Kdo byl a nebyl pozván na Pražský hrad? |

Sdílet článek:

I v dnešních médiích pokračuje vyhrocování sporu o to, kdo nebyl pozván na Pražský hrad k oslavám státního svátku 28. října. O personálie mi nejde. Vadí mi, s jakou ochotou tolerujeme či dokonce podporujeme oslabování institucí charakterizujících samotnou existenci České republiky.

Začněme už u faktu, že večer ke státnímu svátku se bez odporu „smrsknul“ na „večer předávání státních vyznamenání“. To je nepřípustný posun – politický i mediální. Umožňuje nahradit připravené vážné projevy pronášením úvah „spatra“ na téma „kdo byl vybrán“. Ale nejen to. Oslava vzniku samostatné Československé republiky nesmí být zneužita k obnažování sporu mezi institucemi prezidenta, parlamentních komor i vlády.

28. říjen nese výjimečné poselství: připomíná nejen okamžik zrodu samostatného státu, měl by být připomenutím, že stát se musí budovat a prostřednictvím institucí kultivovat. Je dnem v roce, který nás má zastavit a vybídnout k zamyšlením nad významem samotné existence České republiky. Tato existence – jak nás naučila naše historie – není samozřejmá. Budeme-li my sami nesmyslně pokračovat v útocích na symboly naší státní existence i symboly demokratického uspořádání, může se snadno stát, že nám někdy v budoucnu dosazení nějakého „protektora“ z cizí země ani nebude vadit. A to dopustit nesmíme, přestože, jak to dnes vypadá, na tom vcelku „úspěšně“ pracujeme.

Rishi Sunak se stane britským premiérem. Ve funkci nahradí zmatenou Liz Trussovou, která před pár týdny vystřídala vnitřně nedisciplinovaného, chaotického, osobnostně nevybudovaného, ideově nevybaveného – zato „válečnického“ Borise Johnsona. Horším než Trussová a Johnson Sunak už být nemůže. Ale to, že nahradil ve funkci premiérku už po šesti týdnech jejího vládnutí, to, že bude prvním ministerským předsedou v dějinách Spojeného království s indickými kořeny, to, že jeho vláda bude vládnout z města, jehož starostou je politik britsko-pákistánského původu, i to, v jakém stavu je Konzervativní strana, když generuje své předsedy „jako na běžícím páse“, nabízí zvláštní zamyšlení nad Velkou Británií samotnou.