Chcípáčkové

Časopis Respekt, dnes jedna z hlásných trub levice (či spíše nové levice), uveřejnil v devětadvacátém čísle článek Jiřího Soboty Co se můžeme naučit od mladých. Hlavní postavou článku je sedmnáctiletá dívka, vystupující jako Zuzana. Svět podle ní jde do prdele, bez antidepresiv nedá ani ránu, chce být psycholožkou. Mladí dnes obecně podle pedagogů, psychologů či psychiatrů, jak říká článek, jsou „rozjitření, citliví až přecitlivělí, hroutí se, mají panické záchvaty a deprese. Odmítají chodit do školy. Během výuky se zavírají na záchodcích. Kluci o sobě tvrdí, že se cítí jako holky, holky zase naopak. Narostl počet pokusů o sebevraždu, sebepoškozování, anorexie. Mladí zkrátka nic nevydrží.“ Na vině může být příliš volná výchova, svůj díl nejspíš budou mít sociální sítě. Autor se poctivě snaží dobrat souvislostí, to mu nelze nepřiznat. Bezpochyby straní rozkolísaným mladým, dělá z jejich slabosti jakousi ctnost. Nemohou tu být ale i další faktory? Které mohou mít podstatný dopad i na budoucno?

Nemalý podíl na tom všem má i klimatická změna. O ní se těžko dá polemizovat, ze snahy jí otočit naším uvědomělým úsilím zpátky však na někoho může dýchnout i ono poroučení větru, dešti. Západ, ale opět především Evropa, se problému chopila ideologicky. Stalo se z toho tak trochu nové náboženství. Jenže ono to jaksi nefunguje. A konzervativec by se mohl domýšlet, že ta „nová víra“ má svou starou předchůdkyni šanci vystřídat asi jako to měl komunismus (či nacismus), který na to také aspiroval. Jen tak na okraj, všimněme si určité podobnosti protagonistů těchto nových zítřků ze současné i včerejší doby…

Praporečníky novověří se stala především mladá generace. Opět nic nového. (Vedle ní se toho chytly i politické garnitury, kterým chyběla témata – nepočítáme-li vyprázdněnou touhu po moci. A pak řada dalších, kteří vycítili obchodní příležitost…) Spoustu mladých tak trápí tzv. klimatický žal. (Někdo opravdu jedovatý by mohl v této souvislosti poukázat na to, že dnešní mladí jaksi postrádají starosti. Mají vše, mama hotel se postará.) Potřebují se pro něco trápit, to je paradoxně asi jedna ze základních lidských potřeb. A starosti předchozích generací je oslovit prostě nemohou. A tak konají Fridays for future. Komu by se to taky nelíbilo, místo výuky demonstrovat a ještě mít pocit, že pomáhám ku spasení lidstva. Je na tom ale něco přínosného (nepočítáme-li tedy pro někoho onen nový business)?

Pěstuje se útlocitnost. Či spíše patologická útlocitnost. Tu skončí fotograf, protože říká modelkám, jak se mají postavit, tvářit. Podle jejich názoru nešetrně, dotýká se jejich osobností. Tu skončí věhlasný profesor na Akademii, ježto dle vlastního vyjádření už není schopen vytýkat přejemnělým studentíkům jejich chyby (což je podstatná komponenta jeho práce). Proběhla zpráva, že pasažér v letadle oslovil stevarda číšníku (poté, co mu tento odmítl pomoci s kufrem, anžto za to prý není placený) a kapitán letadla neváhal se vrátit zpět, kde drzého cestujícího vysadili.

Šíří se móda zakazovat zákonem tělesně trestat děti. Nikdo jen trochu soudný samozřejmě nemůže tolerovat týrání dětí. Ale obyčejné plácnutí přes zadek či záhlavec vymezí čitelně dítěti mantinely, v nichž se musí pohybovat. Nikdo neutrpí žádnou újmu, jež by ho postihovala dlouhodoběji. Na rozdíl od psychického týrání, jež je daleko hůře postižitelné. I postřehnutelné. U nás se toto nesmyslné legislativní nedopatření dosud neprosadilo, přes úpornou snahu různých „progresivistů“. Ve škole jsou učitelé limitováni tisíci omezeními, bránícím jim srovnat děti „do latě“, je-li to potřeba. Anebo je třeba jen prohlédnout, jestli nemají vši.

V praxi se ovšem takto vychovává a vytváří generace, které hrozí kolaps, narazí-li na skutečnou krizi, o fatálním ohrožení ani nemluvě. Potlačuje se agresivita. Sem patří třeba hysterické výkřiky o toxické maskulinitě – co to je proboha za nesmysl? Ta nadměrná agresivita je jistě škodlivá ba nebezpečná, leč jistá míra zdravé agresivity je podmínkou přežití biologického druhu. Jaká je ale ochota dnešních Evropanů (a nejen těch mladých) bránit svou zem, a to i silou, a to i za cenu vlastního ohrožení? Návrat k povinné vojenské službě je asi nezbytností. Nejde tu jen o ovládnutí bojové techniky, ale – a možná že hlavně – o to naučit se poslouchat, potlačit své ego. Ochota k něčemu takovému je zatím minimální. Byť se o tom aspoň někde začíná mluvit. S tím souvisí úzce i nutnost investic do vlastní bezpečnosti a obrany, na úkor dosavadních, rádoby posvátných priorit. S jakou závistí můžeme dnes pohlížet na Stát Izrael, ten tato dilemata řeší již od svého počátku. A třeba říci, že úspěšně. Obranyschopnost, ale i technologický pokrok mu může Evropa skutečně jen závidět. A nakonec i to životní prostředí. Vzdor třeba atakům ze strany palestinských extrémistů (viz ohniví draci z Gazy, zapalující léta piplanou vegetaci). Těch extrémistů, co se těší takovým sympatiím současné západní levice…

Lamentování nad mladou generací se od těch dříve narozených, k nimž přináleží chtě nechtě i autor těchto řádek, tak nějak očekává. To by však nemělo bránit zamyšlení nad tím, zda a v čem je ono hořekování oprávněné. Mnohem složitější ovšem je přemítat, co by se s tím dalo a mělo dělat. Třeba ale vyjít z toho, že dnes jsme těmi „chcípáčky“ vlastně všichni, bez ohledu na věk. Ti mladí to jen dávají na odiv. Co s tím?