O svobodném obchodu a omezené imigraci II.




V.

Od rozpoznání toho, že zastánci svobodného obchodu a trhů nemohou obhajovat volnou imigraci bez toho, aniž by byli nekonzistentní a odporovali sami sobě, a že tak imigrace musí být logicky omezena, je jen malý krok k dalšímu poznání, jak musí být omezena. Ve skutečnosti všechny vlády oblastí s vysokými mzdami v současnosti omezují imigraci jedním způsobem nebo jiným způsobem. Nikde není imigrace “volná,” bezpodmínečně anebo podmínečně. Nicméně, restrikce uvalené, pro příklad na imigraci do Spojených států a Švýcarska, jsou dosti rozdílné. Jaké restrikce by měly existovat? Přesněji, které omezení imigrace je zastánce svobodného obchodu a svobodného trhu logicky přinucen zastávat a podporovat?

hans-hermann-hoppe.jpgVedoucí princip imigrační politiky země s vysokými mzdami plyne z toho náhledu, že k tomu, aby byla svobodná ve stejném smyslu jako je volný obchod, musí být imigrace pozvaná. Detaily plynou z dalšího objasnění a znázornění konceptu pozvání versus invaze a nucené integrace.

Za tímto účelem je nutné předpokládat, jako koncepční měřítko, existenci toho, co političtí filosofové popisují jako anarchii soukromého vlastnictví, anarchokapitalismus nebo řízenou anarchii. (13) Všechna půda je soukromě vlastněna, včetně všech ulic, řek, letišť a přístavů. S ohledem na nějaký kousek půdy, majetkové tituly můžou být neomezené; tj. vlastníkovi je dovoleno dělat, co si přeje se svým vlastnictvím, dokud fyzicky nepoškozuje vlastnictví jiných. S ohledem na jiná teritoria, majetkové tituly můžou být více nebo méně omezené. Jak je v současnosti případem v některé bytové výstavbě, vlastník může být omezen smluvními omezeními, jak může nakládat se svým vlastnictvím (omezující klausule, dobrovolné zónování), které může pro příklad zahrnovat residenční spíše než komerční využití, žádné stavby vyšší než čtyři patra, žádný prodej nebo pronajímaní nesezdaným párům, kuřákům, Němcům.

Jasně v tomto druhu společnosti není nic takového jako svoboda imigrace nebo imigrantské právo průchodu. Spíše zde existuje svoboda mnoha nezávislých majitelů soukromého majetku přijmout anebo vyloučit jiné osoby ze svého vlastnictví v souladu s jejich vlastními omezujícími anebo neomezujícími majetkovými tituly. Přijmutí na nějaké teritorium může být jednoduché, zatímco na jiné to může býti téměř nemožné. Navíc přijetí na vlastnictví jedné strany neimplikuje „svobodu pohybovat se kolem,“ jestliže jiní majitelé takového vlastnictví neodsouhlasili takový pohyb. Bude zde taková imigrace nebo ne-imigrace, inkluze nebo exkluze, desegregace nebo segregace, nediskriminace nebo diskriminace jakou si jednotliví vlastníci nebo asociace jednotlivých vlastníků přejí. (14)

Důvod pro citování modelu anarchokapitalistické společnosti je, že žádná taková věc jako nucená integrace (nezvaná migrace) není možná (povolená) v jejím rámci. Za takovéhoto uspořádání neexistuje žádný rozdíl mezi fyzickým pohybem statků a migrací lidí. Tak jako každý pohyb produktu odráží výchozí dohodu mezi odesílatelem a příjemcem, tak jsou všechny pohyby imigrantů do a v rámci anarchokapitalistické společnosti výsledkem dohod mezi imigrantem a jedním nebo vícero domácími přijímajícími vlastníky majetku. Proto, i když je anarchokapitalistický model nakonec odmítnut  – a jestliže z “realistického” důvodu je existence vlády a “veřejných” (vedle soukromých) statků předpokládána – přináší to jasné určení toho, jaká by měla být vládní imigrační politika, jestliže a nakolik odvozuje vláda svoji legitimnost ze suverenity “lidu” a je na ni pohlíženo jako na výsledek “společenské smlouvy” (jak tomu samozřejmě je dle všeho v případě všech moderních – post-monarchistických vlád). Jistě takové „lidové“ vlády, které přijímají jako svůj primární úkol obranu svých občanů a jejich vlastnictví (produkci domácí obrany), by chtěly zachovat spíše než odstranit tento nenucený integrační rys anarchokapitalismu.

Ve snaze vyjasnit, co toto znamená, je nutné vysvětlit, jak je nějaká anarchokapitalistická společnost změněna zavedením vlády, a jak to ovlivňuje imigrační problém. Protože v anarchokapitalistické společnosti není vláda, není zde žádné jednoznačné oddělení mezi domorodci (domácími občany) a cizinci. Toto oddělení se objeví pouze při ustavení vlády. Teritorium, na které se rozšíří vládní moc se stává tuzemskem, a každý kdo sídlí mimo toto teritorium se stává cizincem. Objeví se státní hranice (a pasy), jako odlišení od hranic soukromého vlastnictví (a titulů k majetku) a imigrace dostane nový význam. Imigrace se stává imigrací cizinců přes státní hranice, a rozhodnutí o tom, zda by měla být osoba přijata anebo by neměla být přijata již déle ne spočívá výhradně na majitelích vlastnictví nebo na společenství takových vlastníků, ale hlavně na vládě, jakožto domácím monopolistovi, který poskytuje služby bezpečnosti. Nyní jestliže vláda vyloučí osobu, zatímco existuje domácí resident, který chce tuto osobu přijmout na své vlastnictví, je výsledkem nucené odepření vstupu; a jestliže vláda příjme nějakou osobu, zatímco není žádný domácí resident, který by chtěl mýti takovou osobu na svém majetku, výsledkem je nucená integrace.

Navíc v ruku v ruce s institucí vlády přichází instituce veřejného vlastnictví a veřejných statků; to jest vlastnictví a statky vlastněné kolektivně všemi domácími residenty a řízené a administrované vládou. Čím větší nebo menší je velikost veřejného vlastnictví, tím větší nebo menší bude potencionální problém s nucenou integrací. Zvažujme socialistickou společnost podobnou pro příklad bývalému Sovětskému svazu anebo Německé demokratické republice. Všechny výrobní faktory (kapitálové statky) včetně veškeré půdy a přírodních zdrojů jsou veřejně vlastněny. Podle toho, pokud by vláda přijímala nezvané imigranty, přijímala by je na jakékoliv místo v dané zemi; protože bez soukromě vlastněné půdy, zde nejsou žádná jiná omezení na vnitřní imigrace, než tato vládní nařízení.

Za socialismu tak může být nucená imigrace rozšířena všude, a tak ohromně zintenzivněna. (Ve skutečnosti v SSSR a NDR by pro příklad vláda mohla ubytovat cizince v něčím soukromém domě nebo bytě. Toto opatření a z něho plynoucí vykonaná nucená integrace byly obhajovány na základě toho “faktu,” že všechny soukromé domy spočívají na veřejných pozemcích. (15))

Socialistické země nejsou samozřejmě zeměmi s vysokými mzdami. Nebo jestliže jsou, nezůstanou s vysokými mzdami dlouho. Jejich problémem není imigrace, ale tlaky na emigraci. SSSR a NDR zakazovaly emigraci a střílely lidi pokoušející se opustit zemi. (16) Nicméně problém rozšíření a zintenzivnění nucené integrace mimo socialismus přetrvává. Vždyť v nesocialistických zemí jako Spojené státy, Švýcary a Německo, které jsou oblíbenou imigrační destinací, se vládou přijatý imigrant nemůže pohybovat všude. Jeho svoboda pohybu by byla silně omezena rozsahem soukromého vlastnictví a obzvláště soukromými pozemky. No, používáním veřejných silnic nebo veřejných prostředků dopravy a zdržováním se na veřejných pozemcích a ve veřejných parcích a budovách, může imigrant překřížit každou cestu domácího residenta a pohybovat se téměř až do jeho sousedství. Čím menší je porce veřejného vlastnictví, tím méně pravděpodobně k tomuto dojde, ale dokud existuje jakékoliv veřejné vlastnictví, nemůžeme se tomu zcela vyhnout.

VI.

Lidová vláda, která chce ochránit své občany a jejich domácí vlastnictví před nucenou integrací a zahraniční invazí, má dvě možnosti, jak to udělat: nápravnou metodu a preventivní metodu. Nápravná metoda je navržena pro zlepšení efektů nucené integrace, když tato již nastala a vetřelci jsou už tady. Jak bylo naznačeno k dosažení tohoto cíle vláda musí omezit velikost veřejného vlastnictví a rozšířit soukromé vlastnictví, jak je jen možno, a ať může být jakákoliv míra soukromého vlastnictví, vláda by měla napomoci spíše než, aby bránila vynucování práva soukromých vlastníků připustit a vyloučit jiné lidi ze svého vlastnictví. Jestliže je téměř veškeré vlastnictví vlastněno soukromě a vláda napomáhá ve vynucování práva soukromého vlastnictví, nezvaní imigranti, i když úspěšně překročí hranice a vstoupí do země, se nedostanou pravděpodobně o mnoho dále.

Čím komplexněji je toto nápravné opatření provedeno (čím vyšší je stupeň soukromého vlastnictví), tím menší bude potřeba pro ochranná opatření, jako je obrana hranic. Náklady na ochranu proti zahraničním vetřelcům podél americko-mexické hranice jsou pro příklad poměrně vysoké, protože zde existují na americké straně dlouhé pásy nesoukromého vlastnictví. Nicméně, i jestliže by náklady na ochranu hranic byly sníženy pomocí privatizace, nerozplynuly by se, pokud zde jsou podstatné příjmové a platové rozdíly mezi vysoko a nízko příjmovými oblastmi. Proto ve snaze o splnění své základní obranné funkce, se vláda oblasti s vysokými platy musí také činit v preventivních opatřeních. Ve všech vstupních přístavech a podél svých hranic, vláda, jakožto správce pracující pro své občany, musí kontrolovat všechny nově příchozí osoby stran vstupních listů; tj. platného pozvání ze strany domácího vlastníka majetku; a každý kdo nevlastní takovýto list musí být vypovězen na své vlastní náklady.

Platná pozvání jsou smlouvou mezi jedním nebo vícero domácími adresáty, obyvateli nebo obchodníky a přicházející osobou. Jakožto vstup, zvoucí strana může disponovat jen majetkem ve svém vlastním soukromém majetku. Proto, podobně ke scénáři podmíněně volné imigraci, znamená přijmutí to, že imigranté bodu vyloučeni z veškeré veřejně financované sociální péče. Na druhou stranu to znamená, že přijímající strana musí převzít legální odpovědnost za aktivity toho koho pozvala po dobu trvání jeho pobytu. Ten, kdo pozval je odpovědný v plném rozsahu svého vlastnictví za jakýkoliv zločin pozvaného, který je spáchán proti osobě anebo vlastnictví jakékoliv třetí strany (tak jako jsou rodiče pokládáni za odpovědné za zločiny spáchané svými potomky, dokud jsou tito členy rodičovské domácnosti). Tato povinnost, která značí to, že ti, kdo zvou, ponesou odpovědnostní pojištění za všechny své hosty, končí, když pozvaný opustí zemi anebo když jiný domácí vlastník majetku převezme odpovědnost za danou osobu tím, že ji připustí na svůj majetek.

Pozvání může být soukromé (osobní) nebo komerční, dočasné nebo trvalé, týkající se jen domu (ubytování, residence) nebo bydlení a zaměstnání, ale nemůže zde být žádná platná smlouva zahrnující jen zaměstnání a nikoliv bydlení. (17) Nicméně v každém případě, jakožto smluvní vztah, může být každé pozvání odvolatelné anebo ukončitelné hostitelem; a po jeho skončení, pozvaný – jedno zde turista, byznysmen na návštěvě anebo cizí občan – bude požádán, aby opustili zemi (pokud jiný resident občan s ním nevstoupí do smlouvy o pozvání).

Pozvaný, který je po celý čas předmětem potencionálního rizika okamžitého vypovězení, může ztratit svůj legální status jakožto neresident anebo cizí resident jen po získání občanství. Ve shodě s cílem učinit všechny imigranty (jako obchod) smluvně pozvané, základním požadavkem pro občanství je získání majetkového vlastnictví anebo přesněji vlastnictví nemovitého majetku a obytného vlastnictví. Naopak, bylo by nekonzistentní se správnou idejí zvané migrace, přiřknout občanství podle teritoriálního principu, tak jako v USA, pomocí něhož dítě narozené neresidentu anebo cizímu občanu v hostitelské zemi nabude automaticky americké občanství. Ve skutečnosti, jak uznává většina jiných vlád vysokopříjmových oblastí, takové dítě by mělo nabýt občanství po svých rodičích. Poskytnutí tohoto dětského občanství zahrnuje neplnění základní ochranné funkce ze strany vlády hostitelské země a ve skutečnosti vede k uskutečnění invazivního aktu spáchaného vládou proti jejím vlastním občanům. To, že se někdo stane občanem znamená získání práva zůstat v zemi trvale a trvalé pozvání nemůže být zajištěno jakýmkoliv jiným prostředkem, než je zakoupení residenčního majetku od občana residenta. Jen prodejem nemovité věci cizinci občan ukazuje, že souhlasí s trvalou přítomností hosta, a jen pokud imigrant zakoupil a zaplatil za nemovitost a obytný dům v hostitelské zemi, přijme trvalý zájem na blahobytu a prosperitě své nové země. Navíc nalezení občana, který je ochotný prodat obytný majetek, a který je připraven a schopný zaplatit za něj, jakožto nezbytný předpoklad pro získání občanství, nemusí být také úspěšné. Jestliže a natolik je domácí vlastnictví předmětem omezující smlouvy, překážky převzaté nastávajícími občany mohou být významně vyšší. (18) Ve Švýcarsku pro příklad může občanství vyžadovat to, že prodej obytného majetku cizinci musí být potvrzen většinou anebo i všemi přímo ovlivněnými místními majiteli vlastnictví.

VII.

Posuzování imigrační politiky stanovující za cíl ochranu vlastních občanů před zahraniční invazí a nucenou integrací a předpokládání toho, že všechny mezinárodní pohyby populace jsou pozvanou a smluvní migrací, učinila Švýcarská vláda významně lepší zkušenost, než Spojené státy. Je relativně těžší vstoupit do Švýcarska jakožto nepozvaná osoba a je těžší zde zůstat jakožto nepozvaný cizinec. Obzvláště je mnohem těžší pro cizince získat švýcarské občanství a právní rozlišení mezi trvale sídlícími občany a sídlícími cizinci je jasněji zachováváno. I přes tyto rozdíly vlády jak Švýcarska, tak USA sledují imigrační politiky, které musí být považovány za příliš daleko od toho, co by mělo být dovoleno.

Navíc nadměrná tolerantnost jejich imigračních politik a následné vystavení švýcarské a americké populace nucené integraci ze strany cizinců, je dále zhoršováno tou skutečností, že rozsah veřejného vlastnictví v obou zemích (a jiných oblastech s vysokými mzdami) je značný; daněmi placené sociální podpory jsou vysoké a rostoucí a cizinci z nich nejsou vyjmuti; a navzdory oficiálním prohlášením i lpění na politice svobodného obchodu je jakékoliv jiné než skutečné. Podle toho ve Švýcarsku, Spojených státech a většině jiných oblastí s vysokými mzdami, se stávají lidové protesty proti imigraci rostoucí měrou hlasitější. Bylo cílem této kapitoly nejen obhajovat privatizaci veřejného vlastnictví, domácího laissez-faire a mezinárodního svobodného obchodu, ale zvláště obhajovat přijmutí restriktivní imigrační politiky. Demonstrováním toho, že svobodný obchod není konzistentní, jak s nepodmíněnou, tak podmíněnou svobodnou imigrací a vyžaduje místo toho to, že migrace bude předmětem pozvání a smlouvy, doufáme, že přispějeme k osvícenějším budoucím politikám v této oblasti.

 

Poznámky:

(12) Pro brilantní literární zpracování předmětu „svobodné“ imigrace viz knihu Jeana Raspaila, The Camp of the Saints (New York: Charles Scribner’s Sons, 1975).
(13) Pro teorii anarchokapitalismu viz Murray N. Rothbard, The Ethics of Liberty (New York: New York University Press, 1988); idem, For A New Liberty (New York: Collier, 1978); Hans-Hermann Hoppe, The Economics and Ethics of Private Property (Boston: Kluwer, 1993); David Friedman, Tha Machinery of Freedom: Guide to Radical Capitalism (La Salle, Ill.: Open Court, 1989); Morris a Linda Tannehill, The Market for Liberty (New York: Laissez Faire Books, 1984); Anthony de Jasay, Against Politics: On Government, Anarchy and Order (Londýn: Routledge, 1997).
(14) „Jestliže by každý kousek země v zemi byl vlastněn nějakou osobou, skupinou nebo sdružením,“ vysvětluje Murray N. Rothbard, „tak by to znamenalo, že žádný imigrant by tam nemohl vstoupit, jestliže by nebyl pozván ke vstoupení a nebyl mu dovolen nájem anebo nákup vlastnictví. Zcela privatizovaná země by byla tak uzavřená jak si konkrétní obyvatelé a majitelé majetku přejí. Zdá se jasné, potom, že režim otevřených hranic, který de facto existuje v USA se rovná povinnému otevření ze strany centrální vlády, stát jež se stará o všechny ulice a veřejné pozemky, a který neodráží opravdu přání vlastníků… Úplná privatizace by urovnala mnoho lokálních konfliktů a problémů s externalitami – nejen problém imigrace. Pokud by každou lokalitu a čtvrť vlastnily soukromé firmy, korporace, nebo smluvní komunity, vládla by skutečná diverzita podle preferencí každé komunity. Některé společnosti by byly etnicky nebo ekonomicky rozmanité, jiné zase etnicky a ekonomicky homogenní. Některé lokality by povolily pornografii a prostituci, anebo drogy a interrupce, jiné by některé z toho, anebo všechno, zakázaly. Zákaz by ale nepocházel od státu, představoval by jen požadavky, které by museli plnit rezidenti, anebo ti, kteří by užívali něčí osobní anebo komunitní půdu. Etatisty, kteří touží všem vnutit vlastní hodnoty, by tento model zklamal. Zato každý jednotlivec anebo skupina by mohli žít v sousedství lidí, kteří sdílejí své hodnoty a preference. Nebyla by to žádná Utopie ani všelék na konflikty, ale přinejlepším druhé nejlepší řešení, se kterým by byli lidé ochotni žít.” (“Nantions by Consent: Decomposition the Nation-State,” Journal of Libertarian Studies 11, č. 1 [1994]: str. 7). Česky vyšlo zde: https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/narody-vznikajici-souhlasem–dekompozice-narodniho-statu-od-m.-n.-rothbarda.html.
(15) Poznamenejme, že za (reálného) socialismu byla každá forma vnější imigrace předmětem vládní kontroly. Viz k tomuto Victor Zaslavsky a Yuri Lury, “The Passport Systeme in the USSR a Changes in the Soviet Union,” Soviet Union 8, č. 2 (1979).
(16) Viz k tomu Hans-Hermann Hoppe, A Theory of Socialism and Capitalism (Boston: Kluwer, 1989), kapitola 3; idem, “Desocialization in a United Germany,” Review of Austrian Economics 5, č. 2 (1991) (česky viz zde: https://www.bawerk.eu/clanky/texty-jinych-autoru/desocializace-ve-sjednocenem-nemecku-od-hanse-hermanna-hoppeho.html); idem, “The Economy and Political Rationale for European Secessionism,” in Secession, State and Liberty, David Gordon, ed. (New Brunswick, N. J.: Transaction Publisher, 1998).
(17) V současném právním prostředí, v němž je domácím vlastníkům zásadně bráněno se účastnit jakékoliv formy diskriminační aktivity, přítomnost zahraničních gastarbeiterů nevyhnutelně povede k rozšiřující se nucené integraci. Jednou přijati, kteréžto přijetí je založeno na existující smlouvě o zaměstnání, tito pracovníci potom budou schopni použít soudní dvory k tomu, aby získali přístup do domů, škol a do jakékoliv formy “veřejného” podniku anebo ubytování. Proto, ve snaze o překonání tohoto problému, zaměstnavatelé musí být požádáni o to, aby svým gastarbeiterům nabídli nejen zaměstnání, ale i bydlení a jiné věci jako jsou nákupy, lékařská péče, zaučení nebo zábavní zařízení, tj. vybavení samostatných továrních měst. Pro diskusi o hodně pomlouvané instituci továrních měst viz James B. Allen, The Company Town in American West (Norman: Oklahoma University Press, 1966).
(18) Viz k tomu také kapitolu 10, oddělení 6 knihy Demokracie, Bůh který selhal a Spencer H. MacCallum, The Art of Community (Menlo Park, Calif.: Insitute for Humane Studies, 1970).

bawerk.eu

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 250 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*