Indikátory orientace na přítomnost
Fenomén společenské časové preference je poněkud neuchopitelnější, než fenomén vyvlastňování a vykořisťování a je komplikovanější určit vhodné indikátory orientace na přítomnost. Navíc, některé indikátory jsou méně přímé – „měkčí“ – něž ty u vykořisťování. Ale všechny jdou stejným směrem a dohromady poskytují jasnou ilustraci druhého teoretického předpokladu: že demokratické pravidlo také pobízí v rámci občanské společnosti ke krátkozrakosti (orientaci na přítomnost). (34)
Nejpřímější indikátor společenské časové preference je úroková míra. Úroková míra je procento ohodnocení současného zboží při jeho srovnání s budoucím zbožím. Specifičtěji, určuje prémium, při kterém jsou současné peníze směňovány za budoucí peníze. Vysoké úroky indikují větší „orientaci na přítomnost“ a nízké úroky indikují větší „orientaci na budoucnost.“ Za normálních podmínek – to je za předpokladu rostoucího životního standardu a reálných peněžních příjmů – může být očekáváno, že úroková míra bude klesat, a nakonec se přiblíží, ačkoliv ji nikdy nedosáhne, nule, proto, že s rostoucími reálnými příjmy mezní užitek ze současných peněz klesá relativně ve vztahu k budoucím penězům, a tak za předpokladu ceteris paribus úroková míra musí klesat. Následně úspory a investice budou růst, budoucí reálné příjmy budou ještě vyšší, a tak dále.
Ve skutečnosti tendence směrem ke klesajícím úrokovým mírám charakterizuje lidský dlouhodobý trend rozvoje. Nejmenší úrokové míry na ‚běžné bezpečné půjčky‘ byly okolo 16 % na začátku řecké finanční historie v šestém století před Kristem a spadly na 6 % během helénistické éry. V Římě minimální úrokové míry klesly z více než 8 procent během ranné republikánské éry na 4 procenta během prvního století císařství. Ve třináctém století v Evropě nejnižší úrokové míry na ‚bezpečné‘ půjčky byly 8 procent. Ve 14. století šly dolů na okolo 5 procent. V 15. století spadly na 4 procenta. V 17. století šly dolů na 3 procenta. A nakonci 19. století minimální úrokové míry ještě dále klesly na méně než 2,5 procenta. (35)
Tento trend nebyl v žádném případě hladký. Byl často přerušován periodami, někdy tak dlouhými jako celá staletí, vzestupu úrokových měr. Nicméně, takové periody byl spojeny s hlavními válkami a revolucemi jako byla Stoletá válka během 14. století, náboženské války od pozdního 16. století do ranného 17. století, Americká a Francouzská revoluce a Napoleonské války od pozdního 18. století do ranného 19. století a dvě světové války během 20. věku. Navíc, zatímco vysoké nebo rostoucí minimální úrokové míry indikují periody obecně nízkého anebo upadajícího životního standardu, základní tendence směrem k nízkým a klesajícím mírám odráží celkový pokrok lidstva – jeho pokrok od barbarismu k civilizaci. Zvláště, trend směrem k nižším úrokovým mírám odráží vzestup Západního světa, rostoucí blahobyt jeho obyvatel, prozíravost, inteligenci a morální sílu a nesrovnatelný pokrok evropské civilizace 19. věku.
S touto historickou perspektivou a v souladu s ekonomickou teorií, potom by se mělo být očekávat, že úrokové míry ve 20. století by měly být ještě nižší, než úrokové míry století 19. Opravdu, existují jen dvě možná vysvětlení, proč tomu tak není. První vysvětlením je to, že reálné příjmy ve 20. století nepřekročily nebo i poklesly pod příjmy v 19. století. Nicméně toto vysvětlení může být odmítnuto na empirickým základě, zdá se být nekontroverzní, že příjmy ve 20. století jsou ve skutečnosti vyšší. Potom zbývá jen druhé vysvětlení. Jestliže reálné příjmy jsou vyšší, ale úrokové míry nejsou nižší, potom nemůže být formule ceteris paribus již nadále platné. Spíše se musela posunout společenská časová preference nahoru. Tj. charakter populace se musel změnit. Lidé v průměru museli ztratit na morální a intelektuální síle a stát se více orientovanými na přítomnost. Opravdu, jeví se, že tomu tak je.
Od roku 1815 dále po Evropě a Západním světě minimální úrokové míry trvale klesaly na historické dno, průměrně dobře pod 3 procenta na přelomu století. S nástupem demokraticko-republikánského věku se tato dřívější tendence zastavila a zdá se, že změnila směr, odhalila úpadek civilizace 20. století v Evropě a USA. Zkoumání nejnižších desetiletých průměrů úrokových měr pro příklad v Británii, Francii, Nizozemí, Belgii, Německu, Švédsku, Švýcarsku a v USA, ukazuje, že během celé éry po První světové válce úrokové míry v Evropě nebyly nikdy tak nízké anebo nižší, než byly během druhé poloviny 19. věku. Jen v USA v 50. letech 20. století klesly úrokové míry pod míry 19. století. No, byl to jen krátkodobý fenomén, a ani v USA nebyly úrokové míry menší, než byly v Británii během druhé poloviny 19. století. Místo toho byly úrokové míry 20. století obecně významně vyšší, než míry v 19. století, a pokud něco odhalují, tak jde o stoupající tendenci. (36) Tento závěr se významně nezměnil, i když je vezmeme v úvahu to, že moderní úrokové míry, obzvláště od roku 70. let 20. věku, zahrnují trvalé inflační prémium. Po přizpůsobení současných nominálních úrokových měr inflaci ve snaze získat odhad reálných úrokových měr, se jeví současné úrokové míry být významně vyššími, než byly před sto lety. V průměru se minimální dlouhodobé úrokové míry v Evropě a v USA zdají dnes býti dobře nad 4 % a možná tak vysoké jako 5 % – to je nad úrokovými měrami Evropy v 17. století a je to na úrovni úrokových měr 15. století nebo výše. Podobně, současné úročení úspor v USA je okolo 5 % disponibilního příjmu, což je výše, než bylo před více než tři staletími v mnohem chudší Anglii 17. věku. (37)
Paralelně jde s tímto vývojem a odráží specifické aspekty stejného základního fenoménu vysoké anebo rostoucí časové preference, indikátor rozpadu rodin – “disfunkční rodiny” – ten ukazuje systematický nárůst. Až do konce 19. století, hlavní objem vládních výdajů – typicky více než 50 % – šel do financování vojska. Předpokládané vládní výdaje byly tehdy okolo 5 % národního důchodu, to obnášelo vojenské výdaje ve výši 2,5 % národního produktu. Zbytek šel na vládní administrativu. Sociální výdaje anebo “veřejná charita” nehrály téměř žádnou roli. Pojištění bylo považováno za hájemství individuální odpovědnosti a ulehčení chudoby bylo nahlíženo, jakožto úkol dobrovolné charity. K tomu naopak, jako důsledek rovnostářství, které je vrozené demokracii, přišla, od začátků demokratizace v pozdním 19. století a dále, kolektivizace individuální odpovědnosti. Vojenské výdaje typicky vzrostly na 5 až 10 % národního produktu během 20. století. Ale s veřejnými výdaji činícími 50 % národního důchodu, představují vojenské výdaje jen 10 až 20 % celkových vládních výdajů. Objem veřejných výdajů – typicky více než 50 % celkových výdajů (nebo 25 % národního důchodu) – je nyní projeden výdaji na státní sociální systém: povinným vládním “pojištěním” proti nemocem, úrazům ze zaměstnání, stáří, nezaměstnanosti a pořád se rozšiřujícím seznamem jiných nezpůsobilostí. (38)
Následkem tohoto rostoucího ulehčení jednotlivcům od odpovědnosti zajistit si své zdraví, bezpečnost a stáří, byl systematicky omezen rozsah a časový rámec soukromých aktivit, které se týkají stran zajištění právě uvedeného. Obzvláště hodnota manželství, rodiny a dětí klesla, protože každý spoléhá na “veřejnou ” pomoc. Tak, od počátku demokraticko-republikánského věku počet dětí poklesl a velikost vnitřní populace stagnovala nebo i klesala. Po staletí až do konce 19. věku bylo porodnost téměř konstantní: někde mezi 30 až 40 na 1 000 obyvatel (obvykle o něco vyšší v převážně katolických zemích a nižší v protestantských zemích). V ostrém kontrastu k tomu, porodnost během 20. století v Evropě a v USA zažila dramatický pokles – spadla na okolo 15 až 20 na 1 000 obyvatel. (39) Ve stejný čas míra rozvodovosti, nemanželského původu, osamělého rodičovství, života singl a potratů trvale rostla, zatímco míra osobních úspor začala stagnovat nebo i klesat spíše, než aby rostla proporcionálně anebo i nadproporcionálně s rostoucími příjmy. (40)
Navíc jakožto následek oslabení práva plynoucího z legislativy a kolektivizace odpovědnosti způsobené legislativou stran sociálního zabezpečení, míra kriminality jako jsou vraždy, útoky, loupeže a krádeže také vykazuje systematicky stoupající tendenci.
Za “normálního” průběhu událostí – to jest s rostoucím vzestupem životního standardu – by se dalo očekávat, že ochrana proti sociálním katastrofám jako je zločin by procházela trvalým zlepšováním, jak člověk očekává u stále lepší ochrany proti přírodním katastrofám jako jsou povodně, zemětřesení a hurikány. Skutečně, v Západní světě se toto jevilo být celkem vzato skutečností – donedávna, během 2. poloviny 20. století začala míra kriminality setrvale růst. (41)
Aby bylo jasno, je zde mnoho jiných faktorů, než je rostoucí nezodpovědnost a krátkozrakost přivozená legislativou a sociálními dávkami, které mohou přispívat ke kriminalitě. Muži páchají více zločinů než ženy, mladí lidé více než staří, černoši více než běloši a obyvatelé měst více než vesničané. (42) Tedy u změn ve složení pohlaví, věku, rasy a stupně urbanizace bychom mohly očekávat to, že mají systematický vliv na kriminalitu. Nicméně všechny z těchto faktorů jsou relativně stabilní, a tak nemůžou být brány v potaz pro jakoukoliv systematickou změnu v dlouhodobém trendu klesající kriminality. Jak v evropských zemích, jejichž populace je byla a je relativně homogenní [to se ovšem v posledních několika letech začíná měnit vlivem migrace, Hoppeho kniha vyšla již v roce 2001, pozn. překladatele]; a v USA, kde podíl černochů zůstává stabilní. Skladba pohlaví je většinou biologickou konstantou; a vlivem válek klesal periodicky jen podíl mužů, a tak vlastně zesiloval “běžný” trend směrem ke klesající míře kriminality. Podobně skladba věkových skupin se mění jen pomalu; a díky poklesu porodnosti a rostoucí vyšší očekávané průměrné délce života obyvatelstva, tak pomáhá snížit míru kriminality ještě více dolů. Konečně stupeň urbanizace začal růst dramaticky po roce 1800. A doba rostoucí kriminality během ranného 19. století může být připsána tomuto úvodnímu vzepětí urbanizace. (43) No, po periodě přizpůsobení novému fenoménu urbanizace od poloviny 19. věku a dále se opět prosadila vyrovnávací tendence, která šla směrem k poklesu míry kriminality, a to i přes ten fakt, že proces rychlé urbanizace pokračoval po dobu okolo sta let. A když začala míra kriminality systematicky růst od poloviny 20. věku a dále, proces rostoucí urbanizace se ve skutečnosti zastavil.
Tak se jeví tak, že fenomén rostoucí míry kriminality nemůže být vysvětlen jinak než s odkazem na proces demokratizace: rostoucí společenská časová preference, rostoucí ztráta zodpovědnosti u jednotlivců, ztráty intelektuální a morální a mizející respekt k právu – morální relativismus – motivovaný trvalou záplavou legislativy. (44) Samozřejmě “vysoké časové preference” nejsou žádným způsobem rovnocenné se “zločiny.” Vysoká časová preference může také najít vyjádření v tak perfektně zákonných aktivitách jako je bezstarostnost, nespolehlivost, zlozvyk, lenost, hloupost nebo hedónismus. Nicméně systematický vztah mezi vysokými časovými preferencemi a kriminalitou existuje, pro to, aby člověk získal nějaký tržní příjem je nutné jisté minimální plánování, trpělivost a obětování. Člověk musí prvně po nějakou dobu pracovat, než dostane zaplaceno. V kontrastu k tomu nejzávažnější kriminální činy jako vražda, útok, znásilnění, loupež, krádež a vloupání nevyžadují žádnou takovou disciplínu. Odměna pro útočníka je okamžitá a hmatatelná, zatímco obětování – možný trest – leží v budoucnosti a je nejistý. Následně, pokud se společenský stupeň časové preference zvýší, mělo by být očekáváno, že četnost obzvláště těchto forem agresivního chování vzroste – jak se ve skutečnosti stalo. (45)
Závěr: Monarchie, demokracie a myšlenka přirozeného řádu
Z výhodné pozice elementární ekonomické teorie a ve světle historických důkazů, potom vyplývá revizionistický pohled na moderní historii. Whigovská teorie historie, podle které lidstvo setrvale pochoduje směrem k pořád vyšší pokroku, je mylná. Z pohledu těch, kteří dávají přednost méně vykořisťování před více vykořisťováním a oceňují prozíravost a osobní zodpovědnost před krátkozrakostí a nezodpovědností, historický přechod od monarchie k demokracii nepředstavuje pokrok, ale úpadek civilizace. Tento verdikt se nezmění ani tehdy, pokud bude použito více indikátorů anebo jiné indikátory. Přesně naopak. Bez diskuse nejdůležitější indikátor vykořisťování a orientace na současnost, který nebyl výše probrán, je válka. No, pokud by byl tento indikátor zahrnut do relativní výkonnosti demokratické republikánské vlády, jevily by se tato být ještě horší a nikoliv lepší. Vedle přídavku k rostoucímu vykořisťování a společenskému úpadku, přechod od monarchie k demokracii přinesl změnu od limitované války k totální válce a 20. století, věk demokracie, musí být počítáno k nejvíce vražedným obdobím v celé historii. (46)
Tak nevyhnutelně vznikají dvě konečné otázky. Současný stav záležitostí může být sotva „koncem historie.“ Co můžeme očekávat? A co můžeme udělat? Pokud jde o první otázku, je odpověď krátká. Nakonci 20. století demokratický republikanismus vyčerpal rezervní fond, který zdědil z minulosti. Po dekády do boomu 90. let 20. století, reálné příjmy stagnovaly anebo i klesaly. (47) Veřejný dluh a náklady státního sociálního systému přinesly perspektivu nastávajícího ekonomického úpadku. Ve stejný čas společenský rozpad a sociální konflikty povstávají do nebezpečných výšin. Jestliže bude tendence směrem k vykořisťování a orientaci na přítomnost pokračovat ve stávajících kolejích, západní demokratický stát blahobytu zkolabuje podobně jako východoevropské socialistické lidové republiky zkolabovaly koncem 80. let 20. století. Proto člověku zůstává druhá otázka: Co můžeme udělat nyní ve snaze zabránit procesu civilizačního úpadku, aby tento dospěl plnou parou k ekonomické a společenské katastrofě?
Především myšlenka demokracie a většinové pravidlo musí být delegitimizovány. Skutečně, vývoj historie je určen myšlenkami, ať jsou správné nebo špatné. Jako králové nesměli přikročit ke svým pravidlům, dokud většina veřejného názoru nepřijala takováto pravidla, jakožto legitimní, tak by ani demokratická pravidla neměla zůstat platná bez ideologické podpory veřejného názoru. (48) Podobně přechod od monarchického k demokratickému pravidlu musí být vysvětleno, jako v zásadě nic jiného, než změna ve veřejném názoru. Ve skutečnosti až do konce 1. světové války velká většina veřejnosti v Evropě přijímala monarchistickou vládu jakožto legitimní. (49) Dnes, stěží někdo tak činí. Naopak, myšlenka monarchistické vlády je považována za směšnou. Následkem toho musí být považován návrat k ancien régime za nemožný. Legitimita monarchické vlády se jeví být nenapravitelně ztracená. Nikdo by nechtěl, aby takový návrat byl skutečným řešením. Monarchie, jakkoliv mají relativní výhody, provozují také vykořisťování a přispívají také k orientaci na přítomnost. Spíše musí být myšlenka demokraticko-republikánské vlády podobně, jestliže ne ještě více zesměšněna, v neposlední řadě tím, že bude identifikována, jakožto zdroj přicházejícího procesu decivilizace.
Ale ve stejný čas a ještě důležitěji, musí být vylíčena pozitivní alternativa k monarchii a demokracii – idea přirozeného řádu – a musí jí být porozuměno. To na jedné straně zahrnuje rozpoznání toho, že to není vykořisťování, ani monarchistické nebo demokratické, ale soukromé vlastnictví, výroba a dobrovolná směna, které jsou základním zdrojem lidské civilizace. Na druhou stranu to zahrnuje rozpoznání základních sociologických pohledů (které mimochodem také pomáhají určit přesně, kde šla špatným směrem historická monarchistická opozice): že udržení a zachování soukromého vlastnictví, které je založeno na směnné ekonomice, vyžaduje jako svůj sociologický předpoklad existenci dobrovolné uznání přirozených elit – nobilita naturalis. (50)
Přirozený výstup dobrovolných transakcí mezi různými majiteli soukromého vlastnictví je rozhodně ne-rovnostářský, hierarchický a elitářský. Jako výsledek široce diverzifikovaných lidských talentů, v každé společnosti jakéhokoliv stupně komplexity, získá několik jednotlivců rychle status elity. Díky výtečnému úspěchu v bohatství, moudrosti, statečnosti anebo kombinaci těchto skutečností, budou míti někteří jednotlivci “přirozenou autoritu,” a jejich názory a soudy budou požívat širokého respektu. Navíc, kvůli selektivnímu rozmnožování a manželství a kvůli zákonům společenské a genetické dědičnosti, pozice přirozené autority jsou s vyšší pravděpodobností, než s nižší pravděpodobností, předávány v rámci několika urozených rodin. Jsou to hlavy těchto rodin s dlouhými záznamy výraznějších úspěchů, prozíravosti a příkladného osobního chování, ke kterým se lidé při svých konfliktech a stížnostech mezi sebou obracejí a jsou to tito opravdoví vůdci přirozené elity, kteří typicky vystupují jakožto soudci a smírčí soudci, často bezplatně, a to z důvodu smyslu pro povinnost požadovanou a očekávanou od osoby s autoritou anebo i kvůli principům týkajícím se občanské spravedlnosti, jakožto soukromě produkovaného “veřejného zboží.” (51)
Ve skutečnosti může být porozuměno endogennímu původu monarchie (jako opaku jejího exogenního původu skrze dobývání) (52) jen pomocí minulosti, která byla dána dřívějšími elitami přirozeného řádu. Malý, ale rozhodující krok směrem k přechodu k monarchistické vládě – v původním smyslu – se skládal přesně z monopolizace funkce soudce a smírčího soudce. Krok se uskutečnil, jakmile jeden člen dobrovolně uznávané přirozené elity – král – trval na tom, oproti opozici jiných členů společenské elity, že všechny konflikty na určitém teritoriu budou předloženy jemu a strany konfliktu si už nebudou moci vybrat jiného soudce anebo smírčího soudce, než je on sám. Od tohoto momentu se právo a vymáhání práva stalo dražším: místo toho, aby bylo nabízeno zdarma anebo za dobrovolné platby, bylo toto financováno s pomocí povinných daní. Ve stejný čas, kvalita práva upadala: namísto udržování dříve existujícího práva a aplikování universálních a neměnných principů spravedlnosti, monopolistický soudce, který se nemusí strachovat o ztrátu svých zákazníků, jakožto výsledku toho, že je méně nestranným ve svém souzení, mohl úspěšně změnit existující právo ve svůj vlastní prospěch.
Byly to velký nárůst ceny za spravedlnost a překroucení starého práva králi, které motivovaly historickou opozici vůči monarchii. Nicméně převážilo zmatení ohledně příčin tohoto jevu. Byli zde ti, kteří správně usoudili, že problém leží v monopolu, ne v elitách anebo šlechtě. (53) Ale tito byli přečísleni těmi, kteří místo toho chybně obviňovali elitářský charakter vládců, a kteří se dle toho snažili monopol práva a vynucování práva udržet a jen nahradili krále a viditelnou královskou pompu “lidem” a předpokládali umírněnost a slušnost “obyčejného člověk.” Proto ten historický úspěch demokracie.
Ironicky, monarchie byla zničena stejnými společenskými silami, které králové prvně podněcovali, když začali vylučovat konkurující autority z toho, aby tito sloužili za soudce. Ve snaze o překonání jejich odporu, králové typicky sebe spojovali s lidem, obyčejným člověkem. (54) Odvolávali se na vždy oblíbený sentiment závisti, králové slibovali lidem levnější a lepší spravedlnost, výměnou za zdanění lidí jim nadřazeným – (tj., došlápnutí si na královy konkurenty). Když se královské sliby ukázaly, jak bylo předpovídáno, prázdnými, stejný rovnostářský sentiment, který dříve vyznávali se nyní zaměřil a obrátil proti nim. Nakonec král sám, byl členem šlechty, a jakožto výsledek vyloučení všech ostatních soudců, se jeho pozice stala výraznější a více elitářskou a jeho chování jen arogantnějším. Následkem toho se jevilo být jen logickým to, že králové by také měli být svrženi, a že rovnostářské politiky, které monarchové iniciovali, by měly být přivedeny ke svému konečnému cíli: monopolistické kontrole soudnictví obyčejným člověkem.
Předvídatelně, jak bylo vysvětleno a ilustrováno detailně výše, demokratizace práva a vynucování práva – náhrada krále lidem – záležitosti nicméně jen zhoršila. Cena spravedlnosti a zajištění míru astronomicky narostla a po celou to dobu kvalita práva trvale upadala do bodu, kdy myšlenka práva, jakožto tělesa universálních a nezměnitelných principů spravedlnosti téměř zmizela z veřejného názoru a byla nahrazena idejí práva, jakožto legislativy (vládou vytvořené právo). Ve stejném okamžiku demokracie uspěla tam, kde monarchie učinila jen mírné počátky: v konečné destrukci přirozených elit. Jmění velkých rodin zmizelo a jejich tradice kulturní a ekonomické nezávislosti, intelektuální prozíravosti a morálního a duchovního vedení byla zapomenuta. Bohatí lidé existují dodnes, ale častěji, než méně často, vlastní svoje jmění nyní přímo anebo nepřímo díky státu. Proto jsou často závislejšími na přízni státu, než lidé méně bohatí. Nejsou již více typickými hlavami zavedených rodin, ale zbohatlíci (nouveaux riches). Jejich chování není význačné pro zvláštní cnosti, důstojnost, vkus, ale je odrazem stejné proletářské masové kultury orientované na současnost, oportunismus a hédonismus, které nyní bohatí sdílejí s každým jiným; následkem toho jejich názory nemají žádnou váhu ve veřejném názoru, než názory kohokoliv jiného.
Proto, když demokratická vláda konečně vyčerpá svoji legitimitu, problém, kterému se bude čelit bude významně těžší, než když svoji legitimitu ztratili králové. Tehdy bylo dostatečné zrušit královský monopol na právo a vynucování práva a nahradit jej přirozeným řádem založeným na konkurenci jurisdikcí, protože zbytky přirozených elit, které mohly provést tento úkol existovaly. Nyní, toto není dostatečné. Pokud je rozpuštěn monopol na právo a vynucování práva demokratické vlády, jeví se, že zde není žádná jiná autorita, na kterou by se dalo obrátit pro spravedlnost a chaos se tak zdá být nevyhnutelným. Tak, vedle obhajoby zrušení demokracie, je nyní hlavní strategickou důležitou věcí, aby byla v ten stejný čas dána ideologická podpora všem decentralizačním nebo i secesionistickým společenským silám. Jinými slovy, směřování směrem k politické centralizaci, které charakterizovalo demokratický svět po mnoho staletí, prvně za monarchistické vlády, a poté pod patronátem demokracie, musí být systematicky obráceno. (55) I když vlivem secesionistické tendence se objeví nějaká nová vláda, jedno zda demokratická anebo nedemokratická, teritoriálně malé vlády a rostoucí politická konkurence budou pobízet ke střídmosti stran vykořisťování. V každém případě, jen v malých oblastech, společenství nebo okresů bude opět možné pro několik jednotlivců, a to na podkladě veřejného uznání, výborných profesních výsledků, morálně bezúhonného osobního života a výtečného úsudku a vkusu, vyrůst do hodnosti přirozené, dobrovolně uznávané autority a propůjčit legitimnost myšlence přirozeného řádu (56) konkurenčních soudců a překrývajících se jurisdikcí – „anarchistické“ právní společnosti – jakožto odpovědi na monarchii a demokracii.
bawerk.eu
Poznámky:
(33) Viz Donald Boudreaux, „The Wolrd’s Biggest Government,“ Free Market (November 1994).
(34) Viz také T. Alexander Smith, Time and Public Policy (Knoxville: University of Tennessee Press, 1988).
(35) Viz Homer a Sylla, A History of Interest Rates, str. 557-558.
(36) Viz Ibid., str. 554-555.
(37) Viz Cipola, Before the Industrial Revolution, str. 39. Poznámka překladatele: v současné době jsou úrokové míry předmětem manipulace ze strany centrálních bank a již neodráží skutečnou míru časové preference. Úrokové míry jsou však i přesto pro běžné občany a firmy pořád poměrně dost vysoké, snad s výjimkou úroků z hypoték.
(38) Viz Ibid., str. 54-55; Flora, State, Economy and Society in Western Europe, kapitola 8 a str. 454.
(39) Viz Mitchell, European Historical Statistics 1750-1970, str. 16ff. Poznámka překladatele: důvodem nižší porodnosti je ovšem i pokles dětské úmrtnosti. Dříve (do 19. století) se lidé snažili mít více dětí i kvůli tomu, že řada dětí zemřela.
(40) Viz Allan C. Carlson, Family Questions: Refleciton on the American Social Crises (New Brunswick, N. J.: Transaction Publishers, 1988); idem, The Swedish Experiment in Family Politics (New Brunswick, N. J.: Transaction Publishers, 1990); idem, „What Has Government Done to Our Families?“ Essays in Political Economy 13 (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Insitute, 1991); Charles Murray, Losing Ground (New York: Basic Books, 1984); pro dřívější diagnózu viz Joseph A. Schumpeter, Capitalism, Socialism and Democracy (New York: Harper, 1942), kapitola 14.
(41) Viz James Q. Wilson a Richard J. Herrnstein, Crime nad Human Nature (New York: Simon and Schuster, 1985), str. 408-409; o velikosti nárůstu kriminální aktivity přinesené demokratickým republikanismem a státem blahobytu během posledních sta let viz také Roger D. McGrath, Gunfighters, Highwaymen and Vigilantes (Berkeley: University of California Press, 1984); zvláště kapitola 13; idem, „Treat Them to a Good Dose of Lead,“ Chronicles (leden 1994).
(42) Viz J. Philippe Rushton, Race, Evolution and Behavior (New Brunswick, N. J.: Transaction Publishers, 1995); Michael Levin, Why Race Matters (Westport, Conn.: Praeger, 1998).
(43) Viz Wilson a Herrnstein, Crime and Human Nature, str. 411.
(44) V podstatě stejný závěr je k dohledání v Ibid., str. 411-415: “Jak společnost se stane rovnostářštější ve svém názoru, stane se skeptickou k tvrzením, že náklady některých osob jsou skutečné nadřazené nákladům jiných osob, a tak členové společnosti budou více nakloněni tomu popsat něčí výnos jako nespravedlivě vydělaný. Myslíme, že zde může být pramálo pochybností stran toho, že směr myšlení v moderních národech směřuje k více rovnostářskému pohledu, podpořenému v některých případech vzestupem víry mezi znevýhodněnými rasovými, etnickými a náboženskými menšinami, že úcta, kterou prokazovali, již být prokazována nemusí; naopak, nyní jim většina něco dluží jakožto odškodnění za minulé nespravedlnosti. Samozřejmě osoby mohou zastávat rovnostářštější, a i větší odškodnění žádající názory bez toho, aby se stali více kriminálními. Ale okraj, někteří jednotlivci – pravděpodobně ti impulsivnější, kteří oceňují produkty zámožné společnosti – nyní zjišťují, že hodnota toho se zvyšuje, když se oddávají tomu přesvědčení, že současný vlastník automobilu nemá větší (tj. spravedlivější) nárok na ně, než mají oni… Data ke změnám vnitřně uložených zákazů stran kriminální činnosti v podstatě neexistují… [Nicméně] jeden trapný, ale izolovaný fakt může znamenat, že vnitřně uložené zákazy se ve skutečnosti změnily, přinejmenším v některých společnostech. Wolpin zjistil, že míra sebevraždy u vrahů, kteří spáchali sebevraždu předtím, než byly zatčeni vzhledem ke všem odsouzeným vrahům klesla více nebo méně setrvale z tří ze čtyř v roce 1929 na okolo jednoho ze čtyř v roce 1967.
(45) Ke vztahu mezi vyšší časovou preferencí a kriminalitou viz také Edward C. Banfield, The Unheavenly City Revisited (Bostno: Little, brown, 1974), zvláště kapitoly 3 a 8; idem, „Present-Orientedness and Crime,“ in Assessing the Criminal, Randy E. Barnett a John Hagel, edice (Cambridge, Mass.: Ballinger, 1977). Vysvětlení v Banfield (The Unheavenly City Revisited, str. 140-141): „Hrozba trestu z rukou práva pravděpodobně neodradí osobu orientovanou na současnost. Zisky, které tato očekává z nelegálního jednání, jsou velmi blízké současnosti, zatímco trest, kterým by tato osoba mohla trpět – pokud by byla vůbec chycena a potrestána – leží v budoucnosti příliš daleko na to, aby je vzala v potaz. Pro normální osobu je zde řada jiných rizik, než je jen právní postih, které jsou silně odrazující: hanba, ztráta pracovního místa, strasti ženy a dětí, jestliže je člověk poslán do vězení a tak podobně. Osoba orientovaná na přítomnost na takové rizika nenarazí… nemusí se strachovat o ztrátu práce, protože pracuje nahodile anebo vůbec, a své ženě nebo dětem přispívá na jejich podporu málo nebo nic, může být, že jim bude lépe bez jeho přítomnosti.” Viz také Wilson a Herrnstein, Crime and Human Nature, str. 416-422. Wilson a Herrnstein podávají zprávu o indikátorech pro mladé lidi, kteří se stávají rostoucí měrou “orientovaní na současnost, a tak jsou mnohem více impulsivní, než ti, co vyrůstali dříve.” Jsou zde některé důkazy, že je to pravdou. V roce 1959, Davids, Kidder a Reich podrobili skupinu mužských a ženských delikventů zavřených v ústavu v americkém státě Rhode Islandu různým testům (doplňování příběhu; říci těm, co vedli rozhovory, zda by uspořili anebo utratili různé sumy peněz, pokud by jim byly dány), které byly uzpůsobeny ke zjištění jejich orientace na čas. Výsledky jim ukázaly, že tito delikventi byli znatelně více orientovaní na přítomnost, než byli s nimi srovnávání ne-delikventi. O 15 let později byly v zásadě ty samé testy dány jiné skupině v ústavu zavřených delikventů ve stejném státě a stejného věku. Tato skupina byla mnohem více orientovaná na přítomnost, a tak méně ochotná odkládat potěšení (pro příklad spoření na místo utrácení peněz), než dřívější skupina delikventů. Navíc, tato skupina častěji zmiňovala utracení věnovaných peněz za drogy (nikdo toto nenavrhoval v roce 1959) a nikdo nezmínil darování peněz někomu jinému (několik delikventů v roce 1959 tvrdilo, že by tak učinili), str. 418.
(46) O kontrastu mezi monarchistickým a demokratickým válčením viz Fuller, The Conduct of War, zvláště kapitola 1 a 2; idem, War and Western Civilization (Freeport, N. Y.: Books for Libraries, 1969); Michal Howard, War in European History (Oxford: Oxford University Press, 1978), zvláště kapitola 6; idem, War and the Liberal Conscience (New Brunswick, N. J.: Rutgers University Press, 1978); de Jouvenel, On Power, kapitola 8; William A. Orton, The Liberal Tradition (Port Washington, Wash.: Kennikat Press, 1969), str. 25ff; Ferrero, Peace and War, kapitola 1.
(47) Pro odhalující analýzu amerických dat viz Robert Batemarco, „GNP, PPR a the Standard of Living,“ Review of Austrian Economics 1 (1987).
(48) O vtahu mezi vládou a veřejným názorem viz klasický výklad Etienna de la Boétie, The Politics of Obedience: The Discourse of Voluntary Servitude (New York: Free Life Editions, 1975); česky vyšlo jako Rozprava o dobrovolném otroctví v roce 2011; David Hume, Essays: Moral, Political and Literaly (Oxford: Oxford University Press, 193) zvláště esej č. 4: „On the First Principle of Government.“
(49) Pro příklad až do roku 1871 s příchodem univerzálního volebního práva u mužů, zahrnovalo Národní shromáždění Francouzské republiky jen okolo 200 republikánů z více než 600 zastupitelů. A obnovení monarchie byl zabráněno jen proto, že podporovatelé Burbonů a Orleánských se navzájem vyšachovali.
(50) Viz také Wilhelm Röpke, A Humane Economy (Indianoplis, Ind.: Liberty Fund, 1971), str. 129-136; de Jouvenel, On Power, kapitola 17.
(51) Viz také Marvin Harris, Cannibals and Kings: The Origins of Culture (New York: Vintage Books, 1977), str. 104ff., o soukromém poskytování veřejných statků „velkými muži.“
(52) Pro komparativní vyhodnocování teorií endogenního ve srovnání s exogenním původem vlády a historickou kritikou exogenního původu, jakožto nesprávného nebo neúplného viz Wilhelm Mühlmann, Rassen, Ethnien, Kulturen (Neuwied: Luchterhand, 1964), str. 248-319, zvláště str. 291-296. Pro zastánce teorií o exogenním původu vlády viz Friedrch Ratzel, Politische Geographie (Munich, 1923); Oppenheimer, Der Staat; Alexander Rüstow, Freedom and Domination (Princeton, N. J.: Princeton Universtiy Press, 1976).
(53) Viz pro příklad Gustave de Molinari, The Production of Security (New York: Center for Libertarian Studies, 1977), publikováno původně roku 1849.
(54) Viz k tomuto Henri Pirenne, Medieval Cities (Princeton, N. J.: Princetion Universtiy Press, 1974). “Jasným zájmem monarchie,” píše Pirenne, “byla podpora odpůrců feudalismu. Přirozeně, podpora byla poskytována, kdykoliv to bylo možné, bez toho, aniž by se monarchie zavázala těmto (městským) středním vrstvám, které vzepřením se svým pánům, bojovaly v podstatě a v praxi, za zájmy královských prerogativ. Přijmout krále, jakožto arbitra jejich rozmíšek, znamenalo pro strany konfliktu uznat jeho svrchovanou autoritu. Vstup měšťanů na politickou scénu měl za následek oslabení smluvních principů feudálního státu a byl výhodou pro princip autority monarchistického státu. Bylo by nemožné, aby si králové nechali ujít a nevyužili každou příležitost ukázat svoji dobrou vůli společenstvím, která bez toho, aniž by to měla v úmyslu, tak užitečně pracovala ve prospěch králů. (str. 179-80) Viz též ibid., str. 227f a de Jouvenel, On Power, kap. 17.
(55) O politické ekonomii politické centralizace a racionální decentralizaci a secesi viz Hans-Hermann Hoppe, „The Economic and Political Rational for European Secessionism,“ in Secession, State and Liberty, David Gordon, edice (New Brunswick, N. J.: Transaction Publishers, 1998); Jean Beachler, The Origins od Capitalism (New York: St. Martin’s press, 1976); zvláště kapitola 7, viz také kapitola 5 dole.
(56) „V dobré společnosti,“ píše Wilhelm Röpke, „vedení, odpovědnost a příkladná obhajoba norem a hodnot, které řídí společnost musí být velebenou povinností a nesporným právem menšiny, která formuje a je ochotně uznávána a vážená, jakožto vrchol společenské pyramidy hierarchicky strukturované na podkladě výkonů… Masová společnost musí být vyvažována individuálním vedením – ne ze strany originálních géniů anebo excentriků nebo poblouzněných intelektuálů, ale naopak ze strany lidí, kteří mají odvahou odmítnout excentrické novoty kvůli zachování ‚starých pravd,‘ ohledně kterých nás Goethe napomínal, abychom se jich drželi a kvůli historicky ověřeným, nezničitelným a jednoduchým lidským hodnotám. Jinými slovy, potřebujeme vedení… „asketů civilizace,“ sekulárních svatých, jací bývali, kteří v naší době obsadí místa, která nemohou zůstat dlouho neobsazená v žádné době a v žádné společnosti. To je to, co měli na mysli ti, kteří říkali, že „revolta mas“ musí být vyvažována jinou revoltou, „revoltou elity.“… To, co potřebujeme je opravdová nobilitas naturalis. Žádná doba se bez ní neobejde, nejméně ta naše, která se tak mnoho otřásá a drolí. Potřebujeme přirozenou elitu, jejíž autorita je bohudíky ochotně akceptována všemi lidmi, elitu odvozující svůj titul výhradně z prvotřídních výkonů a jedinečného morálního příkladu a obklopenou morální důstojností takového života. Jen několik lidí z každé společenské vrstvy může dosáhnout této tenké vrstvy přirozené elity. Cesta k tomu je příkladným a pomalým zráním života, který je zasvěcen úsilí ve prospěch všech, bezúhonné integritě, trvalému zdržení se běžné chamtivosti, prokázané správnosti úsudků, soukromému životu bez poskvrny, nezdolné odvaze stát za pravdou a právem a obecně dávání nejlepšího příkladu. To je to, jak hrstka stoupá vzhůru díky důvěře lidí, postupně získává pozici nad vrstvami, zájmy, vášněmi, špatnostmi, pošetilostmi lidí a konečně se stává svědomím národa. Příslušnost k této skupině morální aristokracie by měla být nejvyšším a nejvíce žádaným cílem, vedle něhož všechny jiné triumfy života blednou a stávají se mdlými… Žádná svobodná společnost, nejméně ta naše, které hrozí zdegenerování do podoby společnosti mas, nemůže nahradit takovouto skupinu záslužných osob. Pokračující existence našeho svobodného světa bude nakonec záviset na tom, zda naše doba dokáže vytvořit dostatečný počet takovýchto aristokratů veřejného ducha. (A Humane Economy, str. 130-131).
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Be the first to comment