Přímí dědicové Zlaté hordy: Rusové jsou vůči všemu, co přichází ze Západu, zcela imunní




Sdílet článek:

KN

Koncem srpna nastal velký rozruch kolem ruského politického myslitele Alexandra Dugina v souvislosti se smrtí jeho dcery. Darja Duginová zemřela po atentátu spáchaném u Moskvy. Automobil, kterým jela po dálnici, vybuchl. Pachatele ani objednatele atentátu se nepodařilo zjistit, a tak se vynořují různé spekulace.

Darja Duginová byla komentátorka ruských médií, v nichž tvrdě podporovala válku Ruska proti Ukrajině. Více známý je však její otec, považovaný za předního propagandistu Putinova režimu.

Alexandr Dugin je teoretikem neoeurasianismu – Rusko podle této koncepce nepředstavuje ve vztahu k Západu pouze zvláštní zemi, ale také odlišnou civilizaci nazývanou Eurasie. Nejde nicméně o zcela původní projekt, o čemž svědčí už samotná předložka „neo“. Dugina lze chápat pouze jako epigona hnutí, jež vzniklo ve dvacátých letech minulého století.


Syn Anny Achmatovové a Mongolové

V prostředí ruské bílé emigrace se tehdy objevila skupina vědců, kteří zrevidovali svůj kritický vztah k Sovětskému svazu a zformulovali program eurasianismu. Dospěli totiž k závěru, že SSSR představuje další vtělení ruského impéria, jež má podle nich být dědicem Zlaté hordy. Vycházeli z přesvědčení, že ruská identita je odolná, imunní vůči všemu, co přichází ze Západu, a předpovídali, že se SSSR bude postupně oprošťovat od komunismu, doktríny pocházející z Evropy, a zároveň se bude vyvíjet k původní politické kultuře Eurasie, což se v určité míře stalo. Můžeme říci, že by se Dugin nemohl bez těchto lidí objevit. Ale za pozornost stojí rovněž člověk, který dokázal navzdory různým protivenstvím osudu eurasianismus šířit v samotné Zemi sovětů, byť poněkud zastřeným způsobem. Jde o historika Lva Nikolajeviče Gumiljova (14. října 2022 uběhlo 110 let od jeho narození). Navíc jde rozhodně o netuctovou postavu.

Především nelze přehlédnout jeho rodiče. Jeho otcem byl básník Nikolaj Stěpanovič Gumiljov, jenž byl v roce 1921 bolševiky na základě falešných důkazů obviněn z účasti v protisovětském spiknutí a odsouzen k trestu smrti zastřelením. Jeho matkou byla Anna Achmatovová, slavná básnířka, o níž se tvrdilo, že je Sapfó ruské literatury.

Lev Gumiljov neměl snadný život. V mládí byl čtyřikrát uvězněn. Dvakrát si odpykával trest vězení v lágrech (byl obviňován z protisovětské činnosti, ale především mu přitěžovala skutečnost, že je synem „nepřítele lidu“). Jeho dramatické životní peripetie skončily zároveň s koncem stalinismu. Na svobodu se dostal už v roce 1956, ale zcela rehabilitován byl teprve roku 1975. Zemřel krátce po rozpadu SSSR, v roce 1992.

Od druhé poloviny padesátých let si Gumiljov dopisoval se dvěma eurasianisty žijícími za hranicemi Sovětského svazu – se zeměpiscem Pjotrem Savickým a s historikem Georgijem Vernadským. V rozsáhlé škále jeho zájmů se v popředí nacházely dějiny kočovných stepních národů Střední Asie. Ve svých pracích – česky vyšlo Objevení země Chazarů (1971), Hledání vymyšlené říše (1974), Od Rusi k Rusku (2011) – se oproti názorům převládajícím v ruské historiografii snažil dokázat, že Mongolové vpadnuvší ve dvanáctém století do ruských zemí nebyli žádní divocí a zaostalí barbaři. Argumentoval tím, že v té době dosáhli stejné vývojové fáze („etnogeneze“), v jaké se nacházely ve druhé půli prvního tisíciletí germánské kmeny pustošící Evropu.

V tomto pojetí se Zlatá horda jeví jako spojenec ruských knížectví ohrožených katolickými státy. Z tohoto důvodu si Gumiljov velice cenil Alexandra Něvského. Novgorodský kníže uznal, že Západ pro něj představuje větší nebezpečí než Mongolové. Dohodl se s nimi (a dokonce se na nich stal závislým), aby se posílil proti Němcům z Livonska (Řádu mečových bratří) a proti Švédům.

Vedle toho Mongolové vyžadovali na dobytých územích pouze politickou podřízenost. Teologické otázky je nezajímaly, připouštěli náboženský pluralismus. Na rozdíl od katolických zemí nevyvíjeli misijní činnost. Pro Alexandra, který chtěl v ruských zemích zachovat pravoslaví, to bylo neméně důležité. Gumiljov nicméně vůbec netvrdil, že se Čingischánovi nástupci chovali vůči Rusku jako mírové holubice. Šlo mu spíš o to prokázat, že vztahy ruských knížectví se Zlatou hordou byly složité (období spolupráce se proplétala s obdobími konfliktů). A bilance těchto vztahů hovořila podle něj spíš pro to, aby Rusové Mongoly nepohrdali a postupně si uvědomili, že právě s nimi (podobně jako s ostatními „etnosy“ Velké stepi) je spojuje civilizační společenství, a ne s Evropany. Není proto náhodou, že se Gumiljov stal patronem Eurasijské národní univerzity v Astaně, založené v roce 1996.

Jinou věcí je, že se v historikových pracích objevují prvky, jejichž vědeckost je přinejmenším sporná. Gumiljov uvažoval, že dějiny světa ovlivňuje „energie biosféry“. Zastával zvláštním způsobem pojatý geografický determinismus. Vytvořil pojem „pasionárnost“ označující tajemnou sílu dohánějící významné jedince (takové jako Alexandr Makedonský, Jan Hus, Napoleon Bonaparte) k činům s osudnými následky, které mohly způsobit (a částečně také způsobovaly) utrpení jak těmto osobám, tak i jimi vedené společnosti.


Kolonialistický pocit nadřazenosti

Je tedy Alexandr Dugin, inspirující se rovněž ezoterickými filozoficko-náboženskými směry, intelektuálním dědicem Lva Gumiljova? Jen zdánlivě.

Zde je třeba zdůraznit, že Gumiljov se na rozdíl od Dugina nezabýval politikou a byl navíc pronásledován systémem, jehož vedoucí činitelé začali v osmdesátých letech 20. století hledat alternativu k mrtvé komunistické ideologii. Tehdy se objevuje neoeurasianismus jako údajný projekt Lubjanky – a realizuje ho právě Dugin velebící J. V. Stalina, který měl podle jeho názoru stavět zájem Ruska výš než uskutečňování komunistické utopie.

Gumiljov poukazoval – rovněž na základě civilizačních rozdílů – na protiklady mezi Mongoly a Číňany, zatímco Dugin se zasazuje o spojenectví Ruska s Čínskou lidovou republikou. Daly by se uvést další příklady. Nechejme je protentokrát stranou a zamysleme se nad následující otázkou: Existují-li ve sféře historických zkušeností a civilizačních vzorů mezi Rusy a národy Velké stepi vazby (s čímž lze souhlasit), znamená to, že v takovém případě dochází k symbióze? Samozřejmě že ne, o čemž svědčí přinejmenším fakt, že Gumiljov polemizoval s eurocentrickým pocitem nadřazenosti, s jakým Rusové přistupují k „etnosům“ Střední Asie.

Máme tu tak co do činění s paradoxem, který se výrazně projevuje právě dnes. Jde o to, že Rusové, kteří patří (přinejmenším z určitých hledisek) do jedné civilizace s ostatními národy Velké stepi, k nim přistupují s kolonialistickou mentalitou.

Tento stav věci vynikajícím způsobem ilustruje ruský hraný film z roku 2010 Topič režiséra Alexeje Balabanova. Děj filmu se odehrává v současném Rusku a jeho hrdinou je Ivan Skrjabin, Jakut, veterán války v Afghánistánu. Pracuje v kotelně. Jeho někdejší ruští kolegové z armády jsou nájemní vrazi, kteří k němu přivážejí mrtvoly svých obětí, aby zahlazoval stopy jejich zločinů v rozpáleném kotli. Ke Skrjabinovi se přitom chovají velice protekcionisticky, nejednají s ním jako rovný s rovným. V jednu chvíli by dokonce byli ochotni zlikvidovat jeho dceru.

Viditelným znakem ruského kolonialismu je nyní národnostní složení vojáků, které Rusové vysílají do boje proti Ukrajině. S Burjaty, Kalmyky a Tuvinci se zachází jako s kanónenfutrem, což dokonce vyvolalo reakci bývalého mongolského prezidenta Cachjagína Elbegdordže, který jim projevil svou solidaritu, ale zároveň je vyzval, aby Ukrajince nestříleli.

Dnes je už zřetelně vidět, že dědictví Zlaté hordy v Rusku nahrává odstředivým tendencím. Tuto skutečnost nezmění žádné zaklínání eurasijským společenstvím. Zůstává jen otázka, jak by toto všechno okomentoval Lev Gumiljov.

casopiskontexty.cz

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (5 votes, average: 2,40 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

5 Comments

  1. Klasický případ manipulativní propagandy cílící na méně přemýšlivé a historie znalé osoby. Autor vám vybere podle svých potřeb jeden ruský myšlenkový proud z tisíce a snaží se vám tímto způsobem do podvědomí dostat, že Rusové jsou primitivní národ rovnající se jakési “asiatské hordě”. Kdyby už nic jiného, tak autor vám už neřekne, že Ukrajinci jsou rovněž potomci této “hordy”, a to o to víc, že na území současné Ukrajiny se turkicko-tatarské chanáty mající původ ve Zlaté Hordě udržely mnohem déle než v centrálním Rusku.

  2. Klasickym prikladem je soucasne napadeni Ukrajinskeho naroda bandou vojaku,zlocincu a vrahu RF s cilem tento stat zotrocit a uprit mu samostatnou existenci.Netreba zadnych dalsich historickych přirovnani.

    • Ja mam p. Kolemchodici radeji tu o Budulinkovi…
      Zpět k Minské dohodě. Kromě Ukrajiny a autonomních republik byly přítomny i ručitelské pravomoci, jako Německo a Francie na straně Ukrajiny a Rusko na straně republik. Německo, Francie a Rusko tak učinily jako zástupci OBSE. EU nebyla zapojena, byla to čistě záležitost OBSE. Bezprostředně po dohodě Minsk I zahájila Ukrajina protiteroristickou operaci proti dvěma autonomním republikám. Vláda tedy dohodu zcela ignorovala a provedla tuto operaci. Ale opět došlo k totální porážce ukrajinské armády v Debalcevu. Byl to debakl.
      Stalo se to také s podporou NATO?
      Ano a člověk se musí divit, co tam vlastně vojenští poradci NATO dělali, protože ozbrojené síly republik zcela porazily ukrajinskou armádu.
      To vedlo k druhé dohodě, Minsk II, která byla podepsána v únoru 2015. Sloužil jako základ pro rezoluci Rady bezpečnosti OSN. Tato dohoda je proto závazná podle mezinárodního práva: musí být provedena.
      Kontrolovalo to také OSN?
      Ne, nikoho to nezajímalo a kromě Ruska nikdo nepožadoval dodržování dohody Minsk II. Ukrajina nechce mluvit s představiteli Luganska a Doněcku. Ale když se podíváte na dohody z Minsku, pak musí existovat dohoda mezi ukrajinskou vládou a republikami, aby mohla být změněna ukrajinská ústava. Je to proces, který se děje uvnitř země, ale ukrajinská vláda si to nepřála.
      Ale Ukrajinci také podepsali dohodu…
      …ano, ale Ukrajina vždy chtěla svalit problém na Rusko. Ukrajinci tvrdili, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu a proto tyto problémy existují. Ale to bylo jasné, byl to vnitřní problém. Pozorovatelé OBSE od roku 2014 nikdy neviděli žádné ruské vojenské jednotky. Obě dohody říkají velmi jasně: Řešení musí být nalezeno na Ukrajině. Jde o určitou autonomii v rámci země a tu může vyřešit pouze Ukrajina. To nemá nic společného s Ruskem.
      Ukrajina schválila zákon na začátku července loňského roku. Byl to zákon, který říkal, že lidé mají různá práva v závislosti na jejich rase. Velmi to připomíná norimberské rasové zákony z roku 1935. Pouze správní Ukrajinci mají všechna práva, všichni ostatní mají pouze omezená práva. V důsledku toho Putin napsal článek vysvětlující historické formování Ukrajiny. Kritizoval rozlišování mezi Ukrajinci a Rusy atd.
      Dne 16. února vidíme extrémní nárůst porušování příměří ze strany ukrajinské armády podél linie příměří, tzv. linie kontaktu. Objevuje se extrémní nárůst výbuchů, zejména v Doněcké a Luganské oblasti. To se ví jen proto, že vše bylo zaznamenáno misí OBSE v Donbasu. Tyto zápisy si můžete přečíst v „Daily Reports“ OBSE.
      Čeho tím chtěla ukrajinská armáda dosáhnout?
      Byl to jistě začátek ofenzivy proti Donbasu. Když dělostřelecká palba zesílila, úřady obou republik začaly evakuovat civilisty a odvážet je do Ruska. Sergej Lavrov v rozhovoru hovořil o 100 000 uprchlíků. V Rusku se objevily známky rozsáhlé operace….
      Téhož dne uzavřel s oběma republikami smlouvu o přátelství a spolupráci. Podle hlavy 51 Charty OSN má právo pomáhat oběma republikám ve smyslu kolektivní obrany a sebeobrany. Tím vytvořil právní základ pro použití vojenských prostředků na pomoc oběma republikám.
      Ale nepomáhal jen republikám, zaútočil na celou Ukrajinu…
      Putin měl dvě možnosti: zaprvé bojovat společně s rusky mluvícím obyvatelstvem na Donbasu proti útočníkům, tedy ukrajinské armádě; za druhé, zaútočit na Ukrajinu na několika místech s cílem oslabit ukrajinské vojenské kapacity. Putin si také spočítal, že ať udělá, co udělá, budou sankce. Proto se určitě rozhodl pro maximální variantu….

  3. L.Zbytecne jste popsal situaci v oblastech,kde jste nikdy nebyl a obhajujete valku informacemi ktere jsou svetu předkladany agresorem pro omluvu vraždení civilistů s detmi,ničeni mest pro preziti milonu lidí,nejvetsi humanitarni katastrofu v Evropě.A to si představte,ze by Vas komentar vubec nevznikl,kdyby se Ukrajina nevzdala svych jadernych zbraní za ktere ji slibila RF bezpecnost a uzemni celistvost.Ta RF,ktera ji pak brutálne napadla a upira existenci jako statu.To jsou veci co?A představte si,ze kdyby ty zbrane měla,tak je pan dobyvatel mirumilovny soused a ma pro všechno pochopeni,tak jak ma svet pochopeni pro Sverni Koreu.Cim to asi bude co řikate?A Vy rozebirate Minsky ktere jsou dusledkem vyzbrojení kverulantů samozvanych(protizakonnych)oblastí tezkou vojenskou technikou(to neni zlocin?),agenty,penezi a podporování občanske valky jako priciny toho vseho.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*