Vítězství pana Motorovky

Milí čtenáři, možná jste zaznamenali, že ve vzdálené Argentině vyhrál prezidentské volby jeden dost nestandardní pán. Dost běžná reakce ze strany Evropanů zní “to je ale magor”. Na evropské poměry by asi opravdu byl.

Jenže to je právě ono. Podobně jako v onom El Salvadoru, ani tady ceteris není paribus. A Argentina není Evropa a dost možná přesně takovou změnu potřebuje. Ona je i jiná definice šílenství, která říká, že šílenství je dělat pořád to samé a očekávat jiné výsledky. Argentina už si nemůže dovolit dělat to samé. Dosavadní výsledky ji přivedly na pokraj krachu – už několikátého v řadě.

Než budeme pokračovat, měl bych trochu zkorigovat to “Argentina není Evropa”. Ona je to pravda jen částečně.

Z některých úhlů pohledu totiž Argentina Evropa vlastně je, respektive taková vzdálená a nepříliš úspěšná sestřenice Evropy. Zejména z toho demografického pohledu – na latinskoamerické poměry tu žije jen málo lidí neevropského původu. Indiánů tu bylo málo i před příjezdem Španělů a dnes jich najdete asi sto tisíc kdesi v pohraničí. Na celkový charakter země mají zhruba stejný vliv jako řecká nebo bulharská komunita na Českou republiku, tj. skoro žádný. Nikdy tu také nebyly plantáže a v posledních 200 letech bylo otrokářství jen okrajovým jevem (černochů je jen 0,5 procenta, otroctví zrušeno 1853 bez větších otřesů). Valná většina zdejšího obyvatelstva jsou potomci evropských imigrantů, začasté ze Španělska a z Itálie, ale také z Německa, Británie, Skandinávie atd. Je to vidět jak na složení davu na městských ulicích, tak na architektuře, která je nápadně evropského rázu a nemá skoro žádné exotické prvky.

Evropského původu je také zdejší hlavní politický problém, takzvaný peronismus, což je levicový populismus zavlečený do země bývalým diktátorem Juanem Perónem. Perón strávil několik let v Mussoliniho Itálii, kde “pochytil” řadu fašistických myšlenek, včetně té hlavní, totiž představy charismatického lídra, který vede svůj lid k prosperitě pomocí různých dekretů a modernizace státu. Bohužel stihl z té Itálie odjet dřív, než došlo k jejímu kolapsu ve válce, což by možná trochu zkorigovalo jeho ideály.

Argentina první poloviny 20. století byl nadějně se rozvíjející stát, ale na budování utopie neměl tu správnou ekonomickou základnu. Šlo pořád ještě o převážně zemědělskou zemi s omezeným průmyslovým sektorem. Nepřekvapivě, když v takové zemi Perón a jeho kamarádi zřídili rozsáhlý úřední aparát, následně znárodnili kdeco a začali rozdávat všelijaká privilegia, poslali argentinskou ekonomiku velmi rychle do kytek. Vyhnaný cizí kapitál ani know-how se nedaly snadno nahradit a tamní “pětiletky” (opravdu tam za Peróna měli “pětileté plány” stejně jako komunistická ČSSR) vedly v nejlepším případě ke stagnaci.

Leč i když Perón je dávno mrtev, myšlenka, že stát má lidem zajistit dobré bydlo, nebo aspoň zdání dobrého bydla, jej přežila natolik, že dodnes táhne Argentinu dolů jako jakýsi fatální šutr kolem krku. Jedním z nejhmatatelnějších průvodních jevů je chronická inflace, kterou si tady ani neumíme představit (to, co jsme zažili, byla chabá demoverze); nejjednodušším způsobem, jak rozdávat lidem peníze, je totiž natisknout si je. Za letošní rok dosáhla 185 procent, což velmi výrazně překonává i “výkon” Erdoganova Turecka. Pod dvacet procent neklesla už řadu let. Největší bankovka v oběhu, 2000 pesos, má hodnotu zhruba 150 Kč, takže na nákupy musíte s pořádně tlustou peněženkou.

Přitom ta země už dlouho nevedla žádnou válku, nikdo ji nikdy neokupoval, není zatížena přívalem chudých imigrantů, nemá žádné zásadní problémy se vzdělaností obyvatelstva, chybějící infrastrukturou ani s náboženským fundamentalismem, není tu žádné etnické pnutí – není to zkrátka žádný Afghánistán ani Zimbabwe. To nejhorší, co se o objektivních slabých stránkách Argentiny dá říci, je, že leží trochu stranou nejdůležitějších námořních obchodních cest. Ale to leží Austrálie taky, a na tamní blahobyt to přitom nemělo vliv.

Jedna z věcí, na kterou musíte zapomenout, chcete-li posuzovat Argentinu, jsou různé analogie vůči naší situaci. Nic tam nefunguje stejně jako u nás.

Jedním z plánů nově zvoleného prezidenta je zrušit centrální banku a nahradit argentinské peso dolarem. Působí to šíleně, než si uvědomíte, že centrální banka Argentiny neplní tu samou funkci jako třeba ČNB; teoreticky jde o stejné instituce, ale prakticky se evropské centrální banky vesměs opravdu snaží udržet jakous-takous stabilitu jimi spravovaných měn, kdežto ty latinskoamerické nikoliv. V takové situaci je z hlediska občana nejbezpečnější ty dysfunkční instituce prostě zrušit a spolehnout se na to, že ve vzdáleném Washingtonu, D.C., nebudou při tisku dolarů dělat tu samou chybu jako v Buenos Aires, nebo aspoň ne ve stejném měřítku.

To samé platí o ministerstvech apod. To, že Milei chce zrušit ministerstvo pro ženy, gender a rozmanitost, to asi nikoho nepřekvapí. (Stát trpící skoro dvousetprocentní inflací opravdu nemá nárok financovat nějakou genderovou pseudoinstituci.) To, že chce zrušit i ministerstvo zdravotnictví, vyvolá v běžném Čechovi čirý děs, ale opět: stejně jako u té centrální banky, která se ve skutečnosti moc netrápí nějakou stabilitou měny, ani u argentinského ministerstva zdravotnictví nemůžete spoléhat na to, že se vůbec stará o zdraví svých občanů. Zavedené státní instituce v Argentině jsou prolezlé početnými klikami insiderů, jimž jde hlavně o vlastní postavení a příjmy, a jednou ze zkušeností posledních desítek let je, že jsou v podstatě nereformovatelné. Pak ovšem dává smysl zprivatizovat, co se dá, a u těch agend, které stát vykonávat musí, aspoň zřídit zcela nové úřady složené z jiných lidí.

Tohle zní jako program “OSVČ sobě”, ale Milei měl významnou podporu i v chudších vrstvách obyvatelstva, které znají argentinský stát hlavně jako zdroj problémů. Žít v zemi s dvousetprocentní inflací je pro chudší lidi ještě horší než pro střední třídu. Jste-li programátor nebo byznysman, možná si dokážete domluvit výplatu v tvrdých dolarech, ale jako metař dostáváte do ruky jenom pesa, která ztrácejí svojí kupní sílu metelesku-blesku.

Nemám prosím tušení, jestli s tak fatálně “nakopnutým” státem ještě někdo dokáže něco udělat. (Kdyby to byl počítač, doporučil bych zformátovat disk a nainstalovat novou kopii operačního systému od nuly.) Ale samotná myšlenka prořezat přebujelou argentinskou byrokracii pomyslnou “motorovkou”, ta nijak šílená není. Té můžu leda tak fandit.