Vyhazov aneb mnoho povyku pro nic

LIBOR ČÍHAL

V ruských médiích a posléze i na Západě se objevila informace o vyhazovu ředitele Institutu USA a Kanady Ruské akademie věd akademika Garbuzova. Akademici mají v Rusku vysoký společenský status a tedy informaci doprovázel údiv, ministr pro vědu využil pravomocí a ředitele ústavu Garbuzova odvolal poté, co 29. srpna publikoval v Nezavisimaja gazeta velmi negativní článek o ruské národní ideologii a státní moci. Po přečtení inkriminovaného článku akademika Garbuzova a jeho předchozích na webu dohledatelných interview a článků, jímá údiv zahraničního čtenáře z jiných fakt než je samotné odvolání. V Německu okamžitě odvolali za nevinný výrok prezidenta Úřadu na ochranu ústavy Maasena, v Americe řadu prezidentů univerzit za pochyby o woke ideologii, v Bavorsku dnes režim, konkrétně ministerský předseda Soder a média, nechutným způsobem před říjnovými volbami likviduje nejpopulárnějšího bavorského politika předsedy strany Svobodných voličů Huberta Aiwagera. V sedmnácti letech šířil rasistický pamflet o rok staršího bratra. V Čechách se nemusí nikdo likvidovat, osoba s tak negativním názorem na režim jako má Garbuzov, by se nikdy ředitelem žádné státní instituce nemohla stát, byla by zlikvidována už v zárodku, dokonce člověk s negativními postoji k režimu se stane v státních institucích tzv. nefrekventovatelným, zablokuje se mu kariéra a hrozí mu vyhazov.

Údiv může jímat čtenáře i z jiného faktu, při internetovské rešerši, co kdy akademik napsal, se objeví jeho jméno na serveru, kde jsou transparentně uvedeny platy a majetky všech ruských významných činovníků, akademik si loni přišel na půldruhého milionu Kč a několik stovek milionů má v nemovitostech. Pokud informace na serveru odporují realitě, je to důvod, aby do hry vstoupil sledovatělnyj komitět. což se často děje, neuplyne týden, aby se nečetlo o zatčení významného korupčníka. Něco takového by zmoralizovalo i české vládnoucí mravní bahno.

Garbuzovův článek na prvním místě udiví slabou až slabomyslnou argumentací, jenom fakt, že ředitele ústavu volí osazenstvo ústavu, může vysvětlit jeho funkci, osazenstvo při volbách často neakcentuje vědeckou aprobaci kandidáta, ale jiné jeho přednosti, např. schopnost přinést do ústavu prachy. Překvapuje malá Garbuzovova faktografická kompetentnost, např. dovozuje neotřesitelný amerických primát na planetě z části i z ekonomických statistik, které možná platily před čtyřiceti lety, ale dnes jsou dávno pasé. Např. podíl USA na planetární průmyslové výrobě není 25 %, jak píše Garbuzov, ale 15 % v 2015, v 2018 to bylo méně než 10 %, a to mají USA štěstí, že se všechno kvótuje v dolarech. Garbuzov se neobtěžoval prolistováním stránek MMF nebo Světové banky. Tvrdí, že v USA se nachází 70 % světových zlatých rezerv, to prý jim umožňuje udržet klíčovou roli dolaru ve světové ekonomice, pravdou je 40 % zlatých rezerv, role dolaru je však podmíněna něčím jiným, hlavně jejich mocenskou planetární polohou. USA mají několikabilionový státní dluh, který pomocí dolaru rozpouští v planetární ekonomice, role dolaru je dána pouze tolerancí ostatních. Ještě závažnějších faktických chyb se dopouští při exkursu do ruských financí.

Podle Garbuzova dochází v Rusku k renezanci stalinismu a vytváří se mýty o krizi globalismu a anglosaského světa a o příštím kolapsu americké dominance. Totalitní politické elity se často opírají o podobné mýty. Ruská historie se podle Garbuzova od dob Kyjevské Rusi a Moskevského knížectví vyznačovala expanzionismem. A Svatá říše římská nebo Přemyslovci, Anglie a kdokoliv jiný nedělal totéž? Ti, co to nedělali, jsou pro historii mrtví. Ruská moc se ve všech historických obdobích opírala o mýty, současným mýtem Kremlu je idea hlubinného ruského národa, založená na křesťanství, kultuře a morálních kvalitách národa.

Podle Garbuzova se Rusko propadlo do bezvýznamnosti a národní mýty jsou jen propagandou, která umožní režimu se trochu déle udržet u moci, než definitivně zmizí v propadlišti doby, která má a bude mít americké barvy. Akademik neregistroval jeden dost podstatný fakt, ruská ideologie dnes indukuje primární politickou a ideovou diferenciaci v západním světě, ne pravicovost nebo levicovost jsou klíčem k primárním názorovým rozdílům, ale je to postoj k Rusku a jeho ideologii a teprve poté další rozdíly. Dokonce tato diferenciace v západní populaci je silnější než rozdíl indukovaný postojem k Číně. Zcela to neguje akademikovu tezi o nevýznamnosti Ruska.

Garbuzovi nejvíc vadí idea hlubinného ruského národa, založená na křesťanství a kultuře, což je lehce vysvětlitelné jeho ztotožněním s nejbigotnějším liberálním globalismem, který národ nenávidí a navíc v tomto případě to má být hlubinný národ. Idea hlubinného národa je sen o sobě, který má v Rusku staletou historii. Možná tento sen není reálný, ale v žádném případě nejde o fikci, jeho projevem je např. industrializace Sibiře, která trvá už sto padesát let, co energie zde Rusko ztratilo a začíná pořád znovu. Rusky prezident mluví téměř jako ze sna, když radí kamčatskému gubernátorovi, jak zlepšovat život lidí v Petropavlovsku. Kanada žádný sen o sobě nemá, industrializaci severu dávno vzdala, v podstatě kromě surovinové exploatace, pár stovek kilometrů na sever od Toronta skoro nikdo nežije. Idea o křesťanské a kulturní podstatě národa není ničím vadná, její dialektickou protistranou je současný západní produkt tzv. hlubinný stát, který je založen na primátu a zájmech globalistických mocenských struktur. Národ se všemi svými mýty je přirozeným a vývojově nosným fenoménem, hlubinný stát je petrifikovaná fašistická struktura nelítostně likvidující všechny oponenty a degradující člověka.

Garbuzov zcela ignoroval i analýzy západních mainstreamových médií o hluboké ekonomické a politické krizi západního světa, perfektní odpovědí Garbuzovi může být analýza od Doug Bandowa v The American Conservative. Bandow píše, že Amerika přežije všechno, co přijde, ale vládnoucí třída a její imperiální snažení nepřežijí. Bidenova administrativa žije v domnění, že se nacházíme v roce 1989. Většinu své historie se USA mírnily ve svých aspiracích, až před sto lety sebenadmutý Woodrow Wilson ostentativně ignoroval varování George Washingtona nevměšovat se do světových konfliktů a vstoupil do Světové války, což mělo následky v 2. světové válce a dlouho po ní. Rozpad komunistického bloku byl pozitivní, bohužel to dovedlo americkou administrativu k myšlence, že USA jsou nejpodstatnějším národem ve světě a ostatní jsou jen stavebním pískem. Bush kdysi řekl: “Co řekneme, bude platit.”

Tento přístup vedl k americkému hanebnému vměšování do ruských voleb a k vojenské expanzi, která měla vynutit ruskou podřízenost po rozpadu SSSR. Americká politika vedla poprvé od 2. světové války ke konvekční válce na evropském kontinentu, District of Columbia tuto válku komentuje jako oslabení Ruska v americkém zájmu, DC je indiferentní k strašným lidským obětem. Ovšem svět se oproti devadesátým letům výrazně proměnil, Rusko se nezhroutilo po brutálních ekonomických sankcích a v artilerii a jiných zbraních přetrumflo NATO. Čína má větší válečné loďstvo než USA, menší v BRT, ale s lepší bojovou kapacitou. Severní Korea je blízko bodu, kdy nukleárním arzenálem dosáhne USA. USA a Brusel jsou v šoku, když nezápadní země nehodlají zbraněmi podporovat Ukrajinu. Amerika halasí o agresi na Ukrajině, ale bez skrupulí nelegitimně napadla Jugoslávii a Irák. Ve světě sílí odpor k americkému zneužívání finanční dominance nad světem. Samotné USA prochází velkou fiskální a potenciálně finanční krizí, roční státní deficit v mírovém období činí v USA kolem 1,6 bilionu dolarů. Jak si může s těmito parametry dělat Washington nárok vést svět.

(12 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...