Učitelka Bednářová protivila se Jediné pravdě, čímž porušila demokratické hodnoty

Ustálená judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zapovídá použití nelegálně pořízených záznamů a odposlechů jako důkazu před obecnými soudy. Ústavní soud jejich použitelnost zúžil na situace krajní nouze. Soudci, kteří rozhodují občanskoprávní žalobu nezákonného propuštění učitelky Martiny Bednářové, však judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ignorují a zákony aplikují politicky a protizákonně.

Právní doktrína říká, že ve stavu krajní nouze lze zákon porušit, ovšem porušení zákona nesmí být vyšší intenzity než protiprávní jednání, proti němuž se dotyčný brání.

Trestní řád a zákon o policii připouští možnost, že policista, pokud například přes okno vidí, že manžel se chystá zabít manželku, může do bytu vstoupit násilím, zabránit vraždě i bez toho, že by měl podepsaný příkaz k domovní prohlídce.

Záznam, který nebyl pořízen na základě soudního příkazu, lze použít pouze v krajní nouzi, kdy jde o jediný způsob, jímž lze zabránit ještě vážnějšímu porušení práva. Ovšem výhradně v celý a neupravovaný. To ale není případ učitelky Bednářové, kde byla třída plná svědků. Právní věda to nazývá zásadou přiměřenosti.

Pan advokát Tomáš Němeček, jsa požádán, aby v rozhovoru pro iRozhlas potvrdil správnost této justiční facky do tváře učitelky, sice přiznal, že spis nezná, nicméně tvrdil, že žáci neměli jinou možnost, jak prokázat, že učitelka Martina Bednářová indoktrinuje a lže, když údajně popírá ruské válečné zločiny. (Asi prohlášením, že v Kyjevě se loni v březnu nic zvláštního nedělo. Což se nedělo – jezdili tam političtí turisté jako na běžícím pásu.)

Citát z rozhovoru pro iRozhlas:

„Nicméně v této konkrétní věci: Jak jinak mohli žáci ten důkaz opatřit? Byli to žáci osmé třídy. Viděli, že se děje něco krajně podivného, že nebudou moci o tom zachovat jiný důkaz, než když teď a tady natočí ty neuvěřitelné výroky paní učitelky.

Precedens už existuje. Vyjádřil ho nález Ústavního soudu z 9. prosince 2014. Tam šlo o tajnou nahrávku, kterou si pořídil zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli.

Ústavní soud tam řekl, že odsuzuje obecně tajné nahrávání, nicméně pro toho zaměstnance to byla poslední šance, kdy mohl zachytit to, co mu bylo řečeno jako pravé důvody jeho propuštění, nikoli ty zástupné. Tudíž ten zaměstnanec jednal v jakési krajní nouzi a postupoval svépomocí.

Čili myslím si, že toto lze vztáhnout i na postup těchto žáků. A že by to v testu proporcionality obstálo.“

Jestliže advokát Němeček srovnává tyto dva případy a zároveň jaksi opomene sdělit, že záznam byl v tomto případě sestřihaný a upravovaný, tak porušuje stavovské předpisy tím, že narušuje důvěru v advokátský stav a měl by, dle mého názoru, být vyloučen Advokátní komory. Upravovaný záznam je za všech okolností nepřípustný! Pokud by bylo možné u soudu používat jako důkaz sestříhané a upravované záznamy, bylo by možné odsoudit kohokoli za cokoli, protože státní zástupce by si takto důkaz vyrobil – bez ohledu na to, co obviněný skutečně udělal nebo řekl.

Žáci podle Němečka byli ve stavu krajní nouze, protože poslouchali nikoli o ruských, ale ukrajinských válečných zločinech. Ve třídě ovšem nebyl jen jeden malý Kroupa, který byl zděšen slovy češtinářky o tom, že i Ukrajinci mohou páchat válečné zločiny, byli tam další žáci, kteří mohli o jejím neslýchaném počinu svědčit. Protože to je podstata celé soudní frašky s Martinou Bednářovou. Mluvila se žáky o válečných zločinech, které na Donbasu spáchali ukrajinští neonacisté a příslušníci ukrajinské armády. Proto si ji malý Kroupa nahrával. Asi celá nesestříhaná nahrávka nebyla dostatečně průkazná, proto byla dodatečně upravena. A soudci, žalobci a advokáti, kteří souhlasí s manipulací s důkazy, a dokonce toto porušování práva – jako advokát Němeček – hlasitě obhajují a oslavují, jsou obdobou soudců, prokurátorů a „obhájců“ z dob normalizace.

Ale tehdy byly aspoň kotelny. Dnes je kvalifikovaná češtinářka odsouzena k živoření. A to je cílem – zničit člověka, který se nehodí.

Pan advokát Němeček bude jistě žádán pro služby státu, ke kterým se právě přihlásil. Svému stavu však svou manipulací dělá medvědí službu. Dává tím jasný vzkaz – pokud se vám děje křivda ze strany státu či samosprávy (zde starosta Prahy 6 Ondřej Kolář, který nařídil okamžité propuštění Martiny Bednářové na popud rodiny „disidenta“ Daniela Kroupy), nežalujte, podvolte se. Nikdo vám nepomůže.

Jiný disident, Jan Schneider, přirovnává soudní jednání, ve kterém Martina Bednářová neuspěla se žalobou o neplatnost výpovědi, těmito slovy:

„Soud se odehrával v atmosféře, kdy mnozí přítomní z řad veřejnosti si jen protírali oči, zdali se jim to nezdá. Ty starší to přeneslo do soudních místností v době normalizace, kdy se v politických procesech postupovalo podobně. Jedním podobným rysem bylo svérázné uplatnění soudní zásady „volného hodnocení důkazů“, které by se přiléhavěji dalo nazvat totálně frivolním hodnocením důkazů. Nebo cosi na způsob takzvaného „urválkování“, kdy soud sice konstatoval, že dotyčný řekl „to a to“, nicméně dodal, že tím myslel „ono a ono“, za což se odsuzuje … „

P.S. Docela by mě zajímalo, co na tuto kauzu a tento postoj advokáta Němečka říká například Tomáš Tyl či Klára Samková, pokud budou můj článek číst.

Jana Kunšteková