Zbavíme se někdy střídání zimního a letního času?




Sdílet článek:
Zrušení letního času sice chtějí skoro všichni, ale zatím jej brzdí centralistické a nepružné myšlení.

Posun času v noci ze soboty na neděli, jakož i nedávné přijetí vládního nařízení (č. 348/2021 Sb.), které stanoví či spíše přetiskuje rozpis termínů pro začátek a konec letního času v letech 2022–26, nám připomínají dlouhodobě zablokovanou diskusi o ukončení střídání času v EU. Je to už více než tři roky od chvíle, kdy Evropská komise zrušení letního času navrhla. Ačkoli většina států zrušení letního času podporuje, jednání v Radě dodneška nevedla k žádnému výsledku. Jak je to možné? A existuje nějaká cesta ven z pasti?

 

Učebnicový příklad důsledků vzdalování rozhodování

V rámci EU existuje jednotná úprava letního času, která je obsažena ve směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2000/84/ES o úpravě letního času. Všechny členské státy jsou podle ní povinny každoročně ve stanovené období uplatňovat letní čas, kdy jsou hodiny posunuty o hodinu vpřed oproti zbytku roku. Směrnice se nevztahuje na zámořská území.

Už přibližně před deseti lety byla u nás i jinde v Evropě diskuse o letním čase poměrně živá. Sezónní časový posun byl stále více zpochybňován. Zajímavé bylo, že mnozí tehdy předpokládali, že jde o věc v kompetenci členských států, a že si tedy v této věci můžeme rozhodnout sami. O tom, že tomu tak není, jsem psal v článku O letním čase se rozhoduje v Bruselu. A ani to nevíme v Revue Politika č. 6/2012 a podrobněji v časopise Jurisprudence č. 7-8/2012.

Později jsem rád dával letní čas jako učebnicový příklad negativních důsledků vzdalování rozhodování o věcech veřejných od občanů. Například v knizeUnie blízká i vzdálená (2014) jsem situaci popisoval takto (pozn.: text uvádím v aktualizované podobě s ohledem na brexit a vývoj počtu obyvatel):

Na vnitrostátní úrovni je poměrně snadno představitelné, že letní čas … by se mohl stát významným politickým tématem. Mohly by se jej chopit politické strany a začlenit jej do svých programů. Jde též o typ společenské otázky, kde lze očekávat vznik různých občanských iniciativ; např. již zesnulý pekař Stanislav Pecka si svým dlouhodobým odporem proti časovému posunu v ČR získal poměrně velkou publicitu. Pokud by ve volbách získaly většinu strany, které tento program prosazují, mohl by být osud letního času zpečetěn. Stačilo by zrušit jeden zákon.

Po našem vstupu do EU není situace tak jednoduchá. Jde totiž o oblast pokrytou unijním právem. Pokud by nyní odpůrci letního času v ČR získali navrch, a i kdyby bylo pro zrušení třeba 99 % Čechů, nebude to samo o sobě nic platné. Naše země je jen jedním malým článkem ve složité struktuře Unie a jejích rozhodovacích procesech. Bylo by třeba, aby Komise předložila příslušný návrh, aby takový návrh podpořil dostatek členských států, které by daly dohromady kvalifikovanou většinu při hlasování v Radě, a dále by bylo třeba získat většinu v Evropském parlamentu.

Odpůrce letního času, jako byl pekař Pecka, nyní nutně shledá, že možnost realizace jeho vysněného cíle se podstatně vzdálila a zkomplikovala. Nebude už jedním hlasem z 10,7 milionu v rámci sourodého společenství, které představuje jeden veřejný prostor, nýbrž jedním hlasem z 450 milionů, navíc složených z mnoha národů s různorodými kulturními návyky a diskutujících politické otázky v nejméně 27 veřejných prostorech. Myšlenka by musela uspět ve většině voleb národních (které se promítnou do složení Rady), v evropských volbách (které se promítnou do složení EP) a také by bylo třeba přesvědčit Komisi. Při prosazování své myšlenky napříč kontinentem bude aktivista narážet na řadu praktických obtíží včetně mnohojazyčnosti a zeměpisné vzdálenosti.

Příklad také ukazuje na to, jak negativní důsledky má přenesení určitých otázek k rozhodování do bruselského centra na vládnutí v jednotlivých členských státech. Voliči od svých zástupců očekávají řešení, která jim tito v důsledku závazků vůči Unii nejsou s to přinést.

Návrh Komise ze září 2018

Komise v návaznosti na stále hlasitější volání po zrušení letního času (mj. i ze strany Evropského parlamentu) provedla k tomuto tématu v roce 2018 veřejnou konzultaci, v níž obdržela rekordních 4,6 milionu odpovědí, přičemž 84 % respondentů se vyslovilo pro zrušení. Hned při představení výsledků konzultace 31. srpna 2018 Komise ohlásila, že předloží příslušný legislativní návrh. Juncker v německé televizi ZDF téhož dne prohlásil: „Lidé to chtějí, my to uděláme.“ Příslušný návrh byl představen 12. září 2018.

Podle nové směrnice by čas zůstal povinně po celý rok bez posunu, tj. členské státy by nesměly používat sezónní změny svého standardního času nebo časů. Jejich právo rozhodovat o standardním čase by zůstalo nedotčeno – jak je tomu ostatně i podle stávající úpravy. V návrhu se v této souvislosti zvláště zdůrazňuje, že jednotlivé státy by tak mohly zvolit, zda budou takto celoročně uplatňovat dosavadní „zimní čas“, nebo letní čas (což by znamenalo změnit standardní čas o jednu hodinu napřed). Střídání mělo skončit nejpozději do podzimu 2019.

Zajímavé je, že Juncker v souvislosti s návrhem vyzdvihoval aspekt subsidiarity: S oblibou říkáme, že Evropská unie se má zabývat přednostně zásadními záležitostmi a u věcí méně důležitých být zdrženlivější. Nikomu se ale nelíbí, když právní předpis EU diktuje, že se dvakrát do roka musí měnit čas. Komise dnes navrhuje změnu. Střídání letního a zimního času musí skončit. Členské státy by měly samy rozhodnout, zda se jejich občané budou řídit letním nebo zimním časem. Je to otázka subsidiarity.“

Jakkoli lze návrh celkově přivítat, tato argumentace příliš neseděla. Pokud by Komise navrhla jen zrušení stávající směrnice a věc propříště ponechala členským státům – což by znamenalo skutečnou decentralizaci (viz níže varianta 1) –, pak by šlo o věc subsidiarity. Pokud má však být unijní regulace přikazující střídání času jen nahrazena unijní regulací zakazující střídání času, z hlediska subsidiarity je posun nulový. Stále bychom zde totiž měli plně harmonizovanou unijní úpravu téže problematiky.

Zablokovaný legislativní proces

Mohlo se zdát, že stručný a jednoduchý legislativní návrh k tématu, pro které existuje široká podpora, bude přijat rychle. Dopadlo to ale úplně jinak.

Evropský parlament přijal svou pozici už v březnu 2019. Navrženou koncepci obecně podpořil s tím, že k ukončení střídání by ale mělo dojít o dva roky později. Europoslanci kladli větší důraz na koordinaci mezi členskými státy, pokud jde o jejich volbu stálého času, aby se zabránilo narušením vnitřního trhu. Navrhli proto koordinační mechanismus a v souvislosti s ním zmocnění pro Komisi odložit použitelnost směrnice o rok v případě očekávaných komplikací. EP si také přál, aby Komise do roku 2025 vyhodnotila fungování nové úpravy a v případě potřeby navrhla změny.

V Radě se situace vyvíjela mnohem složitěji. Když byla na podzim 2018 zahájena projednání návrhu, vše se začalo zadrhávat na tom, že jednotlivé státy se začaly obávat svobody ostatních států zvolit si svůj stálý čas (jakkoli ve volbě standardního času jsou i nyní neomezeny – k úpravě této otázky EU pravomoc nemá a směrnice řeší jen otázku sezónního časového posunu). Ilustrací může být i pozice české vlády, přijatá koncem října 2018. V té se uvádělo: „ČR obecně podporuje zrušení střídání letního a standardního času během kalendářního roku v EU. Nicméně má značné pochybnosti nad řešením, které navrhla EK. Návrh Komise uvedený v článku 2, tj. možnost členských států si i po 27. říjnu 2019 libovolně na svém území vybrat letní nebo zimní čas je pro ČR neakceptovatelný. Řešení celé záležitosti (tj. zrušení sezonní změny času) by nemělo být uspěcháno, mělo by dojít mezi členskými státy ke koordinovanému přístupu při určení času, který se bude jednotně používat alespoň v rámci určitých geografických oblastí (např. v rámci střední Evropy), tak aby nedocházelo k nežádoucím problémům.

Diskuse směřovala k tomu, že by všechny státy jednotně měly trvale přijmout buď letní, nebo „zimní“ čas, aby nedocházelo k narušení vnitřního trhu a zejména dopravy. Přitom však severní státy většinově preferovaly zimní čas, zatímco jižní státy, uvyklé na dlouhé letní večery v turistické sezóně, preferují letní čas. Některé jižní státy pak patří k menšinovému proudu, který by chtěl střídání času zachovat. K tomu se připojil problém Irska. To totiž chce – hlavně kvůli úzkým vztahům se Severním Irskem – zachovat stejný čas jako má Spojené království, které přitom po brexitu nemá v plánu střídání času zrušit.

Členské státy se během roku 2019 v této věci neshodly. Na jednání Rady v prosinci 2019 vyzvaly Komisi k vypracování podrobné analýzy dopadů, což ovšem Komise odmítla s tím, míč je na straně Rady. Poté už další jednání v Radě k této agendě neprobíhala. Vše ostatně přehlušila koronavirová pandemie, Zelený úděl a další události. Priority byly najednou jinde.

Jak je zřejmé, paradoxně to tentokrát jsou členské státy, kdo projevil mnohem centralističtější a nepružnější myšlení než Komise a Evropský parlament. Ve své váhavosti a vyplašenosti trochu připomínají propuštěné vězně, kteří si po dlouholetém pobytu za mřížemi nevědí rady s životem na svobodě.

Možná řešení

Možností, jak ven z nynějšího patu, vidím několik. Všechny předpokládají buď odvahu k decentralizaci, nebo ochotu kreativně se přizpůsobit novým podmínkám, případně kombinaci obojího.

Varianta 1 – zcela decentralizovaný model: Toto řešení by spočívalo ve zrušení stávající směrnice 2000/84/ES bez náhrady. Každý stát by tak mohl rozhodovat o svém standardním čase i o případném střídání letního a zimního času na svém území zcela samostatně. Tento model bych považoval za vůbec nejlepší. Uspokojil by nejen většinu států, kterým letní čas už nevyhovuje, ale i tu menšinu, která jej chce zachovat. Každý stát by si mohl nastavit čas podle svých potřeb. Zároveň by musel respektovat, že stejné právo mají i ostatní země.

Varianta 2 – polodecentralizovaný model: Zadruhé je možné vycházet z návrhu Komise a zavést celounijní zákaz střídání času, přičemž by bylo skutečně plně ponecháno na jednotlivých státech, jak si nastaví svůj standardní čas, aniž by byly tlaky na jednotný postup. Přirozeně by pak třeba vznikly dva bloky: severní státy by si zvolily jako stálý čas nynější zimní čas, zatímco jižní státy by přijaly stávající letní čas. Výrazně pestřejší mapu časových pásem než tu, která by vyplynula z tohoto severo-jižního schizmatu, bych neočekával.

Varianta 3 – centralizovaný model v kombinaci s flexibilitou: Je také možné představit si řešení, které bude vycházet z návrhu Komise, ale kdy dojde k dohodě o jednotném postupu. Všechny státy by tak jako standardní přijaly čas zimní, nebo letní. Část zemí by na tomto řešení zdánlivě byla bita. Je však třeba si uvědomit, že žádná země nemusí slepě sledovat číselný údaj na hodinách. Život ve státě a ve společnosti je možné uspořádat tak, aby se ideálně využilo denní světlo. Každý stát může uzpůsobit úřední hodiny, školní docházku a otevírací doby všeho druhu místním podmínkám. Totéž platí pro soukromý sektor. Pro jedny to může znamenat, že škola bude začínat v 9 hodin namísto v 8, pro druhé, že taverna u moře bude otevřená do 23 hod. namísto do půlnoci. Příznivci střídání času by pak mohli v průběhu roku s provozními dobami hýbat.

K variantě 1 a 2 dodávám, že obavy ze vzniku výrazných překážek pro dopravu a obecně přeshraniční obchod považuji za liché. Zvládáme-li dnes v Evropě různé časové zóny např. při cestě do Rumunska nebo do Portugalska, zvládli bychom si přeřídit hodinky i na cestě do Itálie nebo do Španělska. A naše tolik opěvované supermoderní IT systémy by v digitálním věku měly být schopné orientovat se v časových pásmech tím spíše.

Prvek přizpůsobení provozních dob ve veřejné i soukromé sféře, jak jej předpokládá varianta 3, by byl samozřejmě uplatnitelný i v ostatních variantách, pokud by zavedení jednoho času během celého roku v rámci daného státu přinášelo potíže. Byl by také použitelný i jen v rámci určitých regionů.

Celkově je zřejmé, že chceme-li se nepříjemného, nezdravého a jen ze setrvačnosti pokračujícího střídání času konečně zbavit, musejí vlády členských států změnit svůj přístup. Je to o zbavení se strachu z decentralizace, o vzájemném respektu, o flexibilitě a o vůli ke kompromisu.

 

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (3 hodnocení, průměr: 2,33 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 1700 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

1 Comment

  1. Střídání času skončí teprve tehdy až si lidé uvědomí že je jen jeden čas a to astronomický. Každý jiný bude druhým časem.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*