Válka na Ukrajině a svoboda

Nepleťme si pojmy. Na Ukrajině se dnes bojuje o její svébytnost, o postavení Ruska a o geopolitické uspořádání východní Evropy. Ne o demokracii. O evropskou demokracii se zápasí také, ale nikoliv na Ukrajině, nýbrž kvůli Ukrajině.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se snaží Evropany a Američany přesvědčit, že na Ukrajině se bojuje i o jejich svobodu a demokratické hodnoty. Naši vládní představitelé tuto rétoriku přejímají. Žádná taková souvislost tu však není. Ukrajinci bojují za svoji nezávislost proti ruské invazi, která porušuje mezinárodní právo a přináší nezměrné škody a utrpení. V zájmu Evropy k této válce nemělo nikdy dojít. Nic však nenaznačuje, že Rusko má úmysl či kapacitu pokračovat ve svém tažení dále na západ. Pokud by snad takový plán pojalo, nastupuje věrohodné odstrašení.

Doufejme jen, že nikdo ve Washingtonu či Varšavě se nepokusí zatáhnout státy východního křídla NATO do přímého střetu s Ruskem na Ukrajině. Nápady polských představitelů na “mírovou misi” NATO či nedávné výroky amerického prezidenta Joea Bidena o sesazení Vladimira Putina budí obavy.
Ukrajinizace Evropy

Ukrajina se stala obětí ruské brutality, americké geopolitické hry i neprozíravosti vlastních představitelů. Nikdy však nebyla věrohodným představitelem evropského pojetí svobody a demokracie. Ve srovnání s Ruskem byl její oligarchický režim podstatně svobodnější, ale také chaotičtější, k evropské demokracii měl daleko. Tvrdě potíral nepohodlné informace. Vždyť prezident Zelenskyj si je jako nikdo jiný vědom síly médií; koneckonců je jejich produktem, ve své současné roli září jako nikdy předtím, jako by nenesl žádnou odpovědnost za současný stav své země.

Pod záminkou boje s moskevskou propagandou dlouhodobě likvidoval ruskojazyčná i opoziční ukrajinskojazyčná média, zejména když rozkrývala korupci a nekompetentnost jeho vlády. Počátkem února zavřel tři opoziční televize, za což si tehdy vysloužil i kritiku Bruselu.

Dnes, kdy z našich médií slýcháme, jak jsou Ukrajinci proti Putinovi do jednoho sjednoceni, přikročil ke sloučení zbývajících televizí do jediné vládní a navrch zakázal vlivnou opoziční stranu.

Na Ukrajině se dnes bojuje o její svébytnost, o postavení Ruska a geopolitické uspořádání východní Evropy. Jde o důležitý boj, který však není bojem o demokracii.

Přesto se dnes o evropskou demokracii zápasí. Nikoliv na Ukrajině, nýbrž kvůli Ukrajině. Evropské vlády i společnosti se ukrajinizují: na kyjevský způsob rozhodují, k jakým informacím mají mít občané přístup – a k jakým nikoliv. EU kolektivně rozhodla o zastavení ruských stanic RT a Sputnik.

Zatímco Norsko, které v Unii není, se nepřipojilo, neboť soudí, že rušení médií může být pro demokracii větší hrozbou než domnělá či skutečná propaganda Kremlu, řada členských států zákaz ještě rozšířila. Pozadu nezůstaly ani Praha s Bratislavou. Česká vláda zapůsobila na správce domény cz a ti zastavili osm webů, z nichž některé neměly s Ruskem společného vůbec nic. Stačilo, že šly proti hlavnímu mediálnímu proudu. Slovenský Národní bezpečnostní úřad zastavil mimo jiné zpravodajský web, který čas od času přinášel cenné informace, o nichž se jinak nemluvilo.

Většina nad těmito zásahy jen mávne rukou. Lidé o těchto webech v životě neslyšeli nebo mají oprávněné pochyby o tom, zda jimi poskytované informace byly vždy spolehlivé. Možná si neuvědomí, jak se tím posiluje jednostrannost informací, které na nás chrlí dominantní média a že jednostrannost okrajových médií poskytuje alespoň jakousi korekturu.

V případě ukrajinské krize se směrodatná interpretace utváří kdesi mezi Lvovem a Washingtonem a většina médií ji jen mechanicky přejímá i s vědomím jejích “nepřesností”.

Některé z pohodlnosti, jiné z obav před sankcemi, další pak z přesvědčení, že “proti dezinformacím není možné bojovat pravdou”, jak se domnívá jeden ze stratégů českého boje s dezinformacemi, ředitel firmy Semantic Visions František Vrabel (Radiožurnál, 28. 2. 2022).

I pár dalších věcí by nás mělo znepokojovat. K omezování médií došlo právně pochybným způsobem, po covidových opatřeních další hřebíček do rakve právního státu. Rovněž odstrašuje ostatní.

Provozovatelé menších médií nemají zdroje na to, aby mohli vést nákladné soudní bitvy. Než se vystavovat podobnému riziku, často raději zvolí mlčení. Na základě jakých informací se potom občané i volení představitelé rozhodují?

Cancel culture jede

Nejde pouze o vládní opatření. Ukrajinská krize u nás posílila to, čemu Američané říkají cancel culture, tedy vymazávání narušitelů pravidel politické korektnosti z veřejného prostoru. Byli jsme k tomu poměrně odolní už proto, že cancel culture se nepříjemně podobá seznamům zakázaných osob za předchozího režimu či maoistické sebekritice.

Dnes se dozvídáme, že pro vedení Národního divadla se zakázanou osobou stal například Petr Iljič Čajkovskij, neboť se provinil tím, že byl Rus. Navíc asi nikdy nezjistíme, jak by se stavěl k Vladimiru Putinovi, a proto Národní divadlo jeho dílo raději stáhlo.

O Jarku Nohavicovi sice víme, že válku na Ukrajině odsuzuje, ale před lety dostal Puškinovu cenu, kterou nechce vrátit. Ruší mu koncerty, a když chtěl přispět na pomoc uprchlíkům z Ukrajiny, Člověk v tísni jeho příspěvek odmítl.

Nerozumím, proč Nohavica chtěl podpořit právě tuto organizaci. Své záslužné humanitární aktivity od počátku míchá s neokonzervativním aktivismem podle zájmů Washingtonu, čímž některé humanitární krize pomáhá nejen zmírňovat, ale také vytvářet. Na druhou stranu konfrontace s Nohavicou možná některé dárce této nevládní organizace přiměje se zamyslet nad tím, zda chtějí přispívat na humanitární pomoc, anebo podporovat vývozy demokracie na americký způsob.

Ukrajinu má smysl humanitárně podpořit, i když před Ruskem ji zachránit nedokážeme. Neměli bychom však kvůli Ukrajině nechat padnout naši svobodu a demokracii. Nevymezujme se vůči Putinovi tím, že budeme podobně jako on omezovat informace a sestavovat seznamy zakázaných. To, že tvrdost represe svobody u nás se nedá srovnat s tím, co se děje v Rusku, není dobrý argument, neboť naši demokracii nechceme srovnávat s ruským autoritářstvím. Pokud se má Ukrajina sbližovat s Evropou, potom by jí Evropa měla předávat své standardy, nikoliv přejímat ty její.

Petr Drulák, FB

(2 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...