Tak jsem konečně potkal někoho, kdo měl ten slavný covid. Tato věta neznamená, jak někteří fanoušci koronaviru často podsouvají lidem, kteří nadšení z roušek a karantén nesdílejí, zpochybňování existence této infekce, nýbrž prosté konstatování, že znám aspoň jednoho člověka, který má tuto diagnózu úředně potvrzenu. Bylo to velmi poučné povídání.
Paní Ida na to, že je nemocná, přišla náhodou, když mířila na noční službu do továrny. U vchodu totiž měřili teplotu a ona měla 38 stupňů. Lékařka ji druhý den poslala domů s tím, že je nachlazená, a napsala jí neschopenku. Tak, jako se to dělalo od uplynulého století až do roku 2020. Jenže teploty neustávaly, přidala se rýma a kašel a bolely ji uzliny. Doktorka také objevila zánět v ledvinách. A když se Idin zdravotní stav nelepšil, vzpomněla si paní doktorka, že „pandemie“ koronaviru ještě neskončila, a tak diagnostický proces zúžila z okruhu respiračních onemocnění a poslala ji na koronavirový test. Jen pro připomenutí, koronavirus je ta zákeřná smrtící nemoc, kterou ministerstvo zdravotnictví na svém webu charakterizuje těmito slovy: „Onemocnění COVID‑19 je způsobeno novým typem koronaviru s odborným označením SARS-CoV-2. Jedná se o vysoce infekční onemocnění, které se projevuje zejména horečkami, respiračními potížemi (kašel, dušnost), bolestí svalů a únavou. U starších a chronicky nemocných osob může nemoc mít vážnější průběh a může vést i k úmrtí.“ Tedy obyčejná viróza s neobyčejným jménem. A marketingem.
První den se nikdo z hygieny neozval, druhý a třetí den také ne, a tak si Ida myslela, že je vše v pořádku. Čtvrtý den ale zavolala sama, aby měla jistotu. Dozvěděla se, že je test pozitivní. To ji velmi překvapilo. Od začátku pandemie totiž nosila v práci i obchodě roušku, stejně jako všichni ostatní. „Myslela jsem, že se tím chráníme, ale teď už taky vím, že je to blbost, že před virem nikoho neochrání – ani toho, kdo ji nosí, ani druhé,“ říká mi opřená o vrátka svého domku, ještě viditelně zesláblá, protože jí dal covid docela zabrat. Nemá dlouhodobě vůbec dobrou imunitu, v těle měla zánět, který průběh virózy zkomplikoval, a celkově se poslední měsíce cítila dost vyčerpaná.
Okamžitě – i když po čtrnácti dnech to už bylo stejně jedno – tedy zavolala do práce a lidem, se kterými byla předtím na směně, aby všechny informovala. Například kolegu s rakovinou. S přílišným pochopením se ale nesetkala. Dozvěděla se, že prý šíří v práci zbytečnou paniku. „Chtěla bych vidět, co by mi říkali, kdybych nezavolala a pak to někdo chytil,“ kroutí hlavou, „to by zase křičeli, proč jsem jim to neřekla. Tady prostě nebyla šance udělat to dobře.“
Poté zavolala na hygienu, aby nahlásila své kontakty. Čekalo ji další nemilé překvapení. Už při čtvrtém kontaktu, který nahlašovala, byli naštvaní a vůbec se jim nechtělo nikam volat, natož posílat někoho do karantény. Nechtěli paní Idě udělat později dokonce ani kontrolní test. Že by i na hygieně věděli, že to není žádná „smrtící nákaza“, ale jeden z mnoha druhů onemocnění dýchacích cest virového původu? Na test musela jet nakonec až do Prahy, když už byla bez příznaků.
Mělo to ale i výhody. Když ji lékařka poslala ještě na plicní vyšetření a tam zmínila, že je „po covidu“, místo obvyklých tří hodin čekala asi pět minut. Lékaři se jí evidentně báli. Stejně jako okolí, které na ni pohlíželo jako na prašivou.
S takovou nás čeká skutečně horký podzim. Někdo někde zakašle, a aby se dal snad raději na útěk, protože by jej mohli pobláznění fanoušci koronaviru rozsápat nebo naprášit jako jedna milá dáma na Facebooku, kde se chlubí, že za den zvládne udat aspoň tři lidi, kteří nenosí roušku nebo ji nosí podle ní špatně.
Třeba jako imunolog Václav Hořejší, který se společně s parazitologem Jaroslavem Flégrem zařadil mezi největší koronaalarmisty a – vypůjčíme-li si reklamní slogan Dominika Haška a jeho nápoje Smarty – „oni baví“. První jmenovaný v rozhovoru pro Reflex.cz vehementně obhajoval nošení roušky a tvrdé trestání a pokutování všech, kteří „nařízení“ porušují, až mu z toho celý pořad rouška padala, a tak ji musel potenciálně zavirovanýma nemytýma rukama neustále nasazovat.
Ještě vtipnější je ale kolega Flégr, který by všechny a všechno zavřel, protože „lidstvo běží závod o svou existenci“, a tvrdí, že se teď virus může zaměřit na „zabíjení mladých“. Asi jako ve Švédsku, kde nezavřely školy a nakazilo se 0,05 % žáků? Kdyby se prý na rok (!) zavřely školy, vzdělání žáků tím nikterak neutrpí. To je, při pohledu na to, co hlásají profesoři s tituly před i za jmény, bohužel zřejmě pravda…
Zdraví nemocní
Bez ohledu na to, zda je nebo není profesor, by si měl člověk všímat jedné jediné věci, která je pro průběh „pandemie“ charakteristická a pro její pochopení klíčová. Zatímco evoluční biolog z nárůstu nakažených za jeden den na více než tisícovku usoudí, že roušky pomáhají, počet roste, protože jsme je v létě nenosili, a lidstvo běží o život, normální člověk s obyčejným selským rozumem si všimne, čím se čísla uváděná v médiích řídí. Oním kritériem je testování lidí. Vždyť od počátku tato epidemie ani není epidemií a se svými čísly se nemůže porovnávat ani s běžnou chřipkovou epidemií. Při ní musí být na počet českých obyvatel 160 až 180 tisíc nemocných, a pak se teprve omezují návštěvy třeba v nemocnicích. Koronavirus má 13 739 pacientů. Teď, když to „roste“.
A to ani nemluvíme o tom, že počet nakažených roste pouze tehdy, když se zvyšuje počet testů nebo se k testování vybírají lidé, kteří aspoň mají nějaké příznaky, třeba rýmu, a nikoli zdraví lidé. Pročpak se v médiích neuvádí počty skutečně nemocných lidí? Jak ironicky napsal jeden myslící člověk na Facebooku: 24 000 nakažených koronavirem za osm měsíců. Už jenom 965 000 a dosáhneme nákazy chřipkou v roce 2019… Ten milion, co měl loni chřipku, byl ale aspoň opravdu nemocný.
Je to taková komedie, až přechází zrak. Vždyť je to poprvé v historii lidstva, kdy nemocní lidé nevyhledávají lékaře, ale lékaři pátrají po zdravých lidech, které zařazují do statistik „nakažených“ a „nemocných“. A když se takoví zdraví nemocní najdou, tak jsme pak každý den průběžně informováni o tom, jak se úspěšně léčí, nebo se dokonce již vyléčili, i když nebylo z čeho. A aby takových pacientů neustále přibývalo a novináři mohli dělat rozhovory s profesorem Flégrem o vymírání lidstva, provádí se čím dál víc testů. A čím víc se provede testů a vypátrá nemocných, kteří jsou zdraví, tím ostřejší jsou opatření proti šíření růstu počtu takových „pacientů“, včetně karantén, omezování cestování a nošení roušek.
Potřebují ovečky
Teď, po měsíci, už je paní Idě, které je skoro padesát let, trochu lépe, i když sotva dojde na zahradu a na kratší procházku, jak je zesláblá. „Bylo to jako chřipka. Kdybych nevěděla, že mám covid, a nebáli se mě všichni okolo i v práci, asi bych se snažila jít do práce dřív. Ale takhle jsem to aspoň mohla vyležet, protože jsem vždycky chřipky a nachlazení přecházela, abych mohla pracovat. V tom to bylo dobré. Ale upřímně, kdyby se o tom covidu pořád nemluvilo a nevyděsili nás k smrti, prostě bych byla doma s chřipkou a byla bych asi klidnější.“
Za největší paradox považuje fakt, že všechna vládní opatření dodržovala v práci i ve svém okolí snad ze všech nejpoctivěji a roušku nosila ještě dlouho předtím, než byly povinné. Postupně ale vystřízlivěla, když viděla, že se boj proti koronaviru zvrhl spíše ve frašku.
Dnes, po prodělaném covidu-19, si definitivně myslí, že to byl zbytečný humbuk. Roušku už samozřejmě taky nenosí, alespoň tam, kde nemusí. „Když jsem viděla, jak funguje hygiena, jak je to každému jedno a jak jsem si musela volat sama o výsledky testů a skoro je přemlouvat, aby dali mé kontakty do karantény, přišlo mi to na hlavu postavené. A pak vidíte premiéra, který ani nejde do karantény, i když byl na jednání s nakaženou hygieničkou. Proč se ale prostě automaticky netestují lidé s příznaky nachlazení, neposílají se domů vyležet a do karantény se neposílají také jen lidé nemocní, a ne jenom nakažení? Ostatním by mohli dát pokoj a nechat národ zase žít. Jenže potřebují ovečky, aby poslouchali.“
Myslí si totiž, že tím vláda sleduje ještě něco jiného než ochranu zdraví obyvatel, jak od začátku proklamovala. Zrovna od ní mě tato slova velmi překvapila, protože paní Ida od počátku patřila mezi tu část národa, která opatření nejen dodržovala, ale schvalovala; do krve by se hádala s každým, kdo pochyboval, a hájila státní aparát. „Jsem zvědavá, co z toho ještě vyleze,“ říká rozčarovaná paní Ida s obavami. To uvidíme již brzy na svých televizních přijímačích…
Podobně jako paní Ida mluví i trenér jihlavských hokejistů Viktor Ujčík, kterého se novináři kromě hokeje ptali i na koronavirus. „Je to o zdravém rozumu. Chtělo by to, aby se konečně začalo přemýšlet a dalo se konečně i na ty odborníky, kteří jsou uznávaní u nás v republice i ve světě a kteří tvrdí, že covid je chřipka. Navíc v současné době se slabým nebo žádným průběhem. Jestli se pořád budeme honit za někým, kdo bude bez příznaků, a budeme určovat, že je pozitivní, a celý tým následně nebude trénovat, bude to prostě na prd.“
Z těchto čerstvých příběhů je vidět, že vzdělání, které se mnohdy vydává za výhodu, dnes v České republice vůbec nic neznamená a je lidem mnohdy spíše na obtíž. Zvlášť když nedovedou myslet.
Hokejový trenér Viktor Ujčík, který koronavirus také prodělal, si iluze o jeho obzvláštní nebezpečnosti, jak se neustále omílá v médiích, rozhodně nedělá: „Já jsem to onemocnění prodělal, celá moje rodina. A musím říct: tak příjemnou chřipku jsem ještě nikdy neměl. Takže pojďme konečně začít přemýšlet. Kdo chce chodit na hokej, ať na něj chodit může. Kdo se bojí, ať nechodí. Ať sedí doma a má roušky. To je jeho věc. Ale pojďme žít jako svobodní lidé, a ne jako před rokem 1989.“ Otázka je, jak velká část národa si právě tohle přeje.
Paní Ida je obyčejná žena, která chodí na dvanáctihodinové šichty do továrny. Viktor Ujčík hrál celý život hokej. Ale na základě vlastní zkušenosti i toho, že se dobře dívali kolem sebe, jsou schopni pochopit víc než mnozí profesoři a doktoři. I to je docela zajímavé zjištění. Samozřejmě existuje možnost, že to profesoři hájící koronavirus chápou a to, co říkají, říkají z politických nebo kariérních důvodů, ale při pohledu zejména na profesora Flégra a jeho trans to spíš vypadá, že tomu, co hlásá, skutečně upřímně věří. Těžko říct, která varianta je lepší. Určitě si ta videa ale pusťte, minimálně pro pobavení a představu, co je na univerzitě a v akademii věd všechno možné.
Zatímco na začátku epidemie, která není epidemií, nás kvůli minimu nemocných provázela věta „Neznám nikoho v mém okolí a v jeho okolí, který by byl touto nemocí nakažen“, na podzim bude u normálních lidí možná platit jiné moudro: „Neznám nikoho v mém okolí a v jeho okolí, který by tomuto divadlu ještě věřil.“ I takoví se ale v Česku pořád najdou.
(8 votes, average: 4,38 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář