Kam kráčí české školství a co s ním dělat?

V úvodu bylo připomenuto, že to jsou již třetí rozmluvy věnované školství a vzdělávání. První, v březnu 2014 nastolily otázku „Je míra indoktrinace našich dětí v dnešních školách menší nebo větší než v pozdním komunismu?“, druhé, v únoru 2020, se zabývaly situací na našich vysokých školách. Zápisy o nich jsou k přečtení zde a zde.

Mezi účastníky bylo 6 členů našeho parlamentu, několik bývalých členů vlády, aktivní učitelé na různých úrovních škol, 6 univerzitních profesorů, méně členů stran vládní koalice než zástupců opozice, více lidí mimo politické struktury než politiků.

Gestor setkání Ivo Strejček v úvodu připomněl, že nás k tomuto tématu motivovala výroční zpráva České školní inspekce (z prosince 2023) o problémech a neuspokojivých výsledcích našeho školství. Ano, stav našeho školského systému nás trápí. Hledali jsme v diskusi příčiny vnější i příčiny domácí, ale i to, co si školství dělá samo.

Provést jisté shrnutí je v podstatě nemožné, ale některé základní – shodné – postoje a názory lze zformulovat. Vysoká míra shody byla v tom, že „kvalita školství dlouhodobě není základním politickým tématem“ (jen občas se jím stane – viz diskuse o maturitě z matematiky), že politické strany školství – včetně výběrů ministrů –školství podceňují. Zazněl vtipný výrok, že jsou ve většině případů často se měnící ministři školství „parašutisté“, tedy nikoli – svou minulostí – výrazné, všeobecně uznávané osobnosti našeho školství.

Mimořádně silně zněla kritika progresivistických tendencí ve školství a role aktivistů různých neziskových organizací. Vliv lobbistických organizací na školství a zejména na ministerstvo školství je enormní. Někteří účastníci mluvili až o „chobotnici“ neziskových organizací, která se snaží ovládnout naše školství. Tyto neziskovky, které žijí z absence práce ministerstva a dalších školských institucí, se např. dobře „chytly“ ve specifickém oboru velmi ziskového byznysu, který byl jedním z diskutujících nazván „byznys doučování“. Ten vzniká proto, že klesá spoléhání se na standard výuky. Mimořádným fenoménem je outsourcování práce standardních institucí do CERMATu. Nefunkce státních institucí a absence řízení vytváří prostor pro tyto neziskovky.

Za fatální chybu byla považována víra v „globální tendence a trendy“, důraz na informace a ne na znalosti a dovednosti a to, že nepřetržité reformy našeho školství jsou výlučně přebírány ze zahraničí, že většina zaměstnanců ministerstva školství jsou lidé bez pedagogické praxe. Byla kritizována role služebního zákonu i zákon o státní službě.

I když už je to otřepané téma, došlo i na inkluzi, která je podle silného výroku jednoho z účastníků „zlo od samých základů“. Bylo zmiňováno i roztržení vazby mezi učitelem a žákem (či studentem) a učitelem a rodinou. Debata byla i o nepřetržitém „snižování laťky“, o zvyšování nároků žáků, studentů a části rodičů na „pohodu při výuce“, o nevýchově doma, u vysokých škol o ničivé roli senátů, o ztrátě „celku“ učitele vzhledem k nadměrné specializaci docentů a profesorů a zejména o vlivu grantového systému, o vytváření grantových koalic a o ideologizaci grantů.

Drtivá většina účastníků byla k našemu dnešnímu školství výrazně kritická. Vývoj je považován – v představitelné budoucnosti – za „nevratný“, není možné „nastoupit cestu zpět“, současný systém opravit nelze, ale bylo připomínáno, že se „školství nedá odtrhnout od celku společnosti“ a že proto „řešení nemůže přijít zevnitř rezortu“, i když dnešní sebedestrukční procesy svou roli i tam hrají. Přesto bylo silné volání po „připravování se na změnu“, po využití „okna příležitosti“ (window of opportunity), i o využití nikoli nevýznamné míry decentralizace našeho školství (což jiní považovali za problém) k nejrůznějším pokusům o racionalizaci školství.

Byli jsme si – opravdu všichni – plně vědomi úlohy školství (a jeho nezastupitelnosti v této věci) v udržování „soudržnosti“ společnosti (podle jednoho z účastníků a „koheze společnosti“ podle jiného).

Silně zněla kritika „podceňování výuky“ (zejména na vysokých školách, a role, kterou v tom hrají granty). Podceňování výuky a zejména standardních předmětů (ve prospěch tzv. průřezových témat) je považováno za fatální chybu našeho základního a středního školství.

Samozřejmě jde o rodinu a domácí výchovu. Byla připomínána mimořádná motivace vietnamských dětí u nás, i staré české „učit se, učit se, učit se“. Prof. Knížák ve svém písemném textu připomněl roli výuky krasopisu a memorování. I o věci tohoto typu strašně moc jde. O znalosti a vědomosti, nikoli o pouhou komunikativnost a o schopnost networking. Nejsou třeba „vizionáři“ ve školství, ale dobří učitelé. Nejsme si jisti, že je naše pedagogické fakulty vytvářejí.

Pocit z této debaty byl výborný, ze školství podstatně méně.