohu, rozvracíme migrační tahy ptáků a životní cyklus hmyzu, ulehčujeme zlodějům i násilníkům orientaci a připravujeme se o nejkrásnější podívanou přírody, zdroj úžasu a zklidnění, bez nichž bychom měli o důvod méně být na živu. Někdo řekne, malé ztráty. Ale položme si otázku, zda by vůbec vznikly, kdyby energetiku, silnice a veřejné služby neměl na starosti stát. Jednou je měl k mání a tak nařídil všude svítit s neurvalostí a drzou vyzývavostí pánubohu do očí, což přispělo k porušení biologické rovnováhy, která nás dnes trápí.

Jak na to?

Co na to konzervativci? Ohradit kousek přírody a dát ji status národního parku nebo chráněného území sice něco málo udrží na živu, je to ale přechodné východisko a má mnoho nedostatků, o nichž jsem mluvil. Je třeba mít na zřeteli, že rabování přírody má jednu hlavní příčinu, jednu ošklivou vlastnost člověka, jenž náklady své činnosti rád hodí na ostatní. Když to nejde na sousedy, tak na příští generaci. A nikdo ještě nevymyslel děsivější nástroj na výrobu externích škod a nákladů, než je rozhazovačný stát, ten nešetří z principu. Jeho neosobní administrativní povaha tíhne k ospravedlnění každé politiky. Státní správa lehce stráví své náklady, nebo je šikovně převede na někoho jiného. Obecně platí, čím více stát zasahuje do soukromých transakcí, tím větší škody životního prostředí můžeme očekávat. Existují sice výjimky, ale těmi se nezabývejme, odvádělo by nás to od zásady, že nejlepší způsob na snižování externích škod je osobní konfrontace s lidmi, kteří ji pocítili na vlastní kůži. Nejlépe je to vidět na vesnici, tam černý pasažér dlouho nevydrží. Když musí lidé své odpadky ukládat, tak se chovají ekologicky, když je ale odváží někam stát, tak se přestanou starat, co s nimi dělá a jestli náhodou někde toxická skládka neotravuje spodní vody.

Máme-li se vyhnout ekologickým škodám, musíme hledat motivace, které udržují dobré vztahy lidí a to nejen tady a teď, ale napříč celými generacemi. Konzervativní filosofie ke konci osmnáctého století určila dvě, jimiž se zásadně odlišuje od svých falešných libertariánských a kosmopolitních náhražek, nemluvě o levici, kterou to nezajímá. Na prvním místě je to estetika a na druhém láska k domovu. Vedoucí myslitelé Edmund Burke, Joseph de Maistre, Michael Oakeshott a Russell Kirk se všichni věnovali estetickým zásadám, protože touhu po kráse nepovažovali za nějakou soukromou libůstku, ale za vážnou starost, na níž bytostně závisí osud lidstva, svět totiž přetváříme našim potřebám a naše potřeby přizpůsobujeme světu.

Jedno estetické nedorozumění vyjadřuje latinské rčení de gustibus non est disputandum, proti gustu se nenamítá, je však zřejmé, že nic na světě nevyvolává větší disputace než rozdílný vkus, protože má ohromný význam.   Jak už věděl Kant, v obhajobě estetického názoru se skrývá žádost o souhlas, neříkáme, mě se to moc líbí nebo vypadá to pěkně, nemyslíte? Hledáme morální důvody na obhajobu svého soudu. Stačí uvážit divoké kontroverze ohledně modernismu v architektuře.

Když Le Corbusier předložil svůj projekt na demolici Paříže a výstavbu rozlehlých parků s vysokými skleněnými věžáky, v nichž se měl proletariát natěsnat do malých sériových bytů a dostat příležitost chodit na nákupy po visutých mostech a na zdravotní procházky v pošlapané trávě, tak jistě vyjádřil svůj estetický úsudek. Netvrdil ale, takhle se mi to prostě zamlouvá, nýbrž, takhle mají lidé žít. Jeho plán představoval vizi pospolitého života a měl být jejím provedením. A protože byli radní pařížského magistrátu jeho návrhem hluboce otřeseni a to nejen z estetického, ale především z morálního důvodu, tak zachránili Paříž.

Nejinak je tomu, když diskutuji se svými levicovými holandskými a dánskými kamarády o problémech s větrnými mlýny, jejichž přízračné bezvýrazné tváře už na mě zírají i z mých rodných lánů, polí a hájů. V naší debatě neodkazujeme na to, co máme nebo nemáme rádi, jako bychom se bavili o relativní přednosti kubánských a dominikánských cigár. Přeme se o zásadní vizuální proměnu venkova a podle mého soudu o hrubém porušení dlouhodobé zkušenosti domova i jeho symbolického významu a to nejen pro farmáře. Mí levicoví kritici považují ty otáčivé obry na obzoru za symboly moderního světa, jež připomínají tvrdošíjným sedlákům, že je nevyšší čas, aby se smířili s realitou. V diskusi o estetice a našem odlišném vkusu neusilujeme pouze o souhlas. Abychom mohli žít vedle sebe a zapustit kořeny, musíme nalézt společné východisko, objevit dlouhodobé podmínky soužití. Z tohoto pohledu je zřejmé, že estetický úsudek je prvotní zásadou myšlení o lidském vztahu k životnímu prostředí. A protože jej obsahuje už dnes, každé rozhodnutí nutně určuje i jeho dlouhodobý ekologický dopad na svět.

Je to hnus!

Už dlouhé věky od samého počátku usazeného lidstva existuje standardní potřeba zlikvidovat odpudivou hromadu odpadků na ulici. Je to dokonalý příklad kolektivního estetického postoje a motivace k ochraně prostředí. Odpadky se nám hnusí a tak se jistě jednou dohodneme, že je neúnosné zamořovat svět biologicky nerozložitelnými plastovými obaly. Naše znechucení je morální i estetické, vyjadřuje odpor vůči ošklivému vzhledu i nehoráznému plýtvání. Opuštění estetických zásad spustilo ekologickou katastrofu amerických měst, staré čtvrti bourali a nové přestavovali lidé, kteří tam nikdy nebydleli, bydlet ani nehodlali a jejich plány nikdo neposuzoval. Jakmile zanikly estetické zábrany, padly i veškeré ostatní a výstavba byla vydána pospas šílenému utilitarismu byrokratů.

Levice většinou estetické požadavky neuznává, považuje je za maloměšťáckou touhu po pohodlí a kýčovité útulnosti. Na Nové urbanisty jako je Léon Krier, kteří obnovují klasicistní architekturu se dívají s despektem jako na staromilce, kteří nechápou, že pouze napodobují překonaný styl. Venkovské organizace na ochranu přírody jsou jim také trnem v oku, mají je za privilegovanou třídu zbohatlíků, kteří hájí svůj pohled z okna. Někdy je to pravda, ale jejich odpor vůči estetice je mnohem hlubší než jejich argumenty. Společný lidový postoj k architektuře běžných ulic vytvořil harmonii, jakou nám názorně předvádějí historická města, domy zapadají do ulice a neruší sousedy. Pro konzervativce jsou konvence výstavby zásadou uctivého vztahu ke společnosti, snadněji usmiřují člověka se svým údělem, když jej sdílí se sousedy. Nikoho neohrožují a neobsahují žádné levicové puritánské výtky, jež mají vytrhnout společnost ze samolibého uspokojení a vyděsit hrůznou vizí apokalypsy. Proto také levice ovládla ochranářské hnutí, katastrofický scénář zániku naprosto odpovídá její politické ambici svrhnout stávající pořádek a zavést autoritativní vládu. Konečně by se mohla chopit vlády a vnutit společnosti svou představu řízení shora a jednou provždy zničit nenáviděnou střední vrstvu. Jsem přesvědčen, že naše potíže s poškozením životního prostředí mohla dávno spasit právě ona přízemní věrnost estetice, kdyby se do toho nevložil přebujelý moderní stát. To jeho arogantní projekty a neschopnost napravovat svá masivní selhání ohrožují  dnes naši budoucnost.

To mě přivádí k druhé konzervativní motivaci, která je ještě větším trnem v oku levice – k naší nepodmíněné lásce k domovu. Považovat vztah k vlasti za součást politického řádu přivádí kosmopolitního vykořeněného intelektuála k zuřivosti. Zapáchá mu odporným nacionalismem, xenofobií, uznáním rozdílu mezi našinci a cizinci, jenž naprosto přirozeně vyplývá z majetnického pocitu usedlíků. Internacionální levice se domnívá, že proto konají lidé tak hrozné věci. Ano,  díky lásce k vlasti brání svou společnost před vnitřními nepřáteli (mccarthyismus), odmítají nelegální přistěhovalce (xenofobie), neuznávají multikulturalismus (rasismus) a trvají na výchově svých dětí ve víře svých předků (fundamentalismus). Všechny tyto politováníhodné vlastnosti střední Ameriky, jsou výrazem instinktivního patriotismu a kvůli němu se nacházejí pod palbou levicové kritiky.

Láska k domovu

Leč právě láska k domovu poskytuje nejsilnější motivaci k ochraně lidského prostředí a někteří na levici si během let uvědomili, že jejich filosofie nenabízí obyčejným lidem motivaci. Má-li někdo pocit křivdy, že nedostal pracovní příležitost, neznamená to ještě, že se stane zastáncem sociální spravedlnosti, má-li přání, aby stát víc přispěl na sportovní vybavení ve škole, neznamená to, že si přeje, aby vlastnil jeho děti a nařizoval, co se mají učit. Jak konzervativci správně předpokládají, pro většinu lidí je láska k rodině i domovu určující a v širším pojetí zahrnuje celé společenství, jeho území, obyčeje a vlajku. A proto má politický konzervatismus v obraně národa a jeho budoucnosti považovat ochranu životního prostředí za samozřejmou a povzbuzovat patriotismus občanů.

Mnozí levicoví ochránci životního prostředí uznávají lokální patriotismus a vědí, že starosti a zájmy místní komunity by měly být brány v potaz při rozhodování o rozvoji místa, mají-li se mírnit negativní důsledky globální ekonomiky. Nekompromisně ale odmítají národní podobu komunitární loajality. To je ovšem zásadní omyl, protože národy jsou pouze rozšířeným společenstvím, jež si získalo politickou formu. Mají proto možnost prosazovat svou nezávislost a svůj pocit sounáležitosti vtělit do kolektivních rozhodnutí a zákonodárství. Národnost je také výrazem oddanosti vůči území a má svůj prastarý předpolitický tvar a význam. Od počátku usazení lidu obsahuje sémě suverenity a proto ji konzervativci vyzdvihují jako starost o ekologii domova.

Místo úsilí o nápravu poškozené ekologie a sociálních problémů na globální úrovni vyzdvihují konzervativci lokální suverenitu, vždyť dobře znají řízení a správu svého prostředí. To obsahuje právo národů na vlastní vládu a politiku, jež souzní s místním pocitem oddanosti i národní hrdostí. Ochrana území před erozí a poškozováním je mocnou a přirozenou motivací patriotismu a je také nevyřčeným předpokladem politických požadavků k oběti. Láska k domovu je jednoduchá a mocná.

Podívejme se na příklad Velké Británie, životním prostředím se tu zabývala politika od nepaměti. Naše umění zejména literatura dalo krajině, zemědělství a podnebí symbolickou podobu, jež se stala pocitem národní identity. Územní plány, strategie dopravních cest a imigrační zákony ještě donedávna ctily a odrážely její charakter. Dnes je Anglie přelidněná, životní prostředí ničí expanze městské aglomerace, doprava do zaměstnání je přetížená a všude hory nerozložitelného odpadu. Zemědělství trpí pod směrnicemi Evropské unie a nedávný masový příliv přistěhovalců způsobil, že jsme kapacitu napravovat škody na životním prostředí ztratili. Pokud se nám ale podaří vzbudit pocit národní loajality, máme ještě poslední šanci narůstající entropii zastavit a dostát tak konzervativnímu cíli uchránit dědictví otců a udržet autonomní oblast politiky. Úsilí o ochranu životního prostředí na lokální i národní úrovni se s konzervativní politikou dobře snáší.

Domnívám se, že vědomí ohroženého domova nám dává naději něčeho pozitivního dosáhnout. Neexistuje jediný důkaz, že by nadnárodní politické instituce měly zájem omezovat globální entropii, právě naopak, podporují mezinárodní komunikaci a potlačují národní nezávislost, jediný zdroj ochrany přírody. Znám mnoho zelených aktivistů, kteří se mnou souhlasí a považují Světovou obchodní organizaci (WTO) za hrozbu životnímu prostředí. Nejenže rozbíjí každou soběstačnou zemědělskou ekonomiku, ale kdykoli multinárodní investoři narazí na nějakou překážku, přispěchá jim na pomoc a pokusí se omezit suverenitu národního státu. Tradiční venkovské komunity potřebují ochranu před sociálním inženýrstvím a to nejen kvůli čím dál většímu významu udržitelného zemědělství, ale zejména proto, že představují sociální kapitál.

Je podivné, jak málo ekoválečníků se řídí logikou svého zápasu. Globální entropie nás všechny ohrožuje a proto i my se potřebujeme bránit a jedině národní nezávislost nám může poskytnout ochranu. Nic cennějšího na tomto světě než národní oddanost nemáme, to ona vytváří z území domov. Každý úspěšný pokus zarazit drancování přírody byl výsledkem národní a lokální starostlivosti, byl uznáním dědictví, toho co nazýváme naše. Je na čase, aby konzervativci pochopili, že zápas o zdravé prostředí patří výlučně do jejich programu a nikoli oponentům. V britské konzervativní straně se už určité náznaky objevují, ale v Americe jsou republikáni stále v zajetí agresivního budování silnic, masivního automobilismu a grandiózních projektů všeho druhu.

Místo subvencí do obnovení úžasné železniční sítě dotují silnice a aerolinky. Místo, aby brzdili energetické společnosti, které vytvářejí z celé země jedno velké předměstí, tolerují nebo přímo porušují výsostné právo a rozšiřují rozvodnou síť, komunikace a mosty všude, kam ještě tohle šílenství nedorazilo. Politici pravice vůbec nereagovali na precizní argumentaci Jane Jacobsové v knize Smrt a život velkých amerických měst a Howarda Kunstlera v knize Zeměpis odnikud (Geography of Nowhere), ba ani se nepokusili přijmout za svou pravou americkou estetiku, jak ji propagují Noví urbanisté. Jejich jedinou odpovědí na monumentální problém nerozložitelného odpadu je mlčení a jejich vedoucí představitelé se nijak nezneklidňují dovozem milionů tun plastů týdně z Číny výměnou za jediný vskutku rozložitelný americký produkt, jakým je dolar.

Místní loajalita

Kdo způsobil tohle neštěstí? Mnoho lidí ukazuje prstem na zastánce svobodného trhu a neregulovaný velký byznys. To je ale nedorozumění, jak už dávno vysvětlili ekonomové Mises a Hayek, tržní hospodářství je příkladem konsensuálního spontánního řádu, který nezadělává na problémy a mezigenerační partnerství podle Edmunda Burkea hlásí totéž. Máme-li předat své dědictví neporušené, jsou naším bytostným zájmem i zájmy mrtvých a dosud nenarozených. Problematická není konzervativní obrana svobodného trhu, nýbrž neznalost potřeb tržního hospodářství. Velké státní projekty jsou špatné z principu a státní moc by měla ustoupit místní loajalitě a potřebám sousedů. Je nejvyšší čas, aby konzervativci prozřeli a pochopili, že velká témata doby neznamenají myslet ve velkém, ale právě naopak.

 

Úryvek pochází z Výboru esejů (2005-15) Rogera Scrutona, které vybral Douglas Murray a vyšel nedávno (zatím jen v angličtině) pod titulem, Zpověď kacíře. Do češtiny přeložil Alexandr Tomský.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 1700 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

1 Comment

  1. Autor se mi jeví jako stejný demagog a diktátor jako levičáci. Nenapadlo ho, že ti američani se možná nechtějí dohadovat se sousedy, nechtějí chodit pěšky ale jezdit autem, nechtějí kolem sebe tisíce očí, které posuzují jejich chování a jejichž majitelé je budou vylučovat ze společnosti? Není to spíš tak, že si tento vzájemný dozor raději odpusitli? Není to tak, že kdyby přestal odpad hromadně svážet municipál, rádi by za stejnou službu zaplatili někomu jinému? Není to tak, že to pokusné městečko bylo ve Walesu nikoli v USA, kde je úplně odlišná mentalita? Autor mi dokázal, že všichni ekologisté jsou kolektivistickými donucovači a je úplně jedno jestli se formánlě hlásí k levici nebo pravici. Ve chvíli, kdy vznikne „morální imperativ“, ihned se najde někdo, kdo chce rozhodovat o cízím majetku a chování druhých vůči jejich majetku. Do Poundbury se jistě nastěhovali lidé, kterým daný způsob soužití vyhovoval, ale celosvětový úprk z venkova do měst naznačuje, že je naopak spousta lidí, kteří o něj vůdec nestojí. Není to zdaleka jen otázka ekonomická.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*