Uteč, schovej se, bojuj. Policie nemůže být všude a hned |

Sdílet článek:

SM/LUMÍR NĚMEC

Požádali jsme bezpečnostního poradce a bývalého policistu Lumíra Němce o základní rady lidem, kteří se mohou ocitnout v situaci napadení aktivním střelcem, jaké proběhlo včera v budově FFUK v Praze. „Mít vždy připravený plán, povědomí o prostoru, být flexibilní.“

Co lze obecně poradit lidem pro případ situace podobné, kterou zažila Praha včera? Platí rada uteč, schovej se, bojuj, v tomto pořadí?

Ano, to je to jediné, co lidi v této situaci mohou udělat. Jen je důležité dodat, že to vše má svoje další pravidla. To znamená, že když začnu utíkat, měl bych vědět, kam utíkám. Měl bych vědět, jestli je tam někde nějaký nouzový východ. Jestli se z budovy dostanu ven. Nemělo by to být jen nějaké pobíhání bez cíle.

V souvislosti s tím jde ruku v ruce to, že lidi by měli mít přehled o tom, kde jsou. A tady se dostáváme k tématu vlastně obecnějšímu, ale velmi důležitému. Lidi si musejí uvědomit jednu věc. A to, že se bezpečnostní situace opravdu mění. Nárůst útoků aktivních střelců, teroristických útoků ve světě dokládá statistika. A je třeba si uvědomit, že i v okamžiku, kdy navýšíme počet policistů na trojnásobek, tak stejně nikdy nebudou všude. Lidé si musejí uvědomit, že musí přijmout část odpovědnosti za svou vlastní bezpečnost.

A toto přijetí části odpovědnosti právě spočívá především v tom, že se budeme víc dívat kolem sebe, budeme obezřetnější. Že se budeme nějakým způsobem vzdělávat, co a jak dělat. A v okamžiku, kdy přijdeme do nějakého obchodního centra, do kina, restaurace, tak je třeba mít povědomí, kde jsem, kde je možný únikový východ, kde je nějaké schodiště. Toto povědomí dává tu šanci, že v okamžiku, kdy se něco stane, nebudu vědět, co mám a můžu dělat.

Kdybych Tě poprosil o vyjmenování základních pravidel nebo principů, kterých doporučuješ se při reakci uteč, schovej se, bojuj držet – některá jsi už zmínil. Co může zvýšit šance ohrožených?

Základním pravidlem je mít vždy připravený plán. To znamená, jak jsem už říkal, vědět, kam utéct. Lidi, kteří jsou s vámi, ty vyzvěte, ať vás následují, ale nepřemlouvejte je. Dejte jim šanci, řekněte jim, že víte, kam jdete, vyzvěte je, aby běželi za vámi, ale nepřemlouvejte je, na to nemáte čas. Další důležitou věcí je nechat všechny věci na místě. S sebou potřebujete jedině mobilní telefon pro komunikaci se složkami IZS.

Jakmile začnete utíkat, je důležité vnímat neustále prostředí kolem sebe. Může se klidně stát, že si připravím nějaký plán, a najednou zjistím, že ve směru, kterým chci utíkat, se střílí. V tomhle ohledu je třeba být flexibilní a umět svůj záměr přizpůsobit situaci.

Neméně důležitým doporučením je se vnitřně připravit na to, že kolem sebe uvidíte zraněné i mrtvé lidi. V okamžiku, kdy jsme na to připraveni, očekáváme takovou možnost, tak nás pak taková situace nemusí paralyzovat. A spolu s tím mějme na paměti také další pravidlo: na útěku se nevěnujme zraněným. Jakmile se totiž budu na místě věnovat zraněným ve snaze jim pomoci, může se stát, že se objeví útočník a střelí i mě. V situaci, kdy se v prostoru pohybuje aktivní střelec, bojuje především každý sám o svůj vlastní život.

To jsou věci, které se týkají útěku. Čeho je dobré se držet, když utéct nelze a potřebuji se ukrýt?

Ukrýt se je ideální v takovém prostředí, jakým je například právě univerzitní budova. Jde o místa s omezenou možností je opustit, je tam jedno schodiště, nacházíme se ve vyšším patře, nevíme, co se kde děje. Řešením je se někde schovat, za nějaké pevné dveře. Pokud se ukrývám a útočník je někde poblíž, je dobré se pokusit úkryt ještě při vhodné příležitosti změnit, protože nevím, jestli mě neviděl. V každém případě dveře zamknout, zabarikádovat, zajistit. Najít si bezpečné místo, tedy takové, kde mě nemůže zasáhnout střela, pokud by útočník střílel skrz dveře. Zhasnout, být potichu, tvářit se, že tam nikdo není.

To se opírá v případě útoků aktivních střelců o tzv. pravidlo prvních zavřených dveří. Jakmile útočník zahájí střelbu, tak ví, že mu běží čas. Dobře ví, že tam není do nekonečna, dříve nebo později policie zasáhne. Takže zpravidla nechce ztrácet čas tím, že se bude snažit dostávat do zavřených dveří. Chce pozabíjet co nejvíce lidí, kteří se pohybují ve volném prostoru.

A poslední možnost, tedy boj s útočníkem?

A pokud jde o třetí možnost, tedy o boj, tam bych poradil do toho jít v případě, že mám před sebou poslední dvě možnosti. Možnost číslo jedna: neudělám nic a zemřu. A možnost číslo dvě: zkusím něco udělat, a třeba to vyjde. Pokud se pro protiútok rozhodnu, je důležité použít cokoli jako zbraň, kterou zvýším razanci svého útoku. Může to být sklenička, židle, notebook, hasicí přístroj, cokoli. Druhou věcí je pokusit se vyprovokovat vlastní skupinu, abych neútočil sám. Zařvat na lidi, vrhnout se na něj v početní převaze. Když půjdu sám, moje šanci jsou velmi malé. Ale když nás bude pět, šest, osm najednou, jistě, někdo z nás to pravděpodobně schytá, ale ostatní se k útočníkovi můžou dostat.

Jakmile se k němu dostaneme, první, o co se snažíme, je blokovat mu zbraň, povalit ho na zem. To už jsou praktické věci. Výhodu našemu protiútoku může dodat to, když máme možnost po útočníkovi začít házet jakékoli předměty. Je to důležité proto, že kdy po něm něco házíme, docílíme jakéhosi rozdvojení jeho pozornosti. Na jednu stranu nás chce zabít, na druhou stranu musí dát pozor, protože na něj létají různé věci. Musí se krýt. Rozdělíme tím pozornost do dvou směrů a zvyšuje to naše šance, že se k němu dostaneme a podaří se nám ho eliminovat.

Železným pravidlem těchto situací je volání části veřejnosti a médií po nějakém zpřísnění bezpečnostních opatření, zbraňových restrikcí, apod. Příliš často bez informací, bez souvislostí, bez povědomí o situaci i o legislativě, která platí. Z tvého pohledu a při tvých zkušenostech, zaznělo cokoli, podle čeho již nyní lze o nějaké systémové změně v nějakém směru uvažovat?

Tohle je běžné. Jde o výkřiky různých populistů a dalších lidí, kteří o věci ve skutečnosti nemají ánung. V České republice máme jeden z nejlepších zbraňových zákonů na světě. To znamená, že u nás získat zbrojní průkaz není o tom, že si jdeme koupit pistoli do supermarketu. Zájemce musí projít zdravotní prohlídkou, musí udělat poměrně dost složité zkoušky, je pod dozorem lékaře, chodí na pravidelné zdravotní prohlídky, je víceméně neustále nějakým způsobem kontrolován. To je věc jedna.

Druhá věc je, že když se člověk rozhodne, že chce někoho zabít, tak to prostě udělá. My se musíme zaměřit na to, jak to tomu člověku znepříjemnit. Ale nikdy tomu nezabráníme se 100% jistotou. Ale když mu dáme do cesty nějaké překážky, máme šanci, že ho od toho záměru odradíme. Dám příklad. Když se rozhodne, že někam najede SUVéčkem, tak přece taky nesebereme všem lidem řidičáky, ale budeme přemýšlet o tom, jak ten prostor, kde se shromažďují lidi, nějakým způsobem zabezpečit. Třeba betonovými palisádami, atd. Jde o to, abychom přijali nějaká elementární opatření pro zvýšení ochrany tzv. měkkých cílů.

To je třeba činit v několika krocích. První fází je odstrašení, druhá fáze je detekce, reakce, a pak jde o následnou činnost při případném útoku. Fáze odstrašení spočívá v tom, že dáváme najevo, že ten objekt je chráněný. To znamená třeba nastavení nějaké autorizace pro vstup, zavedeme kontroly na vstupu, budeme prohlížet například velké batohy. Tím dáváme najevo, že se chráníme, že je prostor zabezpečený, a už to není tak, že tam každý chodí zcela volně, přinese si tam plný batoh zbraní.

Druhá věc je, že když se něco stane, zdaleka není tak důležité mít všude kamery, ale důležitá je schopnost okamžité reakce. To znamená, že první, kdo zjistí, že nějaký útok hrozí nebo probíhá, nemusí být ostraha u obrazovek, ale prakticky kdokoli. A každý musí mít možnost efektivně varovat ostatní – v budově by měl být nějaký systém varování, panikové tlačítko, něco na způsob požárního hlásiče, do kterého kdokoli praští, a okamžitě se v budově rozhouká varovný signál. Jakmile se toho zavede, tak je velmi důležitá třetí věc.

A tou je reakce lidí, kteří jsou v budově. Ti musejí mít povědomí, jak reagovat. Slyším varovný signál, někdo na objekt zaútočil, začínám řešit možnosti – uteču, neuteču, zamknu se. To je nejdůležitější. Protože policie, jak už jsem říkal, i kdybychom jich měli trojnásobek, stejně nebudou na místě teď hned. První fáze odstrašit, druhá fáze detekovat hrozbu, upozornit všechny v objektu, že se něco stalo. Když se například na univerzitě začne střílet v přízemí, ve čtvrtém patře to nemusí být slyšet. Ale jakmile se spustí poplašný signál, reakce je jasná a máme víc času. Jsme v posluchárně, zabarikádujeme se, schováme se, a naše reakce může být efektivnější a může nám skutečně pomoci zachránit si život. A to je opravdu mnohem efektivnější přístup než nějaké restrikce vůči zbraním a další populistické kroky tohoto typu.