Digitální pustina |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Elektronická média pomalu vytlačují paměť člověka, AI má tendenci úplně upozadit individuální paměť. Elektronická média jsou rychlejší a obsažnější, pracovat s vlastní pamětí není moc pohodlné, spoléháme se na různé typy wikipedií, ovšem pak se dopracujeme k poznání, že ekonomický ústav bolševické ČSAV k ničemu nebyl a musel se v dvaadevadesátém zrušit. Pokud zapátráme v paměti, vzpomeneme si, že to bylo vrcholné teoretické pracoviště, vydávalo ekonomické časopisy, k jejichž úrovni má dnešní doba velmi daleko. V bolševické akademii zasedali mozkoví giganti, dnes máme akademii trpaslíků. Takto zpracované heslo ve wiki současným českým evropskounijním bolševikem není vůbec nic výjimečného, nechce informovat, ale pošpinit dobu včetně tehdejších akademiků. Kromě mnoha důsledků to má jeden aspekt, naše podvědomí dává tomuto typu informace minimální váhu, včetně mozků evropskounijních fanatiků. Wiki nějak informuje, ale podařilo se jí posunout celé informační spektrum do oblasti tuctové závažnosti.

Naše individuální paměť se s intenzitou využívání elektronických médií posouvá směrem ke kolektivní technologické paměti, což vůbec není dobré znamení. Tradičně se paměť trénovala na rudimentárních instrumentech a orální tradici, kde globální technologie selhává, protože poselství, která formovala naši paměť měla emoční a efemérní zabarvení, které digitální technologie neuchopí. Nová technologická paměť není věčná, technologie má tendenci ničit sebe samotnou, všechno, co se nám zprostředkovává prostřednictvím této paměti má tendenci se odpařit a renovovat se něčím novým. Technologická paměť není skutečnou pamětí lidstva. Za námi je digitální poušť, řekl před časem jeden z otců internetu Vinton Cerf. Mělo by nám to vnuknout jistou distanci od bezhlavé digitalizace. Mylně se domníváme, že pomalá digitalizace je důvodem našeho zaostávání za nějakou imaginární super digitalizovanou zemí. The Economist např. v pomalé digitalizaci vidí jeden ze tří hlavních důvodů německých ekonomických problémů. Podle Cerfa, permanentní vylepšování softwaru a operačních systémů vede k tomu, že dokumenty a obrazy, které uchovává technologie, rychle zastarají a stávají se nepřístupnými. Naše doba se pomalu ocitá mimo historickou paměť.

Všechny ty megabity paměti se podle Cerfa stanou informační černou dírou, totiž se stárnutím jejich technologických nosičů ztrácíme i schopnost tyto megabity adekvátně interpretovat, což běžně zprostředkovávala tradice a orální paměť lidstva. Stárnutí bitů nám nevyhnutelně zastře minulost. Viceprezident Googlu Bob Kahn radí pozorně konzervovat fotografie, reprodukovat dokumenty, které si chceme pamatovat, nejlépe na papír. Naše horlivost, a entuziasmus digitalizovat, říká Cerf, vede k tomu, že konvertujeme naše fotografie do bitů v domnění, že jim to prodlouží život, ovšem ve skutečnosti to může být opačně. Máte-li fotografii a chcete ji uchovat, udělejte si fyzickou kopii. Vytisknete ji. Cerf vyjasňuje svoji logiku na příkladě Doris Kearns Goodwinové autorky biografie Abrahama Lincolna, za kterou dostala Pilitzerovu cenu. Studovala Lincolnovu korespondenci a všech těch, s kterými přišel do styku. Představte si, že by podobnou knihu psala sto let později, stála by před haldou digitálního materiálu, z kterého by se sotva dalo co vytáhnout.

Digitální poušť kolem nás každým dnem roste, technologie místo uchování pomáhá zabíjet vzpomínky, kromě individuální paměti likviduje další tradiční pilíře naší existence. Vulgarita doby likviduje právo člověka na intimitu a diskrétnost a destruuje nepřekročitelnou hranici našeho já. Jedním z největších práv člověka bylo právo na privátní život, dnes se privátní stalo veřejným, jakýkoliv nesmysl a vulgární gesto mají právo na život na sociálních sítích. V této spleti nesmyslů nemůže existovat paměť, která si nárokuje důstojnost a intimitu, středověcí teologové učili, že v paměti se skrývá bůh. Digitální poušť nás vysuší, ztratíme inspiraci a důstojnost současně.